Jaký odkaz nám po sobě zanechal John F. Kennedy?

Je to právě 60 let, co se 35. prezident Spojených států John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) stal obětí atentátu. Stejný osud potkal před ním Abrahama Lincolna, Jamese Abrahama Garfielda a Williama McKinleyho. Atentát na Kennedyho je však obestřen takovým množstvím záhad, že se řada lidí dodnes neztotožnila se závěry Warrenovy komise, která po dlouhém vyšetřování dospěla k závěru, že Kennedyho vrahem byl osamělý střelec Lee Harvey Oswald. Co když ale za tím vším ve skutečnosti stojí CIA, mafie nebo Fidel Castro? A kdy už se konečně dozvíme pravdu? Byť nemám rád konspirační teorie, závěrečnému prohlášení Warrenovy komise příliš nevěřím. Na druhou stranu ale nevím, jestli se někdy chci dozvědět pravdu. Člověk přece musí mít nějaké ideály (třeba víru v americké hodnoty) a některé věci by zkrátka měly zůstat skryty.

Daleko lepší je si připomínat, čím byl John Fitzgerald Kennedy tak výjimečný. V prvé řadě měl neuvěřitelné charisma, díky němuž si dokázal získat neuvěřitelné množství sympatizantů. Ukázalo se to především během předvolební debaty, v níž se utkal s tehdejším viceprezidentem Richardem M. Nixonem. Jednalo se totiž o první takovouto debatu, která byla k vidění na televizní obrazovce. Zatímco Kennedy působil – svým nemalým zdravotním problémům navzdory – neuvěřitelně mladistvým a svěžím dojmem, na Nixonovi bylo znát, že se zrovna vrátil z nemocnice. To byl jeden z rozhodujících momentů prezidentských voleb v roce 1960.

Kennedymu se navíc podařilo prolomit nejedno tabu. Ve svých třiačtyřiceti letech se stal nejmladším zvoleným prezidentem USA (Theodore Roosevelt byl v době, kdy přebíral prezidentský úřad ještě mladší, prezidentem se však poprvé nestal na základě výsledků voleb, ale proto, že byl na jeho šéfa, již zmíněného McKinleyho, spáchán atentát). Navíc se hlásil ke katolické víře, což mnozí vnímali jako zásadní překážku. A také pocházel z vlivné a rozvětvené rodiny, jejíž zakladatelé přišli do Spojených států z Irska. Svým smýšlením byl Kennedy spíše nezávislým politikem. Nejenže se názorově zcela rozcházel s opozičními republikány, ale v některých ohledech si příliš nerozuměl ani se „svými“ demokraty. Mohl si to dovolit, neboť jeho rodina disponovala obrovským majetkem.

Proto je možná tak překvapivé, že Kennedy kladl velký důraz na sociální témata a prosazoval výrazně nižší daně. A nejen to. Kennedy se velmi angažoval v boji za lidská práva a byl zapřisáhlým odpůrcem segregace. Na prosazení všech svých reforem však neměl ani dostatek času, ani dostatek sil (nebyl tak zkušeným legislativcem jako jeho viceprezident Lyndon B. Johnson). Přesto se mu ale podařilo položit základy velkých společenských změn. Kde se to v „synkovi z milionářské rodiny“ vzalo? Kennedyho uvažování bylo jistě do značné míry ovlivněno jeho nepříznivým zdravotním stavem. Kennedy trpěl Addisonovou chorobou a chronickými bolestmi zad (jednu operaci málem nepřežil), díky čemuž si postupně vypěstoval závislost na lécích obsahujících amfetamin. Kdo bolest dobře zná, soucit s druhými má.

Největším úspěchem Kennedyho prezidentství je bezpochyby zažehnání karibské krize. Tu vyvolalo zjištění, že Sovětský svaz rozmístil na Kubě rakety středního doletu. Během oněch osudných třinácti dní (16.–29. 10. 1962) se celý svět ocitl na prahu jaderné války. Kennedymu se však podařilo odolat tlaku „jestřábů“ z Pentagonu a nalézt se sovětským vůdcem Nikitou S. Chruščovem diplomatické řešení. Karibská krize sice Kennedyho psychicky i fyzicky zcela vyčerpala, současně ho ale přiměla zabývat se otázkou, jak dosáhnout postupného jaderného odzbrojení. A podobným způsobem začal uvažovat také Chruščov. Jelikož byl ale Kennedy zanedlouho zavražděn a Chruščov odstaven od moci, zbrojení ještě hodně dlouho pokračovalo. Toho, oč oba tak usilovali, dosáhli až během druhé poloviny 80. let Ronald Reagan a Michail Gorbačov.

Někteří Kennedymu dodnes zazlívají, že svojí zahraniční politikou vytvořil vhodné podmínky pro válku ve Vietnamu. Tento problém však Kennedy zdědil po svých předchůdcích, přičemž některé zdroje uvádějí, že po svém opětovném zvolení chtěl všechny americké vojáky z Jižního Vietnamu stáhnout. Kdyby tak učinil dříve, riskoval by volební porážku a zvýšil pravděpodobnost vypuknutí vojenského konfliktu. Coby veterán druhé světové války měl Kennedy upřímnou snahu předcházet dalším vojenským konfrontacím. Ne každý měl však pro ni pochopení.

I Kennedy se samozřejmě dopustil několika chyb. Někdy za to mohla jeho nezkušenost (naštěstí se velmi rychle učil), jindy špatný odhad situace (jako příklad uveďme svržení Diemova režimu v Jižním Vietnamu). Důležité ale je, že v těch nejtěžších zkouškách obstál se ctí. Nejenže o odvaze psal (kniha Portréty odvahy mu právem vynesla Pulitzerovu cenu), ale také ji opakovaně prokazoval. Těžko říci, jakou cestou by se svět ubíral, kdyby nebylo jeho návštěvy Dallasu. Zabránil by Kennedy další eskalaci vojenského konfliktu ve Vietnamu? Uspíšil by konec studené války? To už se nikdy nedozvíme. Pravdu má každopádně jeho životopisec Robert Dallek, když říká: John Fitzgerald Kennedy ukázal Spojené státy v jejich lepším světle. Čest jeho památce!