Z hlediska české politiky je to pouhá epizoda. Minulý pátek dopoledne se v médiích objevila informace o tom, že ministr obrany Alexandr Vondra je otcem nemanželského devatenáctiletého syna se současnou senátorkou za ODS Veronikou Vrecionovou. Jakoby náhodou se tak stalo v předvečer kongresu ODS, strany, v níž Vondra zastává pozici místopředsedy.

Kongres ODS je za námi, kromě vyslovení podpory současnému vedení se tam nic podstatného nestalo, nicméně zůstávají tu otázky, které v sobotu ve svém Zápisníku v MF DNES vyslovil Josef Chuchma. Cituji: „Daleko zajímavější než skutečnost Vondrova bočního otcovství jsou mechanismy zveřejňování, či nezveřejňování informací. Jak to funguje? Kdo to ovlivňuje? Proč?“

Odpovědi na tyto otázky zůstal Chuchma dlužen, a proto jsem se pokusil zrekonstruovat cestu zprávy o „otcovské bokovce“, o které „novináři věděli už dávno“. Na serveru lidovky.cz se k tomu Alexandr Vondra vyjádřil takto: „Je to soukromá záležitost, se kterou se člověk nechlubí, ale ani ji nijak netají. Léta je to veřejným tajemstvím, které už je vyřešené. Někteří novináři vědí, že ta informace byla z různých kruhů nabízena už loni před senátními volbami, pak při kauze Promopro a teď se objevila zase.“

K autorství zveřejnění tohoto „veřejného tajemství“ se přihlásily internetové ParlamentníListy.cz, jejichž materiál Vondra má problém. Nemanželské dítě se senátorkou ODS měl v domicilu čas 12:39 a také slovíčko „exkluzivně“, které však později z webové stránky zmizelo. Jako autor se zde uvádí Petr Blahuš.

Kupodivu, zpráva na nováckém webu tn.cz Ministr obrany má nemanželského syna! Měl románek s kolegyní z ODS! je datována časem 12:22, tedy o čtvrt hodinu dříve, než na Parlamentních listech. Jako autor se tady uvádí agentura Mediafax společně s tn.cz, nicméně text zprávy jako prvopočáteční zdroj cituje Parlamentní listy.

Rovněž lidovky.cz mají v domicilu článku Vondrův problém: nemanželské dítě čas dřívější - 12:38. Článek je pozoruhodný zvláště tím, že nemá autora, a že se původ informace o Vondrově bokovce zamlžuje výroky typu „na veřejnost unikla zpráva“, „den před kongresem ODS vyplulo skrývané otcovství opět na povrch“. Kdo ji nechal uniknout? Kde vyplula? To ve zprávě chybí. Zkrátka asi: jedna paní povídala.

O hodinu později (13:33) přichází se zprávou Ministr Vondra přiznal nemanželské dítě se senátorkou ODS také server novinky.cz, podle něhož „upozornil na to server Parlamentní listy.“

Ve 14:15 zveřejňuje server idnes.cz článek S ministrem Vondrou mám nemanželského syna, přiznala senátorka, který se od těch předchozích liší hlavně tím, že ignoruje Parlamentní listy a celý svůj materiál odvíjí od oficiálního prohlášení senátorky na jejím webu, zveřejněného “poté, co se jí dotazovali novináři.“ Proč se jí začali dotazovat právě v pátek, zůstalo utajeno.

Až večer, v 18:55 shrnuje události na webu ČTK ve zprávě Senátorka za ODS přiznala nemanželské dítě s ministrem obrany, kterou následně cituje server Aktuálně.cz Ministr Vondra má nemanželské dítě se senátorkou ODS (21:15). Tím se uzavírá kruh hlavních zpravodajských serverů a informačních zdrojů, které pak druhý den v sobotu ráno informaci – ve větším či menším rozsahu – publikovaly v tištěné podobě deníků.

Vrátíme-li se ke třem otázkám Josefa Chuchmy, pak odpověď na tu první „Jak to funguje?“ zní: Funguje to zkrátka tak, že mediální agendu, která kdysi byla pevně v rukou tradičních, především mainstreamových médií, dnes ve stále větší míře ovlivňují média nová, internetová.

