Nedávno proběhlé parlamentní volby měly jeden rys společný s volbami z počátku 90. let. Opět šlo o odmítnutí dosavadní politiky a do sněmovny se opět dostala zcela nová uskupení, o kterých zatím příliš nevíme, co očekávat. Důvěra v tradiční politické strany, které se etablovaly v 90. letech, uvadla (a to mohl být pád tradičních stran ještě výraznější, kdyby voliči tušili, co chystá část špiček ČSSD). Jaká je šance, že nová hnutí nedopadnou stejně?
Loni před krajskými volbami jsem zde v článku Sklon k demagogii na webech politických stran představil metodu analýzy skupinové iracionality politických stran. Protože se blíží volby do parlamentu, shromáždil jsem aktuální polemické texty stran a provedl analýzu znovu. Metodu analýzy skupinové iracionality jsem založil na předpokladu, že extrémista je zcela zaujat „vyšší“ hodnotou, jejím prosazováním, bojem za ni a odporem vůči jejím „nepřátelům“. Tomu odpovídá slovník, který používá a kterým se snaží oslovit své okolí.
Libertariáni jsou lidé, kteří věří, že stát by měl by měl omezit své zásahy na minimální možnou míru. Naopak podle paternalistického vidění světa je dobré se o lidi starat, jak nejvíce to jde. Podle této charakteristiky by spojení „libertariánský paternalismus“ mohlo působit jako protimluv, ale není tomu tak. Zastánci libertariánského paternalismu jsou přesvědčeni, že lidem by měla být nabídnut volba výběru, nicméně tam kde je to užitečné, by lidé měli být „postrčeni“ žádoucím směrem. Toto postrčení může přijít jak ze strany státu, tak ze strany soukromého sektoru.
Politické strany se snaží nás o překot přesvědčit, že právě jejich vláda bude pro ekonomiku požehnáním, zatímco my víme, že u mnoha z nich je pravdou spíše opak. Některé s ekonomikou příliš nehnou, některé ji spíše poškodí a některé jsou dokonce schopny rozpoutat ekonomickou katastrofu. Strany, které spadají do poslední skupiny, můžeme naštěstí většinou předem rozpoznat podle společných znaků – jejich členové jsou totiž vesměs odtrženi od reality, což je dáno jejich fanatickým zaujetím pro boj za tu či onu ideologii. Pokud se ženeme do boje, myšlenky na jakékoli rozptýlení snižují naši bojeschopnost. Fanatik je člověk, který bojuje stále. Cokoli, co podle něj od boje za „správnou věc“ odvádí, považuje proto za škodlivé. Ze snahy vyhýbat se „škodlivým“ myšlenkám plyne příchylnost fundamentalistů všeho druhu k asketismu a puritánství.
Je lepší být bohatý než chudý a pokud jste chudý, je lepší, když vám někdo pomáhá, než když jste ponechán sám sobě. To platí pro lidi, ovšem pro státy je to složitější.