Vím, že za tuto kapitolu budu kamenován ze všech stran. Kvůli tomu, že jsem cosi uvedl a cosi neuvedl, že jsem cosi zapomněl či záměrně zatajil, že bych se do věci neměl plést, když problematice nerozumím, že jsem vyslovil názor, pojmenoval věci nesprávnými jmény atd. atd. Přesto však tuto kapitolu nelze nenapsat. Nechci a nebudu opakovat známé informace o sudetoněmeckém problému. Ti, kteří chtějí být informováni, si je mohou vygooglovat z docela solidně vedených wikipedických hesel. Za sebe mohu doporučit osmidílný seriál na webu glosy.info z roku 2004.

Přesto však několik výchozích faktů: Sudety a sudetští Němci jsou produktem historického vývoje minulého století. Sudetskými Němci dnes nazýváme zhruba třímilionovou skupinu obyvatel, která žila dříve na území Československa, a která byla po válce vysídlena (a hned je tu problém: jakým výrazem zastřešit násilné vyhánění, organizovaný odsun, dobrovolný odchod) do Německa.
To, co se dnes nazývá Sudety – v němčině Sudetenland – se v historii vyskytovalo pouze jako pojmenování zeměpisné oblasti, která neměla své vlastní administrativní vymezení, společnou správu, byla bez společného kulturního či politického centra. Žili zde čeští a moravští Němci. Jejich sudetoněmecká identita se zrodila až po roce 1918. Dříve používané označení Deutschböhmen, deutsches Böhmerland pro československé území většinově obývané občany německé národnosti se postupem doby, především po vzniku Henleinovy Sudetoněmecké strany v roce 1933, změnilo na Sudetenland a tak už to zůstalo do dneška.

Přenesme se však do doby po listopadu 1989. V mnichovské Hochstraße 8 stojí Sudetoněmecký dům a v něm řada institucí v čele se Sudetendeutsche Landsmannschaft – Sudetoněmeckým krajanským sdružením, které od padesátých let do dnešního dne je akceptováno jako mluvčí všech Němců po roce 1945 vysídlených z Československa.

Sudetendeutsche Landsmannschaft zastřešuje četné kulturní i vědecké instituce a spolky, z nichž některé byly u jeho zrodu v roce 1950: Ackermann-Gemeinde (sdružení sudetoněmeckých katolíků), Seliger-Gemeinde (sdružení sudetoněmeckých sociálních demokratů) a Witikobund (sudetoněmečtí nacionalisté s nacistickou minulostí). Protože od samého počátku byl Sudetendeutsche Landsmannschaft politickou organizací svého druhu, nikoli jen pouhý krajanský spolek, do české literatury se často nepřekládá jako „krajanské sdružení“ ale jako landsmanšaft.

Ačkoliv už na začátku se jednotlivé části SL názorově odlišovaly (například katolická vstřícná Ackermann-Gemeinde vs. nacionalistický a nesmiřitelný Witikobund), ve společných prohlášeních z padesátých let se sjednotily na stanovisku vyjádřeném postupně v Eichstättské adventní deklaraci (30.11.1949), v Detmoldské deklaraci (25.1950) a v Chartě německých vyhnanců (5.8.1950).

To stanovisko na jedné straně říká: „My vyhnanci zříkáme se pomsty a odplaty.“ Ale na druhé straně jasně a přímočaře žádá navrácení vlasti a majetku na základě práva na sebeurčení.

SL byl dlouhá léta strašákem komunistické propagandy a důkazem západoněmeckého revanšismu. Nemusela si nic vymýšlet, protože landsmanšaft jako celek se v padesátých letech zapojil do tehdejší studenoválečnické politiky. Zatímco v NDR nebyly podobné spolky vyhnanců povoleny, a zatímco v Rakousku vyhnanecké spolky existují bez podpory rakouské vlády, spolková země Bavorsko v roce 1954 převzala nad Sudetoněmeckým krajanským sdružením patronát jako nad „čtvrtým kmenem“ bavorského státu (vedle Bavorů, Franků a Švábů) a tím se německý stát de facto postavil za požadavky landsmanšaftu.

