Proč je správné, že se dnes mluví o tom, o čem se dříve nemluvilo?

Dříve se o duševních onemocněních nemluvilo, dnes se kdekdo, jenž některým z nich trpí, prezentuje na sociálních sítích. Je to špatně? Z mého pohlednu určitě ne, nestojí-li za tím pouhá snaha upoutat na sebe pozornost. To je ovšem většinou případ zkrachovalých celebrit, které panikaří z představy, že by na ně veřejnost mohla zapomenout. Svěřují-li se se svými duševními bolístkami běžní lidé, vysílají tím druhým jasný signál: „Nejste v tom sami.“ Přispívají k šíření osvěty a hledají úlevu prostřednictvím sdílené zkušenosti.

Pak jsou tu slavní, ale současně úspěšní lidé, kteří činí totéž. Občas možná jen chtějí být zajímavějšími, většinu z nich bych z toho ovšem nepodezíral. Spíše to vnímám jako vzkaz: „Nejsme žádní superlidé, jsme stejně zranitelní jako vy.“ Inu, za peníze a slávu si štěstí nekoupíš. Je snadné říci, že Marilyn Monroeová byla nevyrovnaná žena, která zemřela mladá, protože zapíjela silná antidepresiva alkoholem. Ale když si něco přečtete o jejím dětství a dospívání, o její rodině, kde se duševní poruchy často vyskytovaly, a uvědomíte si, že psychiatrie coby obor byla v 60. letech někde úplně jinde, vyvstane vám před očima příběh krásné ženy s krutým osudem.

Barack Obama a jeho žena Michelle vždy působili jako idylický manželský pár. Pak ale oba přiznali, že v minulosti prožili poměrně dlouhé období, kdy bylo jejich manželství zralé na rozvod. Jenže to nevzdali a znovu k sobě našli cestu. Nestyděli se ani přiznat, že navštívili manželskou poradnu. Není to snad záslužné? Nedodali tím jiným párům, které si zrovna nejsou jisté svojí budoucností, kus odvahy? George W. Bush se zase nikterak netají tím, že ho kdysi žena postavila před hotovou věc: „Buď já, nebo Jack Daniels.“ A Bush si vybral svoji Lauru. Svými depresemi se pak nikdy netajil ani takový hrdina, jakým byl Winston Churchill. A se stejným onemocněním mají svoji bohatou zkušenost také Harrison Ford či George Clooney. Hollywoodský idol James Stewart se zase po svém návratu z druhé světové války – stejně jako mnozí další – potýkal s posttraumatickou stresovou poruchou.

A pak jsou tu miliony lidí, kteří nejsou bohatí a slavní, ale jejich duše trpí. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že tomu tak nebylo vždy. Řada duševních nemocí je de facto daní za civilizaci. Čím vyspělejší technika, tím hrozivější se na světě vedou války. Čím vyspělejší komunikační technologie, tím méně soukromí a intimity. Každá doba klade na člověka určité nároky a ta dnešní je velice uspěchaná a odosobnělá. Vytváří podmínky, za kterých se hůře navazují kvalitní a trvalé mezilidské vztahy. A když pak do toho ještě vstoupí válka nebo pandemie, je všechno stokrát horší.

Není žádným tajemstvím, že narůstá počet lidí, kteří se potýkají s nějakou formou duševního onemocnění (patří mezi ně i závislosti). Nemůže za to pouze čínský koronavirus a s ním spojené lockdowny, na tento problém bylo zaděláno již dříve. Každý žije v nějaké zemi a tato země má nějakou vládu. A ta svojí politikou vytváří, dobře, tak jen spoluvytváří podmínky pro život lidí. V tomto ohledu si většina civilizovaných států nemá co vyčítat. Neustále se mluví o nutnosti vytvoření fungující prorodinné politiky. Existuje u nás něco takového? Mladí lidé nedosáhnou na vlastní bydlení, rodiče při svém náročném zaměstnání mají málo času na děti, školek a škol je nedostatek. To není zrovna nejlepší prorodinná politika. A teď by se ještě měla o rok zkrátit rodičovská dovolená (z možných čtyř let na tři), aniž by se začaly otevírat nové školky.

Takže když jste rádi, že vyjdete s výplatou a ještě vám (ideálně) zbyde nějaká finanční rezerva, ale současně se musíte potýkat s nedostatkem času na rodinu, starat o chřadnoucí rodiče, neustále si doplňovat vzdělání, aby si pár vzdělávacích agentur mohlo „namastit“ kapsu, a z televize k vám politici promlouvají, že nebude na důchody, je mnohdy těžké udržet si duševní rovnováhu. Raduje-li se někdo za takových podmínek, pak jsou to především výrobci lexurinu a podobných utišujících prostředků.

Je ale třeba oddělit dvě důležité věci. Některá duševní onemocnění mají čistě biologický základ. To znamená, že člověk, který by měl být šťastný, je ve skutečnosti nešťastný. A pak jsou tu duševní onemocnění – tipuji, že jich je více –, která vznikají v důsledku vnějších vlivů. Pohybujete se (ať už doma, nebo v práci – první varianta je bezpochyby horší) v toxickém prostředí, prodělali jste vážnou nemoc, přišli jste o někoho blízkého nebo jste se stali svědkem nějaké strašlivé události. A právě o tomto druhém typu duševních onemocnění je dle mého názoru nutné psát a mluvit ještě častěji než o tom prvním. Protože se s ním člověk nenarodí, ale vypěstuje si jej. Není žádná ostuda o sobě pochybovat. Není žádná ostuda zavolat si o pomoc. A je požehnání, když máte ve svém nejbližším okolí alespoň pár lidí, kteří vám řeknou: „Zůstaň takový, jaký jsi.“