Tento týden se někteří čeští novináři inspirovali reportáží týdeníku Die Zeit Co se vlastně stalo? (v anglické verzi The Night Germany Lost Control), která se vrátila k loňským zářijovým dnům uprchlické krize, když se dal do pohybu pochod migrantů z budapešťského nádraží směrem k rakouským hranicím. Mám na mysli Tomáše Lindnera, který zpracoval hlavní téma, cover story, posledního vydání týdeníku Respekt, a dále Karla Hvížďalu a jeho komentář v ČRo. Je chvályhodné, že se takto zprostředkovaně do českých médií dostávají ukázky kvalitní žurnalistiky ze zahraničí. V materiálech obou novinářů mi však cosi chybí.

Tomáš Lindner začíná svůj příběh až v pátek 4. září: "Dějiny se 4. září 2015 dávají do pohybu v Budapešti, kde tisíce vyčerpaných, převážně syrských uprchlíků už několik týdnů trčí na vlakovém nádraží." Neuvádí tak některé důležité události, které tomuto dni předcházely. Dějiny totiž už byly v pohybu řadu měsíců, ne-li roků, a ten pohyb urychlil jeden tweet, na který se zapomíná. Karel Hvížďala ten tweet sice zmiňuje, ale nezohledňuje jeho účinek v závěru svého komentáře, který je trochu nespravedlivý k maďarskému premiérovi Orbánovi, neboť to nebyl on, který situaci vytvořil, on ji pouze svým způsobem - se kterým můžeme i nemusíme souhlasit - vyřešil.

O tom, že vybuduje 175 kilometrů dlouhý plot na hranicích své země, promluvil maďarský premiér Viktor Orbán již 17. června, týden před summitem EU v Bruselu. Orbán se odvolal na dohody o Schengenu, podle nichž do zemí EU je možné vstupovat jen přes místa hraničních kontrol, což přestalo na hranicích se Srbskem fungovat.

O několik dnů později 25. června bylo téma migrace na pořadu jednání Evropské rady v Bruselu. Španělský premiér Mariano Roy zde předložil pracovní dokument "Lessons learned from Spain", který popisoval zkušenosti s budováním dvacetikilometrového, šest metrů vysokého plotu v severní Africe. Jak uvádí Die Zeit, nakonec většinu času jednání summitu EU zabralo jednání o řeckém dluhu a na migraci a stavění plotů se už nedostalo. Závěrečné komuniké deklaruje pouze obecné cíle o relokaci (budoucí kvóty), reintegraci, o vyjednávání se zeměmi, odkud migranti přicházejí, a o posílení Frontexu.

Proud uprchlíků se však na deklarace neohlížel a v létě začal prudce sílit. Už 19. srpna německá vláda zvýšila své odhady na 800 tisíc uprchlíků mířících do Německa, tedy čtyřnásobek počtu předešlého roku. Kancléřka Merkelová na své pravidelné letní tiskové konferenci 31. srpna prohlašuje: Německo je silná země... už jsme toho hodně zvládli, zvládneme to "wir schaffen das!"

V té době byl už na světě tweet, který zasáhl do průběhu dalších událostí. Die Zeit popisuje situaci takto:

Dne 21. srpna 2015 rozeslala Angelika Wenzlová, ředitelka Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) interní memorandum s názvem "Provozní pravidla pro pozastavení dublinského řízení pro syrské státní příslušníky." To znamená: Žádný Syřan, který požádá v Německu o azyl, nebude poslán zpět do země, v níž vstoupil na půdu EU. Tohle memorandum se dostalo do médií. Do dnešního dne vedení úřadu neví, jak se to mohlo stát. Protože se na úřad hrnuly četné dotazy v této věci, úřad přešel do ofenzívy a 25. srpna v 13:30 rozeslal tweet s textem "#Dublin-Verfahren syrischer Staatsangehöriger werden zum gegenwärtigen Zeitpunkt von uns weitestgehend faktisch nicht verfolgt." Od nynějška nebude z naší strany na syrské státní příslušníky fakticky uplatňována dublinská procedura. Tento tweet se ihned rozšířil na balkánské trase; platil jako pozvání. Před tímto tweetem se téměř všichni uprchlíci nechávali v Maďarsku registrovat. Teď už téměř nikdo. Maďarský velvyslanec v Berlíně se dotázal na Ministerstvu vnitra, jaký je nyní právní stav. Tam ale tweet neznali a byli bezradní.