Přenesme se však do roku 1990. Některé požadavky SL na návrat do vlasti včetně tezí dvacetibodového programu Sudetoněmecké rady k sudetské otázce z roku 1961 neobstály v konfrontaci s historickým vývojem, vyřešil je čas, po uzavření tzv. východních smluv se některé z nich staly utopií. Někdejší statisícová sudetoněmecká letnicová shromáždění Sudetoněmeckých dnů se působením zákonů demografie zmenšila na desetitisícové folklorní a krajanské slavnosti, nicméně vždy opepřené politickými projevy na nedělním shromáždění. Pravicový radikalismus operující s tématem vyhnanců přestal být výtahem k úřadům a funkcím jinde než za hranicemi Bavorska. Naprostá většina vysídlených Němců se integrovala do západoněmeckého státu, vyrostly nové generace, pro něž Československo ztratilo přitažlivost. Nicméně instituce, která se prohlásila za mluvčího Němců vysídlených z Československa, stále existovala. Pro někoho se zdála být logickým partnerem pro vzájemné usmíření, jež mělo následovat po gestu, které přišlo z Prahy.

V roce 1990 dochází k prvním kontaktům mezi českou stranou a SL. Mnichov neoficiálně navštívil v červenci předseda české vlády Petr Pithart, zástupci SL jednali s členy zahraničněpolitického výboru federálního parlamentu, předseda federální vlády Marian Čalfa se při návštěvě Mnichova 29. listopadu 1990 – údajně na přání Helmuta Kohla – setkal s mluvčím SL Franzem Neubauerem. (O detailech jednání s Neubauerem podrobně informoval pouze Respekt 28. ledna 1991).

Počáteční vstřícnost však brzy narazila. Šéf a mluvčí SL Franz Neubauer, ač původně katolický ackermannovec, nezapomněl, jakou instituci reprezentuje a co mu stanovy Sudetoněmecké rady přikazují:
"c) prosazovat právní nárok na domovinu, na její znovunabytí a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny;
d) chránit právo na navrácení, případně na ekvivalentní náhradu nebo odškodnění konfiskovaného vlastnictví sudetských Němců.“

Čeští oficiální činitelé zbystřili pozornost a začali zaujímat k SL opatrnější postoj. V Hovorech z Lán se od landsmanšaftu distancoval Václav Havel. K definitivnímu prozření došlo po Sudetoněmeckém dnu v Norimberku v květnu 1991, kde Neubauer kromě toho, že žádal od německé vlády, aby zapojila SL do jednání o připravované československo-německé smlouvě, přišel s politickými požadavky, podle nichž dekrety o odsunu a vyvlastnění musí být zrušeny a československá vláda má umožnit návrat těch sudetských Němců, kteří si to přejí. Dále by vláda ČSFR měla začlenit odsunuté Němce do úpravy o odškodnění. Náprava by se v zásadě měla uskutečnit navrácením majetku; kde je to nemožné, přenecháním náhradních pozemků.

Nedá mi, abych na tomto místě nepřičinil osobní vzpomínku. Stalo se v červnu 1991, kdy naše známá, která věděla, že moje manželka v té době pracovala v Lidových novinách, nám poslala z Mnichova dva texty z pera historika Ferdinanda Seibta, ředitele Collegium Carolinum, badatelského pracoviště zřízeného právě pod střechou SL v Sudetoněmeckém domě. Jedním byl jeho čtenářský dopis zveřejněný v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung 29. května 1991, bezprostředně po akci v Norimberku, druhým byl kratší přepis rozhlasového vystoupení.

V obou textech se Seibt kriticky vyjádřil k politice SL vedené Franzem Neubauerem. Například v dopise pro FAZ s odkazem na zvolené motto sudetoněmeckého norimberského shromáždění roku 1991 „Odvaha k pravdě“ napsal: „Co je ale pravda? Byla snad v Norimberku tato pilátovská otázka vyřešena? Konstatovalo se v Norimberku konečně, že sudetští Němci nepatřili jen k pronásledovaným menšinám, ale také k pronásledovatelům? … že po roce 1938, s čilou sudetoněmeckou pomocí, stratégové Německé říše diskutovali o plánu "přenárodnit" český národ?“

Ten kratší materiál jsem přeložil a přes manželku jsem posunul oba texty do redakce LN, aby se vrátily s názorem: „teď na to není doba, nebudeme jako Rudé právo.“ Nakonec čtenářský dopis profesora Seibta zveřejnilo právě Rudé právo 26. června. Tahle epizoda podle mého názoru byla typická pro neujasněný a rozpačitý postoj médií a politiků k SL po listopadu 89 a dokumentovala obecnou neinformovanost o SL včetně neschopnosti diferencovat v jeho institucích. Až později Lidové noviny a další média pochopily, že kritické informace o landsmanšaftu nejsou torpédováním československo-německých vztahů ani pokračováním předlistopadové propagandy.

