Politici - profesionálové v oboru zastupování veřejnosti?
Na to, že prezidentův tajemník Ladislav Jakl si občas vymýšlí, případně zkresluje fakta a dokazatelné skutečnosti, jsem si už zvykl. Proto také už nepolemizuji s jeho ad absurdum dovedenými teoriemi o státu jako organizovaném násilí, a o povinné školní docházce, která je nestandardním omezováním spontánní lidské činnosti (zaregistrováno při diskusi v Krumlově v listopadu 2005).
Svůj hlavní polemický prach jsem vystřílel už před pěti lety, když jsem v článku Bonmoty a omyly prezidentova poradce na zcela konkrétních případech doložil tvrzení první věty tohoto článku. Také proto necítím potřebu vyjadřovat se k jeho referátu na nedávné mediální konferenci v Českém Krumlově, ve němž Jakl jako obvykle zopakoval své argumenty proti existenci vysílání veřejné služby.
To, co mě zaujalo tentokrát, byla jeho vyjádření v závěrečné diskusi. Reagoval v ní také na příspěvek Michala Haška (ČSSD), místopředsedy Stálé komise pro sdělovací prostředky PSP. Hašek v něm kromě jiného prohlásil, že mediální rady by neměly být ani modré, ani oranžové, černé či rudé, ale měly by být obsazeny profesionály.
Ve svém závěrečném komentáři pronášeném v ironickém duchu, Jakl řekl doslova: „Mediální rada by neměla být modrá, žlutá, zelená, ale profesionální? To je také zajímavá myšlenka a já se ptám: Jaká by měla být ta profese? Na elektronky? (pauza) Na mikrofony? (pauza) Anebo na zastupování veřejnosti? Kdo je odborníkem profesionálem v oboru zastupování veřejnosti??”
Tu poslední otázku nechal bez odpovědi a pronesl ji tak, aby bylo jasné, že ten, kdo na ni nezná odpověď, je hlupák. Mne najednou zaplavil pocit déjà vu. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem před mnoha léty slýchával, že političtí pracovníci některé věci vědí lépe, než ti, kteří získávají zkušenosti z praktického života. Jsou prý na to vyškoleni a dokážou pohlédnout na problémy ze širšího hlediska.
Protože jsem měl možnost v Českém Krumlově vyslechnout hned několik „profesionálů v oboru zastupování veřejnosti,“ (všechny příspěvky jsou k dispozici zde), přepadla mě trochu tíseň. Jeden z těchto profesionálů, který šéfuje mediální komisi, prohlásil, že neví, proč by tady média veřejné služby měla být. Ne, že by byl proti, ale prý tady chybí definice „co to vůbec tato média jsou.“ Nic proti názoru, ale očekával bych, že Vítězslav Jandák by mohl mít jakési povědomí o dokumentech, které parlament v minulosti schvaloval (např. zákony 231/01, 483/91, 484/91, Statuty ČT a ČRo, jejich výroční zprávy apod.), a v nichž by řadu těchto definicí našel.
Kromě toho tvrdit, že veřejná média tu nejsou jen proto, „že dokážou natočit kvalitní dětskej pořad, to dokáže každej...“ vyžaduje velký kus odvahy, neboť tento výrok se dá vyvrátit jednoduchou statistikou doma vyrobených kvalitních pořadů privátními televizemi či rozhlasy. V kategorii pořadů pro malé děti a předškolní mládež se jejich počet nebezpečně blíží nule.
Jiný z těchto profesionálů v oboru zastupování veřejnosti Michal Hašek veřejnoprávní média sice chválil, ale jaksi mu ušlo, že jím zmíněná podpora české kinematografie ze strany veřejnoprávních médií, která podle něj „má zásadní vliv na celé mediální prostředí,“ je už dávnou minulostí. Stačilo by se zeptat kteréhokoli českého filmového producenta.
