Po krátkém svobodném vydechnutí od válečné nesvobody provázeném velkou dávkou autocenzury, dochází nejprve k de facto, posléze i k de iure omezení svobody slova. Stačila na to dvě jednoduchá opatření, vtělená do tiskového zákona z roku 1950 (184/1950 Sb.). Za prvé – vydávání novin a časopisů se nesmělo stát předmětem soukromého podnikání. A za druhé – novinářské povolání mohl vykonávat „pouze ten, kdo byl přijat za člena Svazu československých novinářů“ (platilo až do roku 1958).

Tento stručný zákon zlikvidoval všechny předešlé právní předpisy týkající se tisku, včetně institutu tiskové opravy, a ponechal velkou volnost podzákonným normám – ministerským vyhláškám. Přestože poúnorová Ústava Československé republiky slibovala svobodu projevu a v paragrafu 21 tvrdila: „Svoboda tisku se zaručuje. Není proto v zásadě dovoleno podrobovat tisk předběžné censuře ,“ v roce 1953 vzniká při vládě a od roku 1954 při ministerstvu vnitra – de facto protiústavně - „neveřejný orgán státního tiskového dohledu .“

Od té doby pracovala česká a slovenská média – a nejen média – v podmínkách předběžné cenzury, kdy materiály určené k publikaci musela schválit Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD). Od té doby prožívala média periody uvolňování a upevňování režimu často v závislosti na domácí i mezinárodní situaci (20 sjezd KSSS, maďarské události, kubánská a berlínská krize, šestidenní válka na Blízkém Východě apod.).

x x x

Náš zpětný pohled na dějiny je často zjednodušený. Při hodnocení historie často vycházíme z určitých dat a předělů, kterými dějiny porcujeme na jednotlivá období, aniž jsme si vědomi toho, že některé dějinné události nevznikají ze dne na den, ale že před i za dějinnými milníky bývají přechodná období, vyznačující se kontinuitou s dobou, která předchází nebo s dobou, která následuje.

Aby mohl přijít rok 1968 se svým Pražským jarem, závanem svobody a projektem demokratického socialismu s lidskou tváří, muselo se v předchozí dekádě leccos přihodit. To se týká i světa médií tisku, rozhlasu a televize. Troufám si tvrdit, že počátky Pražského jara sahají někde do první poloviny 60. let