Často si připomínám jednu větu z modlitby ve stáří, přisuzované svatému Františku Saleskému, která praví: "Chraň mne před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci," a pokouším se jejím poselstvím řídit. Někdy mě to stojí dost přemáhání, ale snad čtenáři mých blogů mi potvrdí, že reaguji většinou jen tehdy, pokud si myslím, že mohu sdělit nejen názor (na který lidé nejsou příliš zvědaví), ale také nějaká nová fakta.

Když jsem se dočetl, že prezident republiky Miloš Zeman v rozhovoru s redaktorem PL Radimem Panenkou na otázku "Co byste popřál čtenářům ParlamentníchListů.cz do roku 2017?" odpověděl: "Především bych jim popřál, aby četli co nejvíce Parlamentní listy jako velmi objektivní internetový deník, kterého si vážím," dalo mi hodně přemáhání, abych se zdržel komentáře na adresu validity výroku Miloše Zemana, jenž je schopen pokleslou žurnalistiku Parlamentních listů vydávat za "velmi objektivní." Nakonec jsem to nevydržel a reagoval jedním tweetem.

Aby bylo jasno, můj kritický postoj k žurnalistice Parlamentních listů nevychází prioritně z politických názorů, které redakční politika tohoto serveru prosazuje, ale z konkrétního a zcela faktického a doložitelného hodnocení žurnalistické kvality zde publikovaných příspěvků. Všeobecně akceptované žurnalistické standardy zde totiž dostávají na frak téměř ve všech ohledech. Mám na mysli jednak porušování zásad etického kodexu českých novinářů, z nichž namátkou vybírám: "dbát na rozlišování faktů od osobních názorů... neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti... nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat." Běžnou redakční metodou se v PL stalo plagiátorství obsahu zaštiťované právem citace, přičemž převzatý citovaný obsah je často deformován selektivním výběrem a zaujatými komentáři.

Parlamentní listy tady víceméně aplikují úspěšný obchodní model četných internetových serverů, jejichž větší část obsahu se skládá z vytěžování jiných, již hotových a dostupných internetových zdrojů, tady v PL především z oblasti politického života. Pro tento účel PL komplexně monitorují politickou scénu a ve své činnosti jsou mnohokrát pohotovější než jiné informační zdroje, což je jedním ze základů jejich čtenářského úspěchu. Tomáš Urban, který vloni v srpnu v Lidových novinách analyzoval obsah PL to popisuje takto:

"Parlamentní listy publikují v redakční části kolem sto deseti článků v pracovních dnech a kolem osmdesáti o víkendu. Z toho připadá dvacet procent na tiskové zprávy, dvacet na články z profilů, do kterých texty vkládají sami politici, kolem deseti procent obsahu tvoří zprávy převzaté z ČTK, asi patnáct procent původní texty, tvořené převážně rozhovory a z menší části reportážemi. Zbytek, tedy necelých 40 procent obsahu, jsou převzaté texty a „názory“ z jiných médií, které redakce opatřuje bulvárními titulky a nejpeprnější části z nich cituje."

Právě na tvorbě titulků PL se dá názorně demonstrovat pokleslost jejich žurnalistiky, která ve snaze zaujmout a skandalizovat za každou cenu zachází až za hranice divokého bulváru, jenž balancuje na hranici zkreslené informace a výmyslu. Nemluvě o téměř nerozeznatelné hranici mezi vlastním a placeným obsahem, který je v rozporu s další zásadou kvalitní žurnalistiky, jež zakazuje skrytou reklamu. Etický kodex to popisuje takto: "nezneužívat povolání novináře k činnosti reklamního pracovníka a nepřijímat žádnou odměnu přímou nebo nepřímou od zájemců o reklamu, odmítnout podílet se na publikování skryté reklamy." Peníze placené Jihomoravským krajem za propagaci Michala Haška byly jen viditelnou špičkou skrytého ledovce.

Protože jsem věděl, že se na Miloše Zemana kvůli chvále Parlamentních listů sesype snůška hejtů, necítil jsem potřebu se do této fronty zařadit nějakým kritickým či útočným komentářem. Ale vzpomněl jsem si na jeden výrok Josepha Pulitzera, který jsem před rokem tweetoval jako P.F. na rok 2016. Ten výrok jsem si před čtvrt stoletím ofotil ve vestibulu The Graduate School of Journalism na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a pak jsem si ho přeložil do češtiny a poslal svým přátelům. A tak mne napadlo dát do kontrastu citace Miloše Zemana a Josepha Pulitzera, ať si je lidé přečtou a udělají si sami názor. Spojil jsem je do jednoho screenshotu a umístil na twitter.

U tweetů prohlížených v mobilních aplikacích vzniká problém s obrazovými přílohami, protože je aplikace nezobrací celé, obrázek je oříznut a celý se zjeví teprve, když se na něj klikne (viz screenshot vpravo). Protože každý tweet registruje vše, co se kolem něj děje, mohl jsem sledovat, jak s ním lidé zacházejí. V době, kdy píšu tento blog, tedy po devatenácti hodinách od zveřejnění svého tweetu, si ho zobrazilo 4400 lidí, ale jen 750 z nich kliklo na obrázek.

Protože předpokládám, že velká část uživatelů twitteru používá aplikace v iPhonech a iPadech, tato čísla mne dosti překvapila. I když nemusím mít pravdu, vypadá to tak, že hodně lidí na citát vůbec nekliklo, spokojili se jen s mým průvodním textem: Dva citáty. Z toho druhého vyjímám: "Cynický, prodejný, demagogický tisk postupně vytváří lid stejně přízemní, jako je on sám." Že by klikli na obrázek, aby si přečetli celý Pulitzerův citát, na to už jim nezbýval čas. A tak se stalo, že někteří nedohlédli na konec textu se jménem autora Josepha Pulitzera a domnívali se, že Pulitzerova slova jsou Zemanovým výrokem z dřívější doby, což ironicky ve dvou odpovědích na můj tweet glosovali. Přijal jsem to jako další důkaz povrchnosti vnímání informací na sociálních sítích.

Na jedné straně bych mohl být rád, že si můj tweet přečetlo tolik lidí, na straně druhé si říkám, že bych si některé lajky klidně rád odpustil, a to od lidí, kterým stačí heslo "Zeman" a "demagogický tisk", nad textem se nezastaví a hned pokračují ve skenování dalších zpráv. Protože ten Pulitzerův výrok obsahuje myšlenky, které stojí za přečtení a zamyšlení.

A pak mě ještě napadá: Kdo ví, zda prezident Miloš Zeman skutečně řekl, co Radim Panenka napsal. Já bych se nedivil, kdyby Miloš Zeman vyslovil obecnou a nezávaznou pochvalu Parlamentních listů, kterou si Radim Panenka později dotvořil k obrazu svému. V Parlamentních listech je totiž tohle zcela běžná praxe. Stačí si přečíst originály textů a rozhovorů, z nichž později redaktoři PL vyrábějí politické pamflety. Ať se pan prezident nezlobí, ale já si "velmi objektivní internetový deník" představuji trochu jinak.