V jedenáctiletém archivu mého me-zinu Louč se dá nalézt vícero článků a příspěvků s tématem: volba generálního ředitele České televize. V době, kdy na internetu ještě nebyly specializované mediální servery, Louč dokonce zveřejňovala projekty kandidátů. V roce 2001 jsem volbu komentoval článkem Jiří Balvín jako východisko z nouze?. O dva roky později při volbě, která se protáhla na několik měsíců, Louč publikovala sérii článků, z nichž trvalejší platnost má už jen ten první:

Komu může vadit silný ředitel ČT? (27/2/2003), který vyvolal následnou polemiku. Ty další měly titulky: Parlament, média a čekání na ředitele v horkém červenci (30/6/2003) , Když usnesení stíhá usnesení (7/7/2007), O novém řediteli ČT zpožděně a zpovzdálí (28/7/2003) a Konec ředitelského provizoria (28/7/2003).

Většinou jsem se snažil nalézt to lepší, co kandidáti ve svých projektech přinášeli, a do zvolených osob jsem vkládal naděje, že naplní své sliby a provedou změny k lepšímu, i když tyto naděje se později ukázaly být lichým přáním. Poté, co jsem letos prošel projekty kandidátů, jsem si minulý týden zaspekuloval na téma, jak asi vznikl short list pěti vyvolených jmen, vsadil jsem tu na outsidera a také chyboval v případu Fero Feniče, který se oprávněně rozlobil kvůli tomu, že jsem nezaregistroval zrušení jeho frimy Febio.

V minulých dnech jsem měl možnost sledovat vystoupení vybraných kandidátů v Událostech a komentářích (Bradáč, Dvořák, Chudárek, Svoboda, Šimek) Po zhlédnutí těchto interview, u nichž je třeba ocenit práci moderátorů, kteří se snažili být nestranní, aniž se vyhýbali nepříjemným otázkám kladeným jejich možným budoucím šéfům, jsem některé své názory a preference z předchozího blogu korigoval.

Pokusil jsem se shrnout své dojmy a názory na účinkování vybraných adeptů v konkursu na generálního ředitele České televize, které nyní předkládám. Všem kandidátům se předem omlouvám, že jsem možná ne dost ocenil jejich kvality a schopnosti, které v nich dřímou. Svoji dojmologii jsem si však vytvořil na základě toho, jak oni sami vystupovali, a jak oni sami se prezentovali na veřejnosti svými projekty, mediálními výstupy, svým předchozím profesním životem.

Roman Bradáč – velké ambice, které však přesahují jeho zkušenosti; televizní praxe může být plusem, ovšem podle mého názoru je tu mínus v tom, že nemá přečtené "velké Kavky", tj. řízení programového kolosu, což je řádově a kvalitativně trochu jiná záležitost, než řízení zpravodajství (koneckonců to byl také hlavní problém Janečka, který se jej pokoušel řešit tím, že si na něj najímal lidi – kdysi Lamberta, nedávno současné jalové manažery)

Hynek Chudárek - pro mne ne příliš popsaný list, slušný člověk, který to myslí dobře, zdá se, že by dokázal komunikovat se zaměstnanci (proto ten kladný postoj odborů), má dobré povědomí o české televizní branži, nevidím tam však sílu osobnosti, která by byla schopna otáčet kormidlo proti proudům, jež zavedly ČT do současné programové krize. Tím ovšem nevylučuji, že "tichá voda někdy břehy mele."

Petr Dvořák - z hlediska zkušeností s řízením televize jednička s nadějí na to, že dokáže rozklíčovat problém efektivnosti provozních nákladů; mám s ním však jeden problém, schází mi u něj kulturní dimenze, tj. zda by měl "čuch" na to, co by ČT jako veřejnou službu měla poskytovat veřejnosti v nemateriální duchovní sféře. Svoji "veřejnoprávnost" se snažil v projektu doložit slibem nového dětského a vzdělávacího kanálu. Pokud by však ten kanál neměl být založen jako JimJam nebo Minimax/Animax na laciném zahraničním dovozu, ale na domácí tvorbě, i reprízové, dost by se prodražil (autorská práva, provozovací honoráře), a pak by asi těžko byl „nízkorozpočtový.“

Jan Svoboda - vedoucí pracovník z rodu těch, jakých ČT poznala v minulosti několik, a kteří - počínaje Kralertem (SAP) a konče Kvapilem (outsourcing poplatků, devastace vysílání teleshoppingem) - nepřinesli ČT příliš dobrého, zkrátka manažer s přesvědčivou komunikací a univerzálními poučkami ze studia MBA, schopný řídit cokoli, co je dobře a jednoduše nastaveno, a co se nepotýká s problémy, což však není případ současné ČT.

Radomír Šimek - dosazený dispečer moci a zájmů, úlet Rady ČT založený na tom, že radní se zachovali tak, jak je to v našich zeměpisných šířkách obvyklé, tj. pozitivně zareagovali na signály (ať už zjevné nebo skryté), které k nim vyslali jejich chlebodárci - tj. reprezentanti politických stran, již je do funkce posadili.

Poněkud se obávám, aby se zítra nestalo to, co jsem popisoval už před osmi lety, a co se projevilo před čtrnácti dny při volbě užšího výběru, tj. pravidlo „Nejsilnější, máte padáka!“ Ten komentář jsem tenkrát psal v únoru 2003, krátce poté, co Rada ČT sestavila short list šesti kandidátů (jednání zaznamenal televizní dokument „Kdo zkrotí molocha?“, na internetu bohužel není), a dlouho před tím, než v červenci 2003 Rada ČT zvolila Jiřího Janečka. Bylo by smutné, kdyby i v tomto užším výběru, postrádajícím toho nejlepšího, se uvedené pravidlo znovu prosadilo.