Tolik Die Zeit. Další průběh událostí je víceméně známý. Když se uprchlíci nechtěli nechat registrovat, maďarská vláda je nechtěla pouštět dál. Ve čtvrtek 3. září došlo na budapešťském nádraží, kde přespávaly tři tisíce uprchlíků, k nepokojům. Uprchlíci s jízdenkami i bez jízdenek vzali útokem vlak do Soprone, ten sice odjel z nádraží, ale zastavil se na předměstí Bicske, kde policie žádala, aby si cestující vystoupili a nechali se převézt do táborů.

Pak přišla chvíle pro Mohameda Zatareiha, bývalého vojáka, který v pátek 4. září zorganizoval průvod těch, co se rozhodli jít do Rakouska pěšky. Nechal seřadit lidi do pětistupů, ti se vydali na pochod, k němuž se připojili další lidé, takže celý zástup čítal asi dva tisíce lidí, včetně žen a dětí. To vše za přítomnosti médií, kameramanů a fotografů. Když se je maďarská policie ještě v Budapešti snažila odklonit od cesty směrem na dálnici, čelo průvodu prorazilo policejní kordon. Vepředu mladík s vlajkou EU, jiný s portrétem Angely Merkelové, vozíčkář, ženy s dětmi. To byly obrazy, které se okamžitě rozlétly do světa.

Převyprávění celé reportáže Die Zeit, na které pracovalo dvanáct reportérů, by zabralo mnoho místa. Kdo má zájem, ať si sám přečte například o tom, jak v devět hodin večer, po třicetikilometrovém pochodu, začalo pršet a pochodující začali hledat místo, kde přespí. To už se ale dala do pohybu krizová opatření. Maďarská vláda se rozhodla vyslat autobusy, které dopraví uprchlíky na rakouskou hranici, mezitím již od odpoledne - pod vlivem mediálních obrazů zachycující pochod téměř v přímém přenosu - byly v běhu diplomatické rozhovory mezi Maďarskem, Rakouskem a Německem.

Zde s vypomohu citátem z Karla Hvížďaly:
"V 21 hodin se optala kancléřka svého vicekancléře Gabriela, jestli by souhlasil s tím, aby Německo přijalo 7 až 8000 uprchlíků z Budapešti. Pan Gabriel souhlasil, ale dodal, že musí jít o jednorázovou akci. A podobně i právníci s přijetím uprchlíků souhlasili. Angela Merkelová měla na oficiální rozhodnutí jen pár minut, protože Orbán ji postavil před ultimátum: zanedlouho totiž měli vystoupit první běženci z maďarských autobusů u rakouských hranic a pokud by jim nepovolili průjezd do Německa, všichni by to uviděli v přímém přenosu a navíc tam mohlo dojít i k tragickým událostem. Zastavit by je totiž bylo možné jen násilím, a to by politicky Německu hodně ublížilo. Ve 23,00 se Faymann dovolal Orbánovi a sdělil mu, že běženci mohou do Rakouska. O den později 5.9. v 00,17 agentura APA vydala zprávu, že Rakousko a Německo povolilo vstup běženců do svých zemí. Rozhodnutí bylo přijato z důvodů nouze."

Takhle tedy vypadalo "zvaní uprchlíků" do Německa, které dnes všichni berou jako předem naplánovanou věc Mutti Merkelové, a nikoli jako východisko z nouze, které mělo být dočasným řešením, jež se ale protáhlo na další měsíce, a stále mu není konce.

Na celé historii mne zaujalo především to, jak média v této krizové situaci ovlivňovala chování jejich účastníků - migrantů i politiků, kteří byli stavěni před neočekávané situace a nějak se k nim museli postavit. Mám na mysli nejen tweet, který ze dne na den změnil chování uprchlíků, ale i zpravodajství a informace, které se dostávaly do široké veřejnosti.