Teď nevím, zda se Ladislav Jakl pokládá za profesionála v oblasti médií nebo v oblasti zastupování veřejnosti. V obou případech by se asi měl v zájmu své pověsti vyvarovat takových tvrzení, podle nichž „z oslavovaného a všemi intelektuály velebeného druhého programu České televize už patnáct let je největší sportovní kanál v této republice a vysílá nejpopulárnější a nejběžnější sporty, o které by se komerční sektor popral a ne že by je nemohl dělat.“
Ponechám stranou Jaklovu demagogii typu „ČT2 = největší sportovní kanál.“ Rád bych si však od něj nechal vysvětlit, jak je možné, že jsme v uplynulých letech byli svědky toho, jak privátní televize sportovní přenosy „nejběžnějších sportů“ spíše opouštěla, než aby se o ně prala – vzpomeňme na MS světa v ledním hokeji či fotbalové přenosy na Nově.
Jestli existuje někde svobodné tržní prostředí, tak je to v oblasti prodeje a nákupu vysílacích práv pro sportovní přenosy (možná s výjimkou OH, kde olympijské výbory hájí ještě jiné priority). Kdokoli může dosáhnout na cokoli. Pokud komerční televize po některých věcech nesahají, tak zřejmě a jedině proto, že ekonomická kalkulace náklady/výnosy u sportovních přenosů je pro komerční televize (zatím) nevýhodná. Už předem slyším Jaklovu poznámku: za to může ČT, která kazí ceny. Jak ukazuje příklad Primy a evropského fotbalového mistrovství, je tomu spíše naopak.
Letošní českokrumlovská konference byla již osmá v pořadí, a pokud si dobře pamatuji, téměř na žádné z nich Ladislav Jakl nechyběl. Letos více než jindy jsem si u něj povšiml, jak svěřený úřad dokáže člověka změnit. Kde je někdejší Jakl, skromně a tvrdošíjně opakující své mantry s očekáváním, že to v diskusi zase jednou od protivníků schytá? Vystřídal ho Jakl, vědom si svého úřadu a postavení, který sebevědomě tepe své protivníky a nebere si při tom servítky, neboť ví, že v Česku podvědomě platí: komu pánbůh, tomu všichni svatí. A znovu jsem si uvědomil, jak některé věci se opakovaně dějí bez ohledu na dobu a na režimy. A také, že slogan “mladí revolucionáři, staří hófráti” platí i v těch případech, kdy hófárti si záměrně ponechají dres a vizáž revolucionářů.
Svůj hlavní polemický prach jsem vystřílel už před pěti lety, když jsem v článku Bonmoty a omyly prezidentova poradce na zcela konkrétních případech doložil tvrzení první věty tohoto článku. Také proto necítím potřebu vyjadřovat se k jeho referátu na nedávné mediální konferenci v Českém Krumlově, ve němž Jakl jako obvykle zopakoval své argumenty proti existenci vysílání veřejné služby.
To, co mě zaujalo tentokrát, byla jeho vyjádření v závěrečné diskusi. Reagoval v ní také na příspěvek Michala Haška (ČSSD), místopředsedy Stálé komise pro sdělovací prostředky PSP. Hašek v něm kromě jiného prohlásil, že mediální rady by neměly být ani modré, ani oranžové, černé či rudé, ale měly by být obsazeny profesionály.
Ve svém závěrečném komentáři pronášeném v ironickém duchu, Jakl řekl doslova: „Mediální rada by neměla být modrá, žlutá, zelená, ale profesionální? To je také zajímavá myšlenka a já se ptám: Jaká by měla být ta profese? Na elektronky? (pauza) Na mikrofony? (pauza) Anebo na zastupování veřejnosti? Kdo je odborníkem profesionálem v oboru zastupování veřejnosti??”
Tu poslední otázku nechal bez odpovědi a pronesl ji tak, aby bylo jasné, že ten, kdo na ni nezná odpověď, je hlupák. Mne najednou zaplavil pocit déjà vu. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem před mnoha léty slýchával, že političtí pracovníci některé věci vědí lépe, než ti, kteří získávají zkušenosti z praktického života. Jsou prý na to vyškoleni a dokážou pohlédnout na problémy ze širšího hlediska.