Daniel Dočekal na nedávném semináři ČTK dokonce tvrdil, že o podobě mediální agendy dnes rozhodují sociální sítě. Souhlasím s ním pouze zčásti. Souhlasím s tím, že o tom, na co se lidé zaměří, už tolik nerozhoduje úvodní stránka či velikost titulků nebo večerní vysílací čas, protože hlavní směr pozornosti lidí dnes kormidlují sociální sítě. Na druhé straně naprostá většina toho, co se na sociálních sítích komunikuje, vzniká jinde. Kromě událostí, jež nelze přehlédnout, jako je například válka, smrt diktátora, záplavy, povodně, zemětřesení, pád vlády, další rozhsáhlou agendu dnes ještě stále určují zpravodajská média, tedy specializovaná, většinou profesionalizovaná část sociální komunikace probíhající na síti.

Vondrův případ může sloužit jako příklad toho, jak tradiční média tisku, rozhlasu a televize, ve kterých se dříve rozhodovalo o tom, co je důležité a co se bude publikovat, se často dostávají do závislosti na médiích nových, i když jim jejich agenda nemusí být vždy po chuti. Třeba tehdy, když se na webu zveřejní něco, co by tradiční média, většinou spojená tím či oním způsobem se společenským establishmentem, raději přešla mlčením. Nebo i tehdy, když se tato tradiční média nechtějí dostat do role manipulovaného subjektu v případě, když se někdo rozhodl vrtět psem prostřednictvím webu.

Serveru idnes.cz – na rozdíl od lidovek.cz - slouží ke cti, že se pokusil distancovat od Parlamentních listů tím, že reagoval až na prohlášení senátorky Vrecionové, čímž dal najevo, že se nechce podílet na rozšiřování politicky motivovaných klepů. Ale na druhé straně se nakonec nemohl vyhnout tomu, aby o nemanželském dítěti Alexandra Vondry nepodal zprávu.

Vzpomínám, jak při Clintongate či zippergate v roce 1998 americká tradiční média téměř tři dny odolávala pokušení převzít internetové informace o sexu Moniky Lewinské v Bílém domě, které zveřejnil Matt Drudge. Dnes je ta doba mohem kratší, počítá se na minuty, a jak případ Billa
Clintona ukázal, ani tehdy se už nedalo sexuální dobrodružství amerického prezidenta před neinternetovými čtenáři, posluchači a diváky utajit.

Pro odpověď na druhou otázku „Kdo to ovlivňuje?“ se musíme podívat na to, kdo provozuje internetový server ParlamentníListy.cz, který se zaměřuje hlavně na politické zpravodajství a snaží se vytvořit něco na způsob politického Facebooku. Jak už jsem jednou napsal, Parlamentní listy nemají s českým parlamentem nic společného. Je to soukromý mediální projekt, který na internetu před dvěma lety odstartovala internetová divize největšího vydavatele bezplatných tiskovin Grand Princ. Jestli něco Parlamentní listy s český parlamentem spojuje, pak jsou to pravděpodobně ambice, které měl už jejich tištěný předchůdce Parlamentní zpravodaj, a to etablovat se ve světě politiky a proniknout k co nejširší čtenářské obci zákonodárců a těch, kteří rozhodují. Parlamentní zpravodaj, který vycházel od roku 1995, se sice do května 2007 zaštiťoval občanským sdružením "Institut pro demokracii a jednotnou Evropu", ale bez podpory lobbistů nepřežil. Jeho financování zajišťovala firma Teleaxis Petera Kovarčíka. Když finanční zdroje vyschly, projekt skončil.

Dnes je vydavatelem Parlamentních listů společnost Our Media, která tvrdí, že Grand Princ o projekt neprojevil zájem, takže současnými akcionáři jsou zakladatelé projektu Jan Holoubek a Jiří Čermák. Ti však nepopírají spolupráci mediálního podnikatele Michaela Voráčka, který měl kdysi blízko ke skupině MÉDEA podnikatele Jaromíra Soukupa. Další vazby na tuto skupinu naznačuje i obsah serveru, často využívajícího výsledky průzkumů MÉDEA Research. Dnešní majitelé uvádějí, že akcie na majitele v "nejbližší době" přemění na akcie na jméno. Zatím se však nic takového - alespoň dle evidence v obchodním rejstříku - nestalo. Takže nelze vyloučit, že Jaromír Soukup, jehož mediální říše se nedávno rozrostla o týdeníky Týden a Instinkt, i nadále Parlamentní listy nějakým způsobem může ovlivňovat.

Odpovědět na třetí Chuchmovu otázku „Proč?“ nedokážu, aniž bych se dopustil spekulace. V pozadí mohl stát jak politický záměr, tak obyčejná horlivost redaktora, kterému někdo předhodil zajímavou kauzu. Načasování však mluví spíše pro první variantu.