Celá uprchlická či migrantská krize byla pod neustálým dohledem médií Ta se zaměřovala hlavně na krizové a katastrofické situace. Mohli maďarští policisté vyklidit či zablokovat nádraží nebo zastavit pochod, případně odklonit ho od dálnice, která pochodujícím zajišťovala pozornost veřejnosti a médií? Možná mohli, ovšem za cenu dalších záběrů násilných střetávání, konfliktů, srážek, možných zranění. Který politik si vezme na svá bedra odpovědnost za násilný zákrok proti neozbrojeným civilistům? Stačilo, že na budapešťském nádraží zemřel jeden člověk. Podobnému problému čelili i rakouští i němečtí politici.

Občas mě napadlo, zda na rozhodnutí Angely Merkelové neměla vliv epizoda z 15. července z Rostocku, kde proběhlo setkání kancléřky se školáky. Merkelová tady rozplakala malou uprchlici z Palestiny, když na její stížnost, že její rodina bude odsunuta zpět do Libanonu, kancléřka odpověděla: "Politika je mnohdy tvrdá. Všichni nemohou přijít. Budou se muset vrátit i mnozí další." Některá média okamžitě obvinila Merkelou z bezcitnosti.

Připomeňme si také datum 27. srpna, týden před budapešťským exodem, kdy byla v Maďarsku objevena opuštěná dodávka s 71 mrtvými těly uprchlíků, kteří se v ní udusili.

A známá fotografie zachycující bezvládné tělo tříletého kurdského chlapce Ajlana Kurdiho na pobřeží řeckého ostrova se rozběhla do světa ve čtvrtek 3. září, den před tím, než Mohamed Zatareih s pomocí megafonu, který dostal od maďarských pomocníků, zvedl své spoluobčany: "Ve dvanáct hodin vyrazíme!" Politici jeden vedle druhého, Cameronem počínaje a Bělobrádkem konče, tehdy vyjadřovali soustrast s osudem Ajlana a s uprchlíky. Dokonce i pravicový bulvár (Bildzeitung) byl dočasně nakloněn solidaritě s uprchlíky.

Aby bylo jasno, také já mám obavy z nekontrolovaného přílivu uprchlíků a ekonomických migrantů, kterému dnes čelí Evropa. Jenomže nemohu přitakat těm, co stále věří, že lze poroučet větru a dešti a také humanitárním katastrofám, těm, kteří jsou schopni spřádat spiklenecké teorie o tom, jak toto dění kdosi v pozadí organizuje a kontroluje. Například Angela Merkelová, která prý (ráda a ochotně) pozvala uprchlíky do Německa.

Podle mého názoru a na základě svých životních zkušeností usuzuji, že pouze reagovala na již vzniklou situaci, a to způsobem, který se možná ukáže být omylným, i když na druhé straně budoucí historici ho možná vyhodnotí jako vysoce morální čin. Život mě naučil (1968, 1989), že když se dějiny dají do pohybu, i ti sebemocnější politici mají jedinou šanci: snažit se v té spuštěné lavině lidského konání neutopit a usměrňovat ji tak, aby nadělala lidem co nejmenší škody.

Někdo může oprávněně namítnout: a co případy, kdy naopak politici svým nešťastným krokem tu lavinu spustí (Bush-Irák). Souhlasím. Také proto by mě zajímalo, co vedlo ředitelku Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) Angeliku Wenzlovou k rozhodnutí, že pro uprchlíky ze Sýrie nebudou platit dublinská pravidla. Třeba to byl původně nevinný interní pokyn, který měl jejím úředníkům usnadnit jejich práci, aby se mohli více věnovat žádostem ekonomických migrantů z Balkánu a severní Afriky. Jenomže když se tenhle pokyn dostal na twitter... I z takových malých rozhodnutí se skládají velké dějiny.

Jenomže vykládejte to někomu, kdo je přesvědčen, že události se nevyvíjejí samopohybem v průsečíků nejrůznějších vlivů a náhod, ale že je vše předem naplánováno a řízeno na tajných schůzích Bilderbergu, CIA, FBI, Mossadu a jiných tajných služeb. Tím víc mě mrzí, když něco podobného se dozvím od novináře, kterého si jinak velice vážím.

P.S. Text čerpal údaje z reportáže týdeníku Die Zeit. Kdo vládne cizími jazyky, měl by si ji přečíst v originále, protože tam najde ještě řadu dalších zajímavých detailů (jak Merkelová nekomunikovala se Stoiberem, kdo a jak byl v Mnichově na nádraží, o tom, kdo a jak chyboval apod.). Stojí to za to.