Tehdejší situaci výstižně popsal Václav Žák v blogu Trapné hry se sudetoněmeckou kartou. Chaotická stanoviska médií i politiků přičetl kromě jiného na účet neschopnosti rozeznat, oddělit a nesměšovat tři různé problémové okruhy: vztahy k Německu, vztahy k sudetským Němcům a vztah k vlastní minulosti. Protože k takové diferenciaci ne vždy docházelo, pak prohlášení landsmanšaftu se směšovala s postoji spolkové německé vlády a jakákoli připomínka českých zločinů při odsunu se považovala za podporu SL, ne-li dokonce za vlastizradu.

Protože se nehodlám utopit v detailech podobných sporů, zaměřím se pouze na konstatování a bilanci dalších událostí. Že při uzavírání smlouvy o dobrém sousedství z roku 1992 a při schvalování česko-německé deklarace v roce 1997 byly Neubauerovy požadavky odloženy stranou, jsem psal již v předchozích dílech. Franz Neubauer na to vždy reagoval tím, že zpochybňoval závaznost a právní platnost přijatých dokumentů. Jediné, čím se mohl pochlubit, byla skutečnost, že otázka majetkových nároků stále zůstávala teoreticky otevřená.

V česko-německém diskusním fóru, ustanoveném na základě česko-německé deklarace v roce 1998, se agenda SL neprosadila. Landsmanšaft však pro své požadavky našel nové, tentokráte evropské hřiště. V lednu 1996 Česká republika požádala o vstup do Evropské unie, v roce 1998 začala přístupová jednání. Zatímco na konci roku 1998 na prvním česko-německém diskusním fóru prezidenti obou zemí Havel a Herzog demonstrovali svoji dobrou vůli a ochotu spolupracovat, Franz Neubauer se v té době vyjádřil proti vstupu České republiky do EU s argumentem, že Česká republika nesplňuje jedno z kodaňských kritérií, jimž museli vyhovět noví kandidáti na členství v EU, a to kritérium právního státu. Do popředí se dostala otázka tzv. Benešových dekretů, na jejichž zrušení se SL zaměřil.

Studenou sprchou byla pro SL návštěva českého premiéra Miloše Zemana v Bonnu krátce nato v březnu 1999, při níž tehdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder prohlásil, že požadavky organizací vyhnanců nemají na německou zahraniční politiku vliv, a že spolková vláda ani dnes ani v budoucnu nehodlá vznášet žádné majetkové nároky vůči České republice. (Schröder to pak schytal v parlamentních interpelacích)

Miloš Zeman zde na oplátku prohlásil, že při zachování kontinuity českého právního řádu účinnost některých zákonných opatření přijatých po roce 1945 již vyhasla. Totéž deklarovalo české ministerstvo zahraničí. Od té doby se o Benešových dekretech mluví jako o neúčinné „vyhaslé“ právní normě.

Pro landsmanšaft však byly a jsou dekrety stále aktuálním tématem. V roce 2000 došlo ke střídání stráží ve vedení SL. Franze Neubauera v předsednictví SL nahradil Bernd Posselt, ročník 1956, syn někdejšího jabloneckého starosty, který v té době byl již několik let poslancem Evropského parlamentu. Deník MF Dnes 21. prosince 2000 poprvé představil Posselta české veřejnosti v rozhovoru s Lubošem Palatou (Majetek nechci, říká šéf landsmanšaftu).

Ale už v dubnu 1999 se Berndtu Posseltovi a jeho kolegům z frakce podařilo prosadit do rezoluce Evropského parlamentu o přístupových rozhovorech s ČR výzvu poslanců EP české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety týkající se Němců. Dekrety se pak staly předmětem jednání výborů EP a tématem odborných studií, které si výbor EP pro zahraniční záležitosti, lidská práva, bezpečnost a obranu vyžádal. Nicméně v listopadu 2002 tento výbor s konečnou platností konstatoval, že „prezidentské dekrety nejsou překážkou vstupu ČR do EU.“ (Na rozdíl od Evropského parlamentu Evropská komise ústy komisaře pro rozšíření Güntera Verheugena hned od samého začátku se odmítla v přístupových jednáních otázkou tzv. Benešových dekretů vůbec zabývat.)

Zvláště v roce 2002 sudetoněmecká otázka se dostala do popředí veřejných debat; tento rok byl totiž jak v Německu, tak v Česku, rokem volebním. Začalo to rozhovorem Miloše Zemana 21. ledna 2002 pro rakouský týdeník Profil, v němž český premiér – deklarace nedeklarace – označil všechny sudetské Němce za pátou kolonu. Ještě více pak popudilo německou stranu, když Miloš Zeman v izraelském listu Haaretz 18. února přirovnal palestinského vůdce Jásira Arafáta k Hitlerovi a Palestince k sudetským Němcům. Byla z toho vážná diplomatická zápletka s odloženou státní návštěvou, která se řešila následným vysvětlením, že Zemanovy výroky list Haaretz zkreslil. Těsně před českými volbami se vyjádřil i budoucí premiér Vladimír Špidla, který v rozhovoru pro německý deník Süddeutsche Zeitung označil poválečný odsun Němců za prozíravé rozhodnutí.

Dne 23. března 2002 vystoupil v pořadu ČT Naostro s moderátorem Milanem Šímou Bernd Posselt. Česká veřejnost se tak mohla znovu z první ruky seznámit s názory a postoji nového vedení landsmanšaftu. Na jedné straně se Posselt v televizním pořadu výrazně a emotivně omluvil a poprosil za „odpuštění za ty hanebné činy, které zločinný režim spáchal a na nichž se podíleli sudetští Němci.“ Na straně druhé však prohlásil, že „Benešovy dekrety jsou rasistické, protože vycházejí z idey kolektivní viny.“

Do vzrušené debaty zasáhla také Poslanecká sněmovna usnesením „k dekretům prezidenta republiky“ z 24. dubna, v němž se konstatuje, že „poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky (…) jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.“ Kromě toho vláda na zjitřenou situaci reagovala prostřednictvím Ministerstva kultury vydáním speciální publikace věnované česko-německým vztahům v letech 1848-1948 s názvem „Rozumět dějinám,“ kterou zájemci dostávali zdarma.

Po volbách se situace uklidnila a česká veřejnost bez větších protestů vzala na vědomí, že v březnu 2003 Bernd Posselt otevřel na Malé Straně v Tomášské ulici kancelář SL jako nástroj „posílení dialogu a navázání kontaktu s českou občanskou společností.“ Vstup České republiky do EU v květnu 2004 a s ním spojený volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu situaci svým způsobem stabilizoval.

To jen čas od času docházelo k přestřelkám. Například když Sněmovna v dubnu 2004 přehlasovala senátní nesouhlas a schválila Zákon o zásluhách Edvarda Beneše s jedinou větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ (prezident Václav Klaus takticky zákon ani neschválil, ani nevrátil Sněmovně). Nebo když 16. května 2005 byl odhalen před Černínským palácem Edvardu Benešovi pomník.

Tyto přestřelky se však odehrávaly téměř výhradně na česko-sudetoněmeckém-bavorském půdorysu a celoněmeckou politiku příliš neovlivnily. Nicméně Berndu Posseltovi, který v roce 2008 získal i funkci mluvčího SL, se v roce 2010 podařilo dostat se do bavorské vládní delegace při návštěvě premiéra Seehofera v Praze, což Posselt prezentoval jako průlom do situace, v níž SL byl z české strany dlouhodobě odmítán jako oficiální partner nějakého vládního vyjednávání. Když o tři roky později v únoru 2013 navštívil český premiér Petr Nečas Bavorsko, Horst Seehofer pozval Posselta ke společné večeři s českým premiérem. Z těchto kontaktů však žádné další jednání nevzniklo, měly spíše symbolickou hodnotu. Petr Nečas ve svém projevu v bavorském parlamentu o Sudetoněmecký landsmanšaft ani slůvkem nezavadil.


Letos na jaře připravila naučná služba německého bundestagu – podobná českému Parlamentnímu institutu – pro poslance zvláštní dokumentaci na téma „sudetští Němci“, která věcným způsobem – dokonce při citování práce českoněmecké historičky Evy Hahnové – popisuje současný stav. Dokumentace kromě jiného zmiňuje významný posun, k němuž došlo před třemi lety, když se v únoru 2015 Spolkové shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodlo změnit stanovy Sudetoněmecké rady a odstranit z nich požadavek náhrady a odškodnění. Měnil se i článek o „znovunabytí domoviny“, když právo na domovinu a sebeurčení se zakomponovalo do požadavku dodržování základních lidských práv v evropském měřítku.

Tento vstřícný krok shromáždění doprovodilo schválením základního prohlášení (Grundsatzerklärung) o cílech SL, v němž se opakují některá historická východiska tvořící identitu sudetských Němců a nadále se zde odmítají tzv. Benešovy dekrety, o jejichž zrušení bude SL i nadále usilovat.

Odstranění článku, který ukládal SL „chránit právo na navrácení, případně na ekvivalentní náhradu nebo odškodnění konfiskovaného vlastnictví sudetských Němců,“ se připisuje úsilí Bernda Posselta snažícího se odstraňovat překážky vzájemného smiřování přes odpor starších generací SL. Česká strana jeho snahu honorovala tím, že květnový Sudetoněmecký den v roce 2015 navštívil český oficiální činitel, tehdy generální konzul v Mnichově Milan Čoupek. O rok později do Norimberka přijel český ministr kultury Daniel Herman, a v roce 2017 navštívil Sudetoněmecké dny v Augsburgu místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. V letošním roce měla česká vláda jiné starosti a nikdo z oficiálních činitelů do Norimberka neodjel, byl zde jen český velvyslanec Tomáš Jan Podivínský. Pokud vím, bez projevu.

Tolik stručný přehled vývoje událostí týkající se Sudetoněmeckého krajanského sdružení po roce 1989. Konstatuji, nehodnotím. Vím, že novinářská rešerše nemůže nahradit pohled odborníka, historika, politologa. Přesto se dopustím názoru a podělím o některé dojmy, které mi tato rešerše přinesla.

Začnu u tragické postavy mluvčího a předsedy SL Bernda Posselta. Proč tragické? Protože Posselt se podle mého názoru pokouší téměř o nemožné, čímž nechci snižovat jeho zásluhy o to, že ve vedení SL obrousil hrany starých útoků a sporů. Na jedné straně odvážně vstupuje na české veřejné kolbiště, přestože svým vzhledem připomíná karikaturu sudeťáka z předválečných českých nacionalistických plátků, a upřímně se snaží o smíření a budoucí mírové soužití mezi občany české a německé národnosti. Na druhé straně se nemůže vyvléknout z pozice vedoucího představitele a mluvčího Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se prohlásil za střechového reprezentanta sudetoněmecké národnostní skupiny (Volksgruppe), tedy všech sudetských Němců, což jest „označení, které není historicky nebo etnicky založeno a není politicky neutrální, neboť vzniklo v první polovině 20. století jako koncept politického boje“ (citace z inofrmačního materiálu Bundestagu). Jako šéf sudetských Němců tedy nemohl neintervenovat v Evropském parlamentu a nenechává ho v klidu vyhaslost tzv. Benešových dekretů.

Na jedné straně by byl Posselt rád, kdybychom byli všichni bratři, na straně druhé jeho historické paradigma je v zajetí sudetoněmeckého výkladu dějin, které není kompatibilní s historickými zkušenostmi českého národa. Stačí si přečíst část jeho úvodního slova na letáku k letošnímu Sudetoněmeckému dnu:
"Dnes jde o to, z těchto vzrušujících dějin vyvodit správné poučení. To znamená především bojovat proti nacionalismu a nenávisti, proti všem formám levicového a pravicového extremismu, stejně jako proti démonu vyhnání a jeho následkům. Přitom navazujeme na nejlepší tradice naší národnostní skupiny, totiž na zemský patriotismus českých zemí zničený nacionalisty 19. století, na staleté zakořenění v křesťanských hodnotách založeného a národy propojujícího nadnárodního právního pořádku Svaté říše římské a habsburské monarchie,…“

Jak sám Posselt přiznává, kritizují ho a napadají z obou stran, zleva i zprava, z té české vlastenecké i z té sudetoněmecké zatvrzelé strany. Tam v poslední době útoky zesílily.

Pokud se dá věřit rešerším a zdrojům na webu, tak avizovaná a tolik oceňovaná změna odstraňující majetkové požadavky a „znovuzískání domoviny“ ze stanov SL není do dnešního dne zanesena do oficiálního registru spolků. Alespoň tak praví květnový zpravodaj Witikobundu, nacionalistického sdružení, které Posselt sice před třemi lety vyloučil z vedení SL i z účasti na Sudetoněmeckých dnech, ale které se stále pokládá za jednoho z reprezentantů sudetoněmecké Volksgruppe, a které změnu stanov zpochybňuje. Odkaz na nové stanovy na stránce sudeten.de mi přestal fungovat. Že by následek soudních akcí Witikobundu?

O tom, že některé vzpomínky jsou nesmiřitelné, a že je třeba s nimi umět žít, jsem kdysi dávno, před dvaceti lety, ještě před přijetím Česko-německé deklarace, napsal úvahu, na jejímž závěru bych dnes nic neměnil. Posselt se pokouší o kvadraturu kruhu, chtěl by směřovat do smířené společné budoucnosti, ale objektivně je reprezentantem minulosti, neboť je předsedou spolku zastupujícího sudetoněmeckou národnostní skupinu (Volksgruppe), která vznikla tak, že se před i po válce vymezila proti československému státu.

Byl bych nerad, kdyby se můj názor vykládal jako odmítání snah o rozvíjení dobrých vztahů mezi SL a českou stranou. Naopak, je třeba ocenit každé dobré slovo, které tady padne. Dokážu pochopit i politický význam vstřícných gest, která dnes putují z obou stran. Jenomže se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že česko-německá spolupráce organizovaná přes Sudetoněmecký landsmanšaft je spíše zátěží než podporou rozvíjení vzájemných vztahů, což je vidět ve srovnání s jinými bezproblémovými akcemi česko-německé spolupráce, podporujícími smíření. Mám na mysli řadu místních iniciativ vedených jak z české tak německé strany, aktivity v rámci Česko-německého fondu budoucnosti nebo Česko-německého diskusního fóra nebo i prospěšnou činnost samotných sudetoněmeckých organizací, jako je například Ackermann-Gemeinde či spolek Adalberta Stiftera, které jsou organizačně samostatné a bez SL se obejdou.

Jinak vyjádřeno: podle mého názoru dokud bude SL politickým landsmanšaftem a nikoli pouhým krajanským sdružením, bude svými odkazy na minulost, které sice litujeme a navzájem se za ni omlouváme, ale každý ji vidíme trochu jinak, stále zatěžovat budoucnost, jak na německé, tak na české straně.

Nehledě na to, že ona národnostní skupina „Volksgruppe“ sudetských Němců, kterou SL zastupuje, je sedmdesát let po válce dosti nejasně vymezená. I kdyby zahrnovala tři miliony obyvatel, kteří se dosud neintegrovali a nerozplynuli v celoněmecké populaci, pak je to stále jen malá část z devadesáti milionů obyvatel Německa, která není reprezentativní pro německou společnost a většinové postoje jejích obyvatel. A právě o ty by se měli zajímat obyvatelé České republiky a představitelé jejich státu.

Tolik můj názor, který samozřejmě může být pochybený, neinformovaný, založený na chybných premisách (tj. na studiu literatury, která může být špatně zvolená). Rád se nechám přesvědčit, že se mýlím.
x x x

DODATEK 1.8.2018: I když se v textu letmo zmiňuji o zastaralosti a dnes už faktické neplatnosti dvacetibodového programu sudetských Němců z roku 1961, program je často výstražně citován jako dosud platný dokument. Taková tvrzení však přehlížejí fakt, že landsmanšaft v únoru 2015 přijal nové Základní prohlášení, jehož čtvrtá část formulující úkoly SL sice i nadále bojuje proti Benešovým dekretům, ale s dvacetibodovým prohlášením už nemá téměř nic společného.

V zájmu informační plurality připojuji odkazy na texty Václava Vlka st. zveřejněné po Bělobrádkově návštěvě v Augsburgu "Bělobrádkův risk", díl 1 a díl 2, které převzal na svůj web také Václav Klaus. O změně stanov SL se zde sice hovoří, o novém základním prohlášení bohužel nikoli.

DODATEK 17.6.2019 Lída Rakušanová ve svém komentáři z 11. června (audio v 14:25) informovala, že Posseltovi se letos konečně podařilo změnu stanov protlačit do úředního registru spolků. Witikobund u soudů neuspěl.

---

seriál Německo a my:
Úvod
Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?
Jak se Německo rozdělilo?
Jak se Německo spojilo?
Jak se SRN stala propagandistickou zbraní studené války?
Jak to bylo s východní politikou západního Německa a s tzv. východními smlouvami?
Jak to bylo s tzv. pražskou smlouvou z roku 1973?
Jak se vyvíjely česko-německé vztahy po roce 1989?
Co obsahuje Česko-německá deklarace?