Trapné hry se sudetoněmeckou kartou

07. 11. 2009 | 21:38
Přečteno 16495 krát
Když schází odvaha
O česko-sudetoněmeckém trápení

Češi a sudetští Němci neumějí k své trpké minulosti přistoupit s odstupem. Dopřávají sluchu radikálům, kteří šermují svojí „historickou pravdou“ – a tím jenom jitří staré rány. V pozadí je přitom cítit na české straně strach a na sudetoněmecké touhu po majetku.

Slíbil jsem v diskusi článek o problematice sudetských Němců. Protože jsem o tomto tématu často psal, podíval jsem se do svého archivu, jestli by se nějaký starší článek nedal použít.
Našel jsem tam článek z roku 2003, který jsem napsal pro časopis Ekonom.
Lehce jsem ho aktualizoval a myslím, že jako východisko k popisu sudetoněmecké otázky stačí.
Diskutující bych zdvořile žádal, aby se zdrželi řešení otázek, jestli jsme měli po druhé světové válce jinou možnost, jak problém s Němci žijícími v Československu řešit, co by znamenalo, kdyby zde zůstali, jaká zvěrstva Němci provedli, co zase dělali Češi atd. To nejsou relevantní argumenty pro hlavní otázku: jak se měl po roce 1989 problém řešit podle principů, na nichž je založena evropská integrace?
Taky bych prosil, aby se neargumentovalo stanovami Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Co je tam napsáno, je z hlediska mezistátních vztahů mezi ČR a SRN zajímavé asi jako stanovy Klubu českého pohraničí.

V roce 1989 padla všechna tabu – slova trh, soukromé vlastnictví či kapitalismus se najednou směla požívat. Jedno tabu však zůstalo. Tím byl vztah k vysídlení českých Němců po roce 1945. Na rozdíl od Polska se v Československu o tomto tématu nikdy veřejně nediskutovalo. Vášnivá diskuse v okruhu disentu a v exilu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ukázala přetrvávající hlubokou nedůvěru k Německu. Postoj části českých intelektuálů, kteří vyhnání sudetských Němců chápali jako bezpráví, byl jinými považován za vlastizradu. Znalost problematiky byla minimální: politici i žurnalisté věděli o německé problematice stejně málo jako veřejnost. Nedokázali diferencovat mezi sudetskými Němci a oficiální německou politikou, natož aby uměli rozlišovat různé proudy uvnitř sudetských Němců.
Politika je i sporem koncepcí, nejenom pragmatickým řešením problémů všedního dne. Málo mi pomůže, umím-li bravurně řadit, jedu-li špatným směrem. Proto se musíme ptát, jaké principy by měly řídit naši poli¬tiku, nechceme-li po létech splakat nad výdělkem. Pro naši diskusi jsou důle¬ži¬té dva: (1) spory nelze řešit násilím, o sporných otázkách je třeba jednat, (2) v liberálním státě jsou nepřípustná všechna opatření, která nezajišťují individuální posouzení odpovědnosti za spáchané bezpráví. Druhý princip je základem postoje, který problematizuje antikomunismus i antiněmectví. Vím, že nacistický režim byl nelidský. Vím, že se komunistický režim dopustil justič¬ních vražd a porušoval lidská práva. Trvám však na tom, že řešením těchto bezpráví nemůže být princip kolektivní odpovědnosti, že ke stanovení odpovědnosti nestačí příslušnost k určité skupině. Proto bylo třeba odmítnout lustrační zákon, proto je třeba vědět, že odsun Němců byl prohřeškem proti tomuto principu.
Diskuse se stane přehlednější, rozlišíme-li v německé otázce tři okruhy problémů: českou politiku k Německu, k sudetským Němcům - a k naší minulosti.
Začněme třetím okruhem: po léta jsme byli zvyklí chápat odsun jako součást druhé světové války, jako rozhodnutí velmocí. To hrálo roli (a vědí to samozřejmě i kritici odsunu). Je to ale celá pravda? Omlouvá prosazení principu kolektivní odpovědnosti? Omlouvá i poválečné chování některých Čechů vůči Němcům, kdy násilí páchané na Němcích bylo doslova mezinárodní ostudou, omlouvá divoký odsun, omlouvá případy, kdy Češi brali odsouvaným Němcům i těch 50 kg věcí, které si směli odvézt? Opravňuje i zákon 115/1946, kterým se zločiny proti Němcům vyjmuly z trestní odpovědnosti? (Pozor: není to dekret!)
Obávám se, že ne. Zdůrazňuji, že je naším problémem, jestli se za to budeme stydět. V této souvislosti není omluvou, že šlo o reakci na barbarské chování Němců za války. Spáchané bezpráví nemůže sloužit jako omluva jiného bezpráví. To je další klíčová teze. Jde o naši schopnost převzít širší odpovědnost, i za svou minulost. Proto jsem uvítal omluvu V. Havla za tehdy spáchané bezpráví a byl jsem na svého prezidenta hrdý. Rozuměl jsem jeho gestu jako projevu dospělosti česko¬slovenské politiky. Je ovšem škoda, že Václav Havel nedokázal přeložit svůj správný náhled do politických kroků, které by dokázaly postupně odstraňovat problémy ve vztazích k Německu.