Protože jsem měl možnost v Českém Krumlově vyslechnout hned několik „profesionálů v oboru zastupování veřejnosti,“ (všechny příspěvky jsou k dispozici zde), přepadla mě trochu tíseň. Jeden z těchto profesionálů, který šéfuje mediální komisi, prohlásil, že neví, proč by tady média veřejné služby měla být. Ne, že by byl proti, ale prý tady chybí definice „co to vůbec tato média jsou.“ Nic proti názoru, ale očekával bych, že Vítězslav Jandák by mohl mít jakési povědomí o dokumentech, které parlament v minulosti schvaloval (např. zákony 231/01, 483/91, 484/91, Statuty ČT a ČRo, jejich výroční zprávy apod.), a v nichž by řadu těchto definicí našel.
Kromě toho tvrdit, že veřejná média tu nejsou jen proto, „že dokážou natočit kvalitní dětskej pořad, to dokáže každej...“ vyžaduje velký kus odvahy, neboť tento výrok se dá vyvrátit jednoduchou statistikou doma vyrobených kvalitních pořadů privátními televizemi či rozhlasy. V kategorii pořadů pro malé děti a předškolní mládež se jejich počet nebezpečně blíží nule.
Jiný z těchto profesionálů v oboru zastupování veřejnosti Michal Hašek veřejnoprávní média sice chválil, ale jaksi mu ušlo, že jím zmíněná podpora české kinematografie ze strany veřejnoprávních médií, která podle něj „má zásadní vliv na celé mediální prostředí,“ je už dávnou minulostí. Stačilo by se zeptat kteréhokoli českého filmového producenta.
Teď nevím, zda se Ladislav Jakl pokládá za profesionála v oblasti médií nebo v oblasti zastupování veřejnosti. V obou případech by se asi měl v zájmu své pověsti vyvarovat takových tvrzení, podle nichž „z oslavovaného a všemi intelektuály velebeného druhého programu České televize už patnáct let je největší sportovní kanál v této republice a vysílá nejpopulárnější a nejběžnější sporty, o které by se komerční sektor popral a ne že by je nemohl dělat.“
Ponechám stranou Jaklovu demagogii typu „ČT2 = největší sportovní kanál.“ Rád bych si však od něj nechal vysvětlit, jak je možné, že jsme v uplynulých letech byli svědky toho, jak privátní televize sportovní přenosy „nejběžnějších sportů“ spíše opouštěla, než aby se o ně prala – vzpomeňme na MS světa v ledním hokeji či fotbalové přenosy na Nově.
Jestli existuje někde svobodné tržní prostředí, tak je to v oblasti prodeje a nákupu vysílacích práv pro sportovní přenosy (možná s výjimkou OH, kde olympijské výbory hájí ještě jiné priority). Kdokoli může dosáhnout na cokoli. Pokud komerční televize po některých věcech nesahají, tak zřejmě a jedině proto, že ekonomická kalkulace náklady/výnosy u sportovních přenosů je pro komerční televize (zatím) nevýhodná. Už předem slyším Jaklovu poznámku: za to může ČT, která kazí ceny. Jak ukazuje příklad Primy a evropského fotbalového mistrovství, je tomu spíše naopak.
Letošní českokrumlovská konference byla již osmá v pořadí, a pokud si dobře pamatuji, téměř na žádné z nich Ladislav Jakl nechyběl. Letos více než jindy jsem si u něj povšiml, jak svěřený úřad dokáže člověka změnit. Kde je někdejší Jakl, skromně a tvrdošíjně opakující své mantry s očekáváním, že to v diskusi zase jednou od protivníků schytá? Vystřídal ho Jakl, vědom si svého úřadu a postavení, který sebevědomě tepe své protivníky a nebere si při tom servítky, neboť ví, že v Česku podvědomě platí: komu pánbůh, tomu všichni svatí. A znovu jsem si uvědomil, jak některé věci se opakovaně dějí bez ohledu na dobu a na režimy. A také, že slogan “mladí revolucionáři, staří hófráti” platí i v těch případech, kdy hófárti si záměrně ponechají dres a vizáž revolucionářů.