Jedna éra končí, druhá začíná...

Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman. Ať už si o jejich politice myslíme cokoliv, všichni tři symbolizovali společenské i politické změny, k nimž u nás po 17. listopadu 1989 došlo. Všechny tři můžeme také označit za výrazné osobnosti, které se nesmazatelným písmem zapsaly do našich novodobých dějin. Podobnost s americkými Otci zakladateli ovšem v jejich případě nehledejme. Naši polistopadoví prezidenti se „pouze“ podíleli na změně politického systému, kdežto George Washington, John Adams a Thomas Jefferson vybudovali zcela novou republiku. Blízko k nim naopak mají T. G. Masaryk a Edvard Beneš, zakladatelé samostatného československého státu a současně jeho dva první prezidenti.

Václav Havel možná nebyl takovým gigantem jako Masaryk či Beneš, jeho zásluhy jsou ale nemalé. Byť nezřídka testoval limity české ústavy, nikdy při tom nepřekročil onu pomyslnou červenou čáru. Otevřel nám dveře na Západ a zasloužil se o vstup naší země do NATO. Nechoval se povýšeně a šířil zajímavé myšlenky. Jinými slovy, zanechal po sobě odkaz, na nějž lze v mnoha směrech navázat. Vždyť i po svém odchodu do prezidentského důchodu byl hodně vidět, ani ne tak z toho důvodu, že by o to stál, nýbrž proto, že o to stáli jiní.

To Václav Klaus byl takovým „všeználkem“. Rusko upřednostňoval před Spojenými státy, neustále se vymezoval vůči Evropské unii a zpochybňoval vliv člověka na klimatické změny. Ano, jeho vystupování na veřejnosti bylo poměrně důstojné (až na to protokolární pero, které si přivezl z návštěvy Chile), přesto ale po sobě jako prezident nezanechal – nepočítáme-li onu nešťastnou amnestii, kterou vyhlásil na sklonku svého druhého funkčního období – výraznější stopu. Ostatně, s amnestiemi se škaredě spálil i Klausův předchůdce (byť jejich vyhlášením sledoval dobré úmysly).

Miloš Zeman se zapíše do historie jako první přímo zvolený prezident. A tím výčet jeho úspěchů nejspíše skončí. Jako prezident u nás Zeman prosazoval ruský a čínský vliv, obklopoval se pochybnými spolupracovníky a jeho vystupování provázela řada vulgarismů. Ústavu ohýbal, jak to jen bylo možné, a příliš zasahoval do chodu některých našich vlád. Konec jeho prezidentství byl navíc negativně poznamenán zhoršujícím se zdravotním stavem, který byl před veřejností dlouho tajen. O velkém Zemanově selhání pak můžeme mluvit v souvislosti s vypuknutím pandemie čínského koronaviru. Místo toho, aby se český národ snažil uklidnit, buď mlčel, nebo útočil na své názorové oponenty. Lobboval také za dovoz ruské vakcíny Sputnik V, o jejíž účinnosti dodnes panují určité pochybnosti. Udělení milosti Jiřímu Kajínkovi, Miloši Balákovi (řediteli Lesní správy Lány) a Janě Nečasové (dříve Nagyové) pak bylo výsměchem všem lidem, kteří se snaží poctivě dodržovat zákony.

Máme co slavit. Dvacetileté utrpení s Václavem Klausem a Milošem Zemanem skončilo. Místo na Hradě nezaujme Andrej Babiš, ale generál Petr Pavel. A společně s Pavlem přichází nová éra. Listopad 1989 se definitivně stává minulostí (události s ním spojené však nebudou zapomenuty), od nynějška se už můžeme zabývat výhradně přítomností a budoucností. Přejme Petru Pavlovi, aby byl dobrým prezidentem. Naše země si to totiž zaslouží.