Druhým okruhem je vztah k sudetským Němcům dnes. Do arzenálu hraní se sudetoněmeckou kartou patří snaha popisovat "sudetské Němce" stále jako jakýsi monolitní celek toužící po revanši. Tak tomu ovšem není. Mezi sudetskými Němci působí celá řada organizací, které "duchem odplaty" skutečně nežijí, naopak, předvádějí, že mezi Čechy a sudetskými Němci jsou možné normální partnerské vztahy - katolická Ackermanngemeinde, sociálně-demokratická Seligergemeinde a další. Představitel Ackermanngemeinde na gesto V. Havla reagoval a omluvil se za podíl sudetských Němců na rozbití Československa. V našem tisku se však zveřejňují ponejvíce takové názory, které mají dokázat oprávněnost obav z revanšismu. Ne, že by neexistovaly, je jim však třeba přisoudit váhu jakou mají: okrajovou.
Řada sudetských Němců vnímá dějiny jinak než my: vidí v přičlenění Sudet do ČSR v roce 1918 porušení jejich práva na sebeurčení, Mnichov pak nechápou jako rozbití republiky, ale nápravu křivdy z roku 1918. Svoje chování za druhé světové války přecházejí diskrétním mlčením, za křivdu považují odsun. Hovoří neustále o "zmírnění pocitu křivdy", o "právu na vlast", které chápou jako kolektivní (menšinové) právo, ale jehož obsah většinou nejsou schopni blíže definovat. Naše liberální zákony umožňující cizincům prakticky stejná práva jako našim občanům jim nestačí. Co z toho vyplývá? Suché konstatování, že na základě kolektivních práv problém řešitelný není. Jinak nic. Je normální, že vedle sebe žijí lidé s různým názorem na dějiny. I u nás už konečně mohou žít ti, kteří považují 25. únor 1948 za národní neštěstí, s těmi, kdo ho považují za vítězství pracujících, v míru vedle sebe.
Přejděme k neschopnosti formulovat konzistentní politiku k Německu. Ve vánočním projevu 22. prosince 1989 spolkový prezident Richard von Weizsäcker citoval z dopisu Václava Havla, který napsal při příležitosti udělení prestižní Ceny německých knihkupců, již Havel dostal na podzim téhož roku na knižním veletrhu ve Frankfurtu. V dopise, který Havel psal bezmála z vězení, byla pasáž: "já osobně - stejně jako mnozí mí přátelé - odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody." Po Weiszäckerově projevu se na to televizní debatě moderátorka zeptala. Václav Havel svoje stanovisko zopakoval – teď však už jako kandidát OF na prezidenta.
Prohlášení způsobilo šok. Přišlo poté, co tehdejší předseda bavorské vlády Max Streibl začátkem prosince vyzval veřejně československou vládu, aby se za vyhnání omluvila. OF se od Havlova postoje distancovalo. Na české straně vyvolalo ostražitost (po zvolení Václava Havla prezidentem dokonce veřejnou protestní hladovku), na německé straně očekávání, že se sudetští Němci dočkají nějakého odškodnění. Česká veřejnost nevěděla, že německá vláda, která převzala zodpovědnost za zločiny nacismu, se nespokojila s omluvami. Vyplatila obětem nacismu desítky miliard marek. Bonn chápal, že omluvu, aby byla brána vážně, musí následovat pokus křivdy zmírnit.
Na to však nebyl připraven ani prezident Havel. Myslel si, že po jeho morálním gestu se Německo zřekne majetkových nároků. Německou situaci neznal. S rostoucí nespokojeností sledoval, jak se místo toho na německé straně stále zřetelněji formulují požadavky na navracení majetku. Privatizace totiž definitivně pohřbívala naději sudetských Němců na restituce. V Československu se omluva prezidenta Havla zase začala stále častěji vykládat jako politická chyba, která - místo uzavření temné minulosti - otevřela cestu majetkovým nárokům sudetských Němců. Podej čertu prst, hned chce celou ruku.
Změnu nepřinesla ani Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992. Naopak, debata o ní těsně před volbami postoj k Německu ještě vyhrotila. Německá vláda měla dobře promyšlenou strategii, čeho chtěla při jednání dosáhnout: především se za každou cenu vyhnout možnosti otevřít otázku reparací. Česká vláda kladla na německou stranu spíš symbolické požadavky, které se nepodařilo prosadit na začátku sedmdesátých let, např. neuznání mnichovské dohody od samého počátku. Přitom už smlouva z roku 1973 prohlašovala mnichovskou dohodu za nulitní – jenom nestanovovala, kdy přestala platit.
Klíčovou otázku konfiskovaného majetku smlouva nechala stranou. V doprovodném dopisu se pouze poznamenává, že „Tato Smlouva se nezabývá majetkovými otázkami.“ Proč? Když vláda Willyho Brandta (SPD) podepsala v rámci nové východní politiky v prosinci 1973 Smlouvu o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN, sudetští Němci ji zažalovali u Spolkového ústavního soudu. Tvrdili, že se podpisem smlouvy spolková vláda zřekla jejich ústavou garantovaných majetkových práv, a proto jim musí vyplatit odškodnění. Nebylo to neracionální: od Bonnu se mohli dočkat peněz mnohem spíš než z Prahy. Poznamenejme, že v rámci tzv. Lastenausgleichsgesetz, zákona, který zmírňoval postavení vyhnanců po druhé světové válce, určitou kompenzaci za konfiskovaný majetek přitom dostali.
Spolkový ústavní soud rozhodl šalamounsky. Majetkové nároky potvrdil, ale výplatu odškodnění od vlády odmítl, protože se smlouva majetkových otázek nedotýká. Od té doby existuje dvojlomný postoj spolkových vlád: na jedné straně respektují ústavou garantovaná majetková práva svých občanů, na druhé straně ctí závazek, že majetkové nároky nebudou vymáhat.
Proto bonnská vláda neustále opakovala, že na sudetských majetkových nárocích trvá, ovšem že je nemůže vymáhat, protože jí v tom brání Smlouva o úpravě otázek vzniklých v důsledku války a okupace (Přechodná smlouva) z 23. 10. 1953, kde se praví:
(1) Spolková republika v budoucnu nevznese žádné námitky vůči opatřením, která byla nebo by měla být provedena proti německému zahraničnímu nebo jinému majetku nebo který byl zabaven pro účely reparace nebo restituce nebo na základě válečného stavu nebo dohod, které tři mocnosti uzavřely nebo ještě uzavřou s dalšími spojeneckými státy, neutrálními státy nebo bývalými spojenci Německa."
"(3) Nebudou připuštěny nároky a žaloby proti osobám, které na základě opatření uvedených v odstavci (1) a (2) tohoto článku nabyly nebo převedly vlastnictví, jakož i nároky a žaloby proti mezinárodním organizacím, zahraničním vládám nebo osobám, které jednaly na pokyn těchto organizací nebo vlád.
Ovšem vysvětlit na české straně, že sudetští Němci mají ústavou chráněná práva na majetek, ale že je vláda vymáhat nebude, bylo mimo komunikační schopnosti spolkové vlády. Radikální sudetští Němci neopomněli žádnou příležitost, aby se spolkové vlády veřejně ptali, jestli jejich majetková práva platí. Když vláda odpověděla, že ano, na české straně se zvedla vlna rozhořčení, že spolková vláda podporuje revanšismus. Diletantismus české politiky i českých médií, jejich neschopnost diferencovat situaci na německé politické scéně, pak ve skutečnosti posilovala pozici sudetských Němců, protože ČR vypadala jako stát, který nechce postupovat podle dohodnutých pravidel, podle nichž běžely usmiřovací procesy v Evropě po druhé světové válce.
Na české straně postoj spolkové vlády vzbuzoval podezření. Není to trik? „Epizoda“ s obrazem Velká vápenka ukazuje, že není: na tento obraz si činil nárok lichtenštejnský kníže Hans Adam II. Když ho brněnský Památkový ústav v roce 1991 zapůjčil na výstavu do Kolína nad Rýnem, dožadoval se postupně u zemského, vrchního zemského, spolkového konečně i u ústavního soudu jeho vydání. Všechny instance německé justice se však odvolaly na dosud platné poválečné zákony spojenců, podle nichž německým soudům nepřísluší rozhodovat o případech souvisejících s válečnými událostmi a s výsledky druhé světové války. Evropský soud pro lidská práva, kam se kníže v roce 2001 obrátil se stížností na postup německých soudů, jejich výroky jednomyslně potvrdil. Přesto v české veřejnosti přetrvává pocit, že Německo za pomoci EU jen čeká na příležitost, jak se majetku zmocnit. Což o to, někteří sudetští Němci majetek nepochybně zpět chtějí. Také to před uzavřením smlouvy v roce 1992 dali nepokrytě najevo: 10. ledna vyšel v Sudetendeutsche Zeitung ostrý článek požadující plné restituce konfiskovaného majetku. Ale stát se chová korektně. Problém není v Německu, ale u nás. Ještě se k tomu vrátíme.
Rozpad Československa
Po volbách 1992 nastoupila nová politická garnitura. Rozpad Československa oslabil mezinárodní pozici obou nástupnických států. Ministerský předseda Václav Klaus prosazoval v zahraniční politice radikálně odlišný kurs než federace. Jakýpak Visegrád, nenecháme se zdržovat na cestě „do Evropy“. V zahraničí se tomu začalo říkat „česká arogance“. Klausovo odmítání „sociálně-tržního hospodářství“, jehož si kancléř Kohl cenil jako zlatého klíče, kterým se Německu podařilo odemknout cestu k prosperující demokratické společnosti, vedlo k tomu, že mezi ODS a CDU se nevytvořily žádné kooperativní vztahy. Naopak. Česko-německé vztahy se začaly se zhoršovat. Předsedové vlád se podle smlouvy měli každoročně setkávat. Žádné takové setkání se nekonalo. Česká vláda zbrzdila kroky, které podle smlouvy měly vést k rozvoji euroregionů, ke spolupráci mládeže atd. O euroregionech se mluvilo jako bezmála o trojském koni, jehož pomocí si Němci rozeberou republiku. Místopředseda ODA naznačil, že rozpad státu financovali sudetští Němci.
Na nátlak bavorské vlády se v polovině roku 1993 koalice odhodlala ustanovit nevládní komisi pro jednání se sudetskými Němci - den poté, co na Sudetoněmeckých dnech zazněla na adresu České republiky ostrá slova. Předsedové stran o této otázce jednali, aniž by se nechali informovat, co se v Norimberku dělo! A tak z jednání vycouvali – ODA nejrychleji, aby si zase trošku zvedla preference. Tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec prohlásil, že se ODA chová jako někdo, kdo pozve partnery na nuda pláž, pak tam přijde v trenýrkách a ostatním se pošklebuje, že jsou nahatí. Za pár dní měl na sobě nejen trenýrky, ale slušivý teplákový dres. Nad jednáním o sudetoněmecké problematice se zavřela voda. Stal se z toho algoritmus: po namáhavých jednáních se česká strana duševně odhodlala udělat nějaké gesto – a po sudetoněmeckém srazu od úmyslu upustila.
Při návštěvě Bonnu v listopadu 1993 delegací vedenou předsedou Poslanecké sněmovny Milanem Uhdem „nedorozumění“ vyvrcholila. Uhde požadoval, aby SRN odškodnila české oběti nacismu. Předsedkyně Spolkového sněmu Rita Süssmuthová mu v odpovědi nabídla, aby parlamenty začaly jednat o všech otevřených otázkách, které smlouva z roku 1992 nevyřešila. Německo, zcela v souladu s mezinárodním právem, podle něhož mezinárodní smlouvy nezavazují státy, které se na jejím ujednání neúčastnily, totiž neuznává Postupimskou dohodu. Vycházela přitom z německého postoje, který akceptuje vinu nacistického režimu za rozpoutání války a za spáchané bezpráví, posuzuje však jako bezpráví i poválečný odsun Němců.
Druhý den na tiskové konferenci v Bonnu však předseda Uhde prohlásil, že o odškodnění obětí nacismu parlamenty nemohou jednat, protože to je jednostrannou záležitostí německé strany, zatímco "negativní zážitky někdejších německých občanů ČSR z roku 1945“ (podle tohoto vzoru bychom místo o holocaustu měli asi mluvit jako o „negativních zážitcích některých neárijských německých občanů v letech 1939 – 45“) se mohou stát „pouze předmětem dialogu soukromých osob a nevládních organizací“. Na dotaz, jak o problémech, které smlouva nevyřešila, jedná český parlament, Uhde prohlásil, že by "nerad viděl, jak se hledá řešení v jednací síni Poslanecké sněmovny". Dodal k tomu, že poslanci přece sbírají body před veřejností a řešením německé otázky se žádné body posbírat nedají, tak o tom sněmovna nejedná. Ritu Süssmuth obvinil, že se pokusila podmiňovat odškodnění obětí nacistů odškodněním sudetských Němců.
Byl z toho pořádný skandál. Po návštěvě se v německých novinách začaly objevovat titulky „Nenávist stoupá každou hodinu“. Na obou stranách začalo být zřejmé, že další takový vývoj není únosný. Prezident Havel se po rozpadu ČSFR z „morálního“ politika přeorientoval na „reálpolitika“. Ve svém projevu v Karolinu v únoru 1995 překvapivě přešel na tradiční české stanovisko: „zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo“. Havel odmítl diskusi o odškodnění. Je však třeba konstatovat, že navrhnout schéma odškodnění, které by bylo politicky přijatelné na české straně a nebylo urážlivé pro bývalé krajany, je prakticky nemožné. Prezident byl rozčarován předchozími jednáními: nabízel kancléři Kohlovi, že by se sudetští Němci mohli účastnit kuponové privatizace, uvažovalo se i o udílení dvojího občanství.
Na německé straně tyto návrhy nenacházely pochopení. Kancléř Kohl byl zřejmě přesvědčen, že z české strany jde o malicherné předsudky. Vyhnanci pro něj představovali problém. Konzervativní strany po léta budily ve vysídlencích falešné naděje, že přijde ten den a oni dostanou zadostiučinění. Měly to ve svých politických programech. Používaly se k tomu politické fráze, pod nimiž si adresáti mohli představit cokoliv. Nejčastěji se mluvilo o právu na vlast a na sebeurčení. Po sjednocení Německa bylo velmi těžké přiznat, že to byla politická rétorika. Zejména v Bavorsku, kde se sudetští Němci podílejí na tom, že bavorská CSU desítky let vyhrávala s nadpoloviční většinou zemské volby.
Politici CDU/CSU předpokládali, že po výzvě k návratu z české strany by se vrátila jen malá část sudetských Němců, a ti by svým kapitálem a dovedností mohli přispět k transformaci české ekonomiky, jako pomohli po válce zaostalému Bavorsku stát se nejvyspělejší zemí SRN. Jinými slovy, trpěl iluzemi o náladách v české společnosti. Česká společnost za sebou neměla 40 let německo-francouzského smíření. Ovšem, a to je také třeba připomenout, v devadesátých letech se v Německu začala projevovat zejména v konzervativních kruzích nespokojenost s neustálým připomínáním holocaustu a viny Německa na zločinech druhé světové války. V těchto kruzích se ostatně ihned po válce považovalo spojenecké zacházení s německými vyhnanci po válce za srovnatelné se zločiny Hitlera (viz Martin Heidegger v rozhovoru pro časopis Der Spiegel).
Intelektuálové, kteří potom více-méně navzdory Havlovi podepsali petici Smíření 95 a požadovali přímé jednání mezi čs. vládou a sudetskými Němci, se stali terčem nevybíravé demagogické kritiky a zůstali izolovaní. Lze si však skutečně stěží představit, k čemu by jednání vlády se sudetskými Němci v té době mohlo vést? Vždyť i kdyby se vláda s představiteli sudetských Němců dohodla na čemkoliv, individuálních majetkových práv sudetských Němců by se to nijak nedotklo! Představa, že by samotné jednání uspokojilo touhu VŠECH sudetských Němců po „nápravě křivd“, není z tohoto světa.
Dekrety u Ústavního soudu
Rozetnout gordický uzel mohl Ústavní soud. V roce 1994 dostal provokativní ústavní stížnost, v níž si pan Dreithaler stěžoval na diskriminaci v restitucích. Stížnost to byla oprávněná, ale dr. Kubíček, který ji sepsal, nechtěl získat jeho vilu. Chtěl demontovat Českou republiku. Ve stížnosti zpochybnil prezidentství dr. Beneše, jeho oprávnění vydávat dekrety, právní kontinuitu Československa atd. Ústavní soud měl mimořádnou příležitost předvést, k čemu jsou dobré instituce, které nezávisí na veřejném mínění. Bohužel, zcela selhal. Měl suše odmítnout zkoumat soulad dekretů prezidenta Beneše se současnou ústavou, distancovat se od principů kolektivní viny, který je v nich obsažen, prohlásit je za jednorázové akty, které však vytvořily právní vztahy, jež kvůli principu právní jistoty nelze měnit. Místo toho zkonstruoval jejich soulad s ústavou, ačkoliv se v nich vyvlastňoval majetek na základě etnické příslušnosti! Odůvodnění nálezu nebyl právní text, ale špatný dějepis.
Na německé straně nález vyvolal značnou nevoli - exprezident Weiszäcker, přítel Václava Havla a člověk, kterého nelze podezřívat z předsudků vůči Čechům, ho označil za „politický, právní a morální nesmysl“. Většina žurnalistů tehdy psala o česko-německé problematice bez znalosti věci, zato značně emotivně. I v liberálně orientovaných novinách se objevovaly články, které ústupky německé straně přirovnávaly k appeasmentu vůči Hitlerovi.
Česká politika vycházela z hluboké nedůvěry k Německu. Obávala se, že přiznání jakékoliv viny, či jenom lítosti týkající se odsunu by mohlo umožnit právní nároky sudetských Němců na odškodnění. Neústupné stanovisko však vzbuzovalo na německé straně rozpaky: chápalo se jako dodatečně stvrzování masové a místy krvavé etnické čistky. Místo toho, aby česká politika rozdělovala umírněné Němce od radikálních vyhnanců, dávala radikálům argumenty, že „s Čechy to nejde“.
Deklarace
Deklarace měla česko-německé vztahy vyvést ze slepé uličky. Podnětem k ní byl dopis bavorského premiéra Stoibera klubu bavorské Křesťansko-sociální unie ve Spolkovém sněmu, v němž naznačoval, jak by německo-české vztahy měly vybřednout ze slepé uličky. Česká vláda očekávala, že se Bonn zřekne majetkových nároků sudetských Němců výměnou za omluvu za vyhnání.
To byl značně sporný předpoklad. Bonnská vláda se mohla stěží vzdát individuálních ústavních práv svých občanů. Vznáší se nad ní hrozba, že by musela vyplácení odškodnění. Deklarace je proto kompromisem: obě strany minulost hodnotí s ohledem na „základní svobody a normy mezinárodního práva“, přičemž uznávají, že „příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny“. Německá strana odsoudila zločiny nacismu a česká strana v Deklaraci „lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem“. Obě strany respektují své odlišné právní názory a zavazují se, že „nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“.
Jednání o Deklaraci se vleklo a probíhalo v naprosté tajnosti. Vážná diskuse o tom, co se po květnu 1945 u nás odehrávalo, se po projevu prezidenta Havla prakticky zastavila. Ti, kteří upozorňovali na neudržitelnost obhajoby postupů založených na principu kolektivní viny, tisk pranýřoval jako „zaprodance“.
Deklaraci, která znamenala posun v českém stanovisku, proto podrobil sžíravé kritice nejen opoziční tisk. Ukázalo se, jak scházela otevřená debata o česko-německých vztazích. Česká veřejnost (ani mnozí intelektuálové) německým postojům nerozuměli. Logické prohlášení kancléře Kohla, že Deklarace individuální majetkové nároky vysídlenců neruší, přijali s rozčarováním. K čemu tedy Deklarace je?
Pravé orgie se však rozpoutaly při projednávání Deklarace v Poslanecké sněmovně Parlamentu. Opozice, zejména extrémní nacionalisté, volila ke kritice vlády slovník, který by – bez poslanecké imunity – byl důvodem k trestnímu stíhání. Obstrukcí, čtením knih, se snažila jednání parlamentu paralyzovat. Deklaraci však nekritizovali pouze Sládkovci a komunisté. Proti ní se postavila i část ČSSD. Přesto, že se vedení ČSSD na jednání o Deklaraci podílelo. Snad tehdy kancléř Kohl pochopil, že ze strany českých politiků nešlo o výmluvy, když tvrdili, že vztahy k Německu jsou extrémně citlivé.
Deklarace měla sblížit česko-německá stanoviska a zbavit českou vládu obav z toho, že by se jednáním se sudetskými Němci k něčemu zavazovala. Ale už při jejím přijímání bylo vidět značnou nesymetrii. V Bundestagu, kde se Deklarace projednávala v den výročí příchodu Hitlera k moci, zazněla zřetelná slova o tom, že problém vyhnání je důsledkem Hitlerovy politiky. Bundestag Deklaraci schválil velkou většinou. Český parlament ji schválil ve znění předkládacích zpráv premiéra a ministra zahraničí, tedy s jednostranným důrazem na uzavření majetkových nároků. Česká veřejnost z této interpretace získala dojem, že německá strana přijala české stanovisko - a teď už není třeba se otázkou vysídlenců zabývat.
To byl ovšem podstatný posun proti tomu, co očekávala německá strana. Věta o „nezatěžování budoucnosti“ měla dát ČR jistotu, že majetkové nároky přestanou být strašidlem. Tím se právě měl otevřít prostor pro vzájemný dialog, kterého se budou účastnit i vysídlenci. To alespoň zdůraznil kancléř Kohl ve svém projevu při předkládání Deklarace v Bundestagu.
Vzhledem k rozdílnému chápání se z Deklarace nestal „bod obratu“ v česko-německých vztazích. Ukázalo se to hned při rozběhu Deklaračních institucí: ČSSD i KSČM odmítaly přítomnost zástupců sudetských Němců v Koordinační radě Diskusního fóra, ačkoliv bylo právem každé strany, koho do rady jmenuje. Miloš Zemna tehdy před volbami v Německu poznamenal, že se sociálně-demokratickou vládou se dohodne snáz, což kancléř Kohl označil za nejhrubší vměšování do předvolební kampaně v celé historii SRN.
Původním záměrem Diskusního fóra mělo být, aby se na jeho půdě mohli sejít zástupci vyhnanců přímo s českými politickými představiteli a vyříkat si problémy v ostré diskusi. Západní zkušenost ukazuje, že jedině toto je předpokladem, aby se křivdy minulosti mohly postupně překonávat. Ale ať byl předsedou Koordinační rady Diskusního fóra Pavel Tigrid nebo prof. Otto Pick, nechtěli ani oni, ani jejich německé protějšky ostrý střet připustit. Přitom bez toho, že si vedoucí představitelé krajanského sdružení vyříkají svoje názory s českou reprezentací pěkně z očí do očí, vzduch se nevyčistí.
S Fondem budoucnosti to bylo podobné. Německá vláda nechtěla peníze vložené do Fondu použít na individuální odškodňování obětí nacismu. Prosazovala podporu projektů, které měly být orientovány do budoucnosti. Nakonec, pod tlakem české strany i SPD, že bez odškodnění není budoucnosti, přijala projekt, který ve skutečnosti znamenal výplaty peněz pro české oběti nacismu. Slabé náznaky, že by se projekt měl také vztahovat i na některé vysídlence, Fond odmítl.
Vláda Miloše Zemana, která se skutečně dočkala německé sociálně-demokratické vlády, nenakloněné příliš požadavkům vysídlenců, se pokusila oslabit debatu o dekretech tím, že je prohlásila za „vyhaslé“. Od kancléře Schrödera to byl odvážný politický krok, žádný kancléř se neodhodlal tak daleko zajít. Česká strana sice uvažovala o vstřícném gestu vůči vyhnancům, např. o zmírnění křivd na německých antifašistech – ale na konkrétních opatřeních se nebyla schopna dohodnout. Za celé čtyři roky vlády neudělala nic.
Na berlínské konferenci v roce 2002, na níž se hodnotilo 5 let trvání Deklarace, názory kolísaly: jeden z vydavatelů vlivného konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung prohlásil, že Deklarace nevyřešila nic. Je to přehnané tvrzení, bez Deklarace by se česko-německé vztahy vyvíjely mnohem hůř. Nedůvěra vůči Německu na české straně by byla podstatně větší.
Faktem ovšem je, že z německého hlediska se změnilo málo. Fond budoucnosti odškodnil české oběti nacismu, německá vláda spolu s podniky vyplácí odškodnění nuceně nasazeným. Čeští Němci byli diskriminovaní při restitucích – a k žádné nápravě nedošlo. Projekt, který by zmirňoval křivdy spáchané při vyhnání pro nejvíce poškozené sudetské Němce, Fond budoucnosti neschválil dodnes. Během posledních let od přijetí Deklarace běžel vývoj česko-německých vztahů opět klikatými cestami. Politika spolkové vlády byla stabilní. Měnily se poměry v české politice a mezi sudetskými Němci.
Kontakty, které se během let mezi Čechy a sudetskými Němci vytvořily, vedly postupně k diferenciaci uvnitř SKS. Sudetoněmečtí katolíci sdružení v Ackermanngemeinde i sociální demokrati ze Seligergemeinde ukazovali dobrou vůli ke smíření. Bohužel, jejich radikální kolegové z Witikobundu, kteří po smíření nijak netoužili, začali mít poté, co Deklarace jednostranně zvýhodňovala Čechy, v Sudetoněmeckém krajanském sdružení (SKS) silnější hlas. V téže době byl do čela sudetských Němců odsunutých do Rakouska zvolen Gerhard Zeihsel, radikál, který se neláskou k Čechům nijak netají.
Dekrety a Evropská unie
Radikálové začali koketovat s myšlenkou, že problematiku dekretů přenesou na evropskou půdu a pokusí se zablokovat vstup ČR do EU. Haiderova pravicově populistická FPÖ udělala z dekretů otázku, která se zmiňovala ve vládním prohlášení rakouské koaliční vlády, jíž byla FPÖ členem. Poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt spolu s dalšími bavorskými poslanci za CSU a kolegy z FPÖ prosadil otázku dekretů do agendy přístupových jednání Evropského parlamentu.
Současně docházelo k proměně na české politické scéně. Volby se bez populismu vyhrávají obtížně. Antikomunistická rétorika už byla obnošená, a tak české politické strany neomylně sáhly po dalším citlivém tématu: německé otázce. Zeihsel vyhlásil v jakýchsi obskurních rakouských novinách, že na území bývalých Sudet by měly být dvojjazyčné nápisy. Politický vliv takového prohlášení byl absolutní nula. Ovšem premiér Zeman v únoru 2002 v rozhovoru pro rakouský týdeník Focus – bez toho, že by někdo tento problém zmínil – na Zeihselovo prohlášení reagoval. Pěkně zostra. Prý ať jsou sudetští Němci, pátá kolona Hitlera, rádi, že jsme je odsunuli, jinak bychom je museli po válce soudit za vlastizradu. Opakoval falešné předsudky, které si někteří čeští sociální demokrati s oblibou vyprávějí.
Je to samozřejmě nesmysl, odchodem z protektorátu se odpovědnosti nedalo zbavit. K. H. Frank byl oběšen v Praze, ačkoliv před spravedlností do Německa utekl. Prostě byl vydán zpět. Premiér Zeman si nebral servítky ani vůči Jorgu Haiderovi a jeho straně Svobodných. Téměř milion Rakušanů, kteří v referendu hlasovali proti Temelínu, nepřímo označil za idioty.
Politika ODS se změnila: po vzoru britských konzervativců a jiných pravicových stran, třeba maďarského FIDESZ – se začala orientovat na národní rétoriku. Václav Klaus se vždy vyjadřoval k německé otázce s krajní zdrženlivostí, pouze v roce 1995, při oslavách 50. výročí konce války ve Furth im Wald prohlásil: „V prvních poválečných letech došlo k dalšímu bezpráví a k dalším obětem, mezi nimiž byli i nevinní lidé z řad našich bývalých spoluobčanů. Nikdo se u nás o těchto zločinech nemůže zmiňovat bez lítosti. Nemělo k nim nikdy dojít." Ovšem už o několik dní později v Náchodě mluvil tvrději.
ODS umně zkombinovala obranu proti EU s obranou proti německému nebezpečí. Zástupce ODS Miroslav Bednář na zmíněné konferenci v Berlíně (2002) mluvil o „ose zla Budapešť-Vídeň-Mnichov“. V sále po jeho výroku jenom zašumělo.
Zemanovy ostře protiněmecké výroky vedly ke zrušení plánované návštěvy kancléře Schrödera v České republice na jaře 2002. Šance dosáhnout posunu v česko-německých vztazích během volebního období sociálně-demokratických vlád se nejen propásla, Zemanovo dupání v porcelánu vztahy opět zhoršilo. Preference ČSSD však začaly směřovat vzhůru. ODS nečekala – Václav Klaus se k zápasu o voliče vzápětí přidal také. Obě hlavní strany se posunuly tam, kde stála KSČM od počátku. Prostor pro Sládkovce se ztratil – teď „národní zájmy“ hájily jiné kalibry. KDU-ČSL ani US se neodvážily postavit proti „přitvrzení“ politiky. Před volbami? Ačkoliv víc než polovině Čechů jsou podle průzkumů otázky spojené s poválečnými dekrety lhostejné, volební štáby to vidí jinak.
Snaha Bernda Posselta a jeho kolegů slavila úspěch. EP se začal dekrety zabývat. Z počátku bylo evidentní, že naprostá většina výborů, který se přístupem kandidátských zemí měl zabývat, problematice nerozumí. V rezolucích výboru se začaly objevovat pasáže, u kterých bylo zřejmé, že je prosazuje úzká skupina bavorských a rakouských pravicových poslanců. Místo o právu na vlast se teď hovořilo o „evropských hodnotách“, kodaňských kritériích, atd. tedy obecných proklamacích, pod nimiž bylo možné si opět představit cokoliv. Od naturálních restitucí sudetoněmeckého majetku, který prosazovali rakouští Svobodní a radikální sudetští Němci, přes vytvoření fondu ze sudetoněmeckého majetku, který patří stále státu, což požaduje jiná část sudetských Němců (tato myšlenka byla blízká i tehdejšímu prezidentu bavorského zemského sněmu Johannu Böhmovi), až po čistě morální distanci od poválečné legislativy založené na principu kolektivní viny. Což je stanovisko naprosté většiny Němců i oficiální politiky.
Evropští poslanci, na něž pochopitelně jazyk dekretů působil jak strašidlo ze záhrobí, z počátku podporovali jejich zrušení. Česká politika se rozhodla, že musí reagovat. Předsedové stran se dohodli, že Sněmovna přijme rezoluci. Šlo o velmi riskantní rozhodnutí: v předvolební atmosféře mohla ze Sněmovny zaznít slova, která by česko-německým vztahům zasadila další ránu.
Sněmovna problém zvládla lépe, než se dalo čekat: v rezoluci, na jejíž formulaci se podílel zejména poslanec ČSSD Vladimír Laštůvka, a kterou Sněmovna schválila 176 hlasy ku nule, se naštěstí nemluví o dekretech, ale o právních vztazích, které nastolily. O nich se tvrdí, že jsou nedotknutelné, s čímž každý, kdo si nepřeje chaos v Evropě, může stěží nesouhlasit. Kupodivu, v části tisku si to poslanci schytali, že trvají na Benešových dekretech. Málokdo z publicistů, kteří poslancům nasazovali psí hlavu, si text rezoluce přečetl.
Německý tisk si pochopitelně všiml, že sněmovní Deklarace netrvá na dekretech, ale na právních vztazích, jež nastolily. Litoval však, že Sněmovna současně nenalezla odvahu se od dekretů distancovat. To by, pochopitelně, mohla a měla udělat. To ovšem nebránilo premiéru Stoiberovi, aby na sudetoněmeckých dnech bouřlivě nekáral český parlament, že trval na nedotknutelnosti dekretů. Tady je názorně vidět, jaké plody nese neochota českých politiků jít si poslechnout na sudetoněmecké dny nějaký ten pískot. Mohli by ale čelit desinformacím na místě.
Bohužel, i část německého tisku však podléhá iluzi, že nechuť zrušit dekrety je jen výrazem populismu české politiky. Vytýkají české straně, že soudy dekrety používají. Jenže soudy by je musely používat i po jejich formálním zrušení. Nemohly by totiž jinak posoudit, zdali se na určitý majetek konfiskace vztahovala nebo ne. Požadovat vyjádření distance k dekretům jejich zrušením, to je naprosto mylný a nebezpečný požadavek.
Konflikt okolo dekretů vedl k tomu, že si Evropský parlament nechal vypracovat expertízy k celé české poválečné legislativě. Jeden posudek vypracoval prof. Jochen Frowein, ředitel Institutu srovnávacího mezinárodního práva Ústavu Maxe Plancka, spolu s dvěma kolegy, druhý profesor Christian Tomuschat ze Svobodné university Berlín. Shodovaly se s posudky, které si nechala vypracovat spolková vláda: dekrety nepředstavují důvod, proč by ČR neměla být přijata do Unie. Froweinův posudek však zpochybnil slučitelnost tzv. amnestijního zákona č. 115/1946 s právem Unie. Zdůrazňuji, že zákon 115/1946 nebyl prezidentským dekretem.
Evropský parlament se nakonec rozhodl podle doporučení Froweina. Přes alternativní posudky, které nechali vypracovat bavorský premiér Stoiber a Bernd Posselt. V nich se vyhnání označovalo za genocidu a vstup ČR do EU se podmiňoval zrušením dekretů. Evropský parlament náš vstup do EU schválil. Bavorští poslanci hlasovali proti. Prý jim to nařídil Edmund Stoiber.
Přesto si poslanci EP uvědomili, jak palčivý problém představuje otázka poválečného vyhánění Němců. Vyzvali ČR k tomu, aby udělala směrem k sudetským Němcům smířlivé gesto. Jako obvykle, česká vláda ani parlament neudělaly nic. Ačkoliv se o takovém gestu léta diskutuje, vždycky se vyskytnou „potíže“. Buď se blíží volby, nebo z Bavorska zazní nějaké ošklivé slovo. A je po chuti dělal gesta. Jenže předseda EP Pat Cox v roce 2003 – poprvé v historii – poslal zdravici na sudetoněmecké dny. Jak se zdá, EP bude stěží mlčky přihlížet k neochotě ČR jakkoli přispět k procesu smíření ve střední Evropě.
Pokus pravicových poslanců z Bavorska a Rakouska použít vstup ČR do EU k tomu, že si vynutí zrušení dekretů, se nezdařil. Umírnění sudetští Němci hlasování poslanců CSU odsoudili. Došlo mezi nimi ke konfliktu. Česká politika se zahalila do konsensu, z něhož se žádné politické straně nechce vystoupit, aby se ty ostatní na ní nevrhly jako na „zrádkyni národních zájmů“. Zejména KSČM spolu s ODS by si rády smlsly na pokusu ČSSD reagovat na problémy česko-německých vztahů věcně. Prezident Klaus to zkusil, když premiér Paroubek udělal gesto vůči sudetoněmeckým sociálním demokratům, kteří byli za svoje antinacistické postoje persekvováni.
Všechen politický cirkus však po léta pomíjí nejslabší článek v obraně „národních zájmů“ – a tím jsou domácí soudy. Parlament, který se vyčerpával v politických hrách, si nevšiml, že na českých soudech tiká časovaná bomba. Leží na nich stovky žalob na určení vlastnictví, které vycházejí z prostého faktu, že vlády poválečného Československa se neobtěžovaly tím, aby převzetí vlastnictví řádně „zúřadovaly“. Bez toho, že by se zpochybňovaly prezidentské dekrety, nejrůznější fyzické i právnické osoby tvrdí, že majetek jejich prostě být nepřestal. Takto žádá o vydání majetku v hodnotě přesahující 4 mld Kč např. bývalý Řád německých rytířů. Kauza Kinský je jenom jinou variantou téhož. Ukazuje se, že české soudy jsou schopny rozhodovat naprosto protikladně. Jistou pojistkou je nález Ústavního soudu, který zakázal obcházení restitučních zákonů.
České parlamentní strany by konečně měly začít chovat racionálně. Ze strany evropských institucí nám nebezpečí nehrozí – ty od nás očekávají morální distanci od křivd, ke kterým po válce došlo. Zapomínají poněkud, že integrace u nich probíhala po desetiletí, a že samy palčivé otázky minulosti řešily po mnoha letech - Francie se např. teprve v devadesátých letech zabývala podrobně kolaborantským režimem ve Vichy. My asi tolik času mít nebudeme: měli bychom mít odvahu do kyselého jablka vlastní minulosti kousnout.
Co to znamená? Například zrovnoprávnit české Němce, kteří byli restitučními zákony poškozeni a prostřednictvím Fondu budoucnosti zmírnit křivdy zhruba dvěma tisícům sudetským Němcům, kteří během vyhnání utrpěli závažné zdravotní újmy. Místo toho se prezident neostýchá použít sudetoněmeckou kartu v dosti ošklivé politické hře, aby odůvodnil svoje prodlevy před podpisem Lisabonské smlouvy. Bylo by velmi dobré, kdyby veřejnost dala jasně najevo, že na takové triky neskočí. Vždyť nevypovídají o ničem jiném, než o naší ustrašenosti.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy