Doufám, že David Jareš, autor dnešní glosy v MF Dnes "Místo krve na "Staromáku" teče pivo, ale politiky láká stále", není totožný se studentem politologie na Fakultě sociálních věd stejného jména. Byla by to špatná vizitka naší školy i jejího oboru. Protože tolik povrchnosti v tak krátkém textu člověk sotva někde najde. Celý text glosy uvádím pod čarou.

Osobně mne "nadzvedla" zvláště věta o stržení Mariánského sloupu v roce 1918: "Smyčku kolem krku měla Panně Marii uvázat tehdy mladičká Milada Králová, později Horáková." Je neuvěřitelné, jak někdo takovou větu může napsat a publikovat v renomovaném periodiku. Její výskyt však bohužel odpovídá trendu a metodám současné žurnalistiky, která je ochotna přijmout za bernou minci cokoli, co se objeví na internetu, a co má výbušnou povahu kontroverzní informace schopné přitáhnout pozornost čtenářů.

Přitom právě internet může poskytnout řadu informací, které bulvární drb o účasti Milady Horákové na stržení pomníku rázně odmítají. A to nejen ze stran zastánců, ale i odpůrců návratu Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Zajímavou oponenturu podávají protestanti na webu veritas.evangnet.cz, kteří citují webovou stránku katolikrevue.sweb.cz Katolíci na jedné straně citovaného webu uvádějíí: "Byla prý to smyčka, kterou Milada Horáková přehodila soše Panny Marie kolem krku," na straně druhé však přiznávají: "O účastenství Milady Horákové na stržení Mariánského sloupu dobový tisk mlčí. Je vůbec velmi skoupý na fakta. O Miladě Horákové se zmiňuje toliko lidová tradice a ta prý nikdy není spolehlivá."

Neznám oba tyto weby, proto se k jejich zaměření a k jejich spolehlivosti jako zdroje nemohu vyjadřovat. Nicméně některé argumenty evangelíků jsou věrohodné natolik, že jsou schopny přesvědčivě vyvrátit "lidovou tradici" dodnes šířenou v četných diskusních skupinách a nyní dokonce i v médiích. Miladě Králové bylo tehdy 16 let. Není vyloučeno, že se mezi davem na Staroměstském náměstí vyskytla. Ovšem představa, že by jí pražští hasiči, jejichž technika pomáhala pomník strhnout, dovolili vystoupat na jejich žebřík, aby tam uvázala soše smyčku, je absurdní. Nehledě na to, že ke stržení sloupu se musela smyčka uvázat na dřík sloupu, nikoli kolem krku Panny Marie.

O tom, že David Jaroš byl špatným studentem historie, at už studoval jakoukoli školu, svědčí i další věta: "...pár let nato na balkoně komunista Klement Gottwald oznámil, že se vrátil z Hradu a začne všem kroutit krkem, jak ho naučili soudruzi v Moskvě." Za prvé: věta o kroucení krkem padla v parlamentní rozpravě roku 1929, kdy Gottwald byl jakýmsi republikánským Sládkem své doby, který využíval parlamentní svobody k siláckým výkřikům přitahujícím pozornost; v roce 1948 byl Gottwald již členem politického establishmentu s poněkud jiným slovníkem. Kromě toho ona často citovaná slova: "Vrátil jsem se z Hradu" nepronesl na Staroměstském náměstí, ale na náměstí Václavském, čtyři dny poté, co byl na Staroměstském náměstí vyfotografován s později vyzmizíkovaným Vladem Clementisem. Kdyby se Jareš porozhlédl ve vlastní redakci, našel by o tom dostatek informací.

x x x

Obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se - také díky kladnému vyjádření primátora Svobody - stalo mediálním tématem. V informacích médií mi však chybí zmínka o tom, že obnovená socha Panny Marie z Mariánského sloupu již téměř deset let v Praze stojí - sice ne na Staroměstském náměstí, ale ve výklenku Týnského chrámu směrem do Štupartské ulice. Dvacetileté úsilí Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, které přineslo první výsledky úpravou dlažby na Staroměstském náměstí s nápisem "Zde stál a opět bude stát Mariánský sloup", z něhož slova "bude stát" kdosi vybrousil, úsilí, které pokračovalo umístěním Immaculaty k Týnskému chrámu, nyní vrcholí.

Jestliže zastánci obnovy pomníku tvrdí, že neexistují zásadní argumenty proti znovupostavení pomníku, pak já zase nenacházím podobné zásadní, tj. nezbytně důležité pro náš současný život, argumenty pro jeho nové vztyčení na Staroměstské náměstí. Kromě toho, že by se tak omezila plocha pro zdejší trhovce a pro četné pouťové akce včetně hokejových rituálů, což může být přínosem, vidím jediný dopad celé akce v oživení sporů, které kdysi ovládaly českou společnost. Postavením Mariánského sloupu se lidem vizuálně připomene historie české národní emancipace spojená s vypjatým nacionalismem, jejímž výsledkem bylo postavení pomníku Mistra Jana Husa. Stalo se tak po dlouholetém úsilí provázeném spory Čechů s Němci na pražské radnici.

Extatický vzdorný postoj Jana Husa směrem k Mariánskému sloupu měl podle mého názoru ve své době jednoznačný význam. Bylo to výraz sílícího českého nacionalismu ve střetu s německým vládnoucím elementem, rovněž nacionalisticky orientovaným. Jan Hus v Šalounově ahistoricky romantickém provedení byl ideologickým symbolem postaveným proti podobně ahistoricky chápanému symbolu tradičního německého katolicismu. Dnes tento symbol míří do prázdna a proto nás nevzrušuje. Postavením sloupu dostane cíl, i když bude trochu jiný než před sto lety, leč se stejným výsledkem: oživí staré spory a křivdy a posílí intoleranci uvnitř tolerantní názorově pluralitní společnosti.

Je otázkou, nakolik je to pro současnost i budoucnost dobré, protože historie se přepsat nedá a staré konflikty by se neměly léčit konflikty novými. V této souvislosti si občas vzpomenu na slova napsaná v předvečer druhé světové války vysvětlující přitažlivost i zrádnost ideologií a mýtů:

"Lze vykopat dřevěné modly a vzkřísit dávné mýty, které dokázaly svoje, ať už v dobrém nebo ve zlém, lze vzkřísit mystiku pangermanismu nebo mystiku římského impéria. Lze zaslepit Němce opojením, že jsou Němci a Beethovenovi krajané. Tím lze ohloupit i posledního uhlíře. Je to ovšem snazší než z uhlíře vytvořit Beethovena. Ale takové modly jsou masožravé modly...

Lidi je možno třídit na levičáky a pravičáky, na hrbaté a bez hrbů, na fašisty a demokraty a tato rozlišení nelze napadnout. Ale pravda, jak víte, je to, co zjednodušuje svět, a ne to, co vytváří chaos. Pravda je řeč, která vyslovuje všeobecné...Pravda vůbec není to, co se dokazuje, pravda je to, co zjednodušuje." (Antoine de Saint-Exupéry, Válečný pilot, Naše vojsko, Praha 1967, str. 248 a 249 - Země lidí)

---

MF Dnes 21. května 2012 - regionální příloha Praha, str. 3
autor: David Jareš

Místo krve na „Staromáku“ teče pivo, ale politiky láká stále

Kdeže jsou časy, kdy lákadlem, jak pobavit lid, byla poprava. A nemuselo to být hned setnutí hlav sedmadvaceti vůdcům stavovského povstání 21. června 1621. Porážka stavů tak symbolicky skončila v centru Prahy, stejně jako tam byl postaven mariánský sloup jako dík za pomoc proti Švédům.

Pro Pražany je náměstí středem města a politici to vědí. Politiky se náměstí nezbavilo ani v dalších epochách. I osamostatnění Československa na Vídni mělo dohru na Staroměstském náměstí, kde dav sloup zase zboural jako symbol Habsburků a katolictví.

Smyčku kolem krku měla Panně Marii uvázat tehdy mladičká Milada Králová, později Horáková.

Naštěstí netekla krev, jen se válely kameny. Mladá republika hledala vlastní ideologii a nalezla ji ve vymezení se vůči Římu a Vídni. Následovaly mnohem strašnější doktríny a krev opět tekla. Kvůli válce rozpoutané nacismem bomby zlikvidovaly radnici a pár let nato na balkoně komunista Klement Gottwald oznámil, že se vrátil z Hradu a začne všem kroutit krkem, jak ho naučili soudruzi v Moskvě. Pět desetiletí totalit příběh sloupu odsoudil k zapomnění. Protikatolické vášně mnohem víc vzbuzují církevní restituce než mariánský sloup, o němž většina Čechů nic neví. Dnes na náměstí spíš zapíjejí hokej.

„Zbourání pomníku bylo barbarství, ale je otázka, jaký smysl návrat sloupu bude mít, když už nežije nikdo, kdo by si pamatoval, jak náměstí se sloupem vypadalo,“ říká politolog Bohumil Doležal. Podotkl, že to může být svým způsobem přepisování dějin, byť s dobrým úmyslem.

Co vlastně vede město k znovupostavení sloupu, když je to diskutabilní spíš z urbanistického než z ideologického důvodu? Pražané až na nadšence památku neznají, ale k náměstí vztah mají. Nemá být sloup nakonec pomníkem pro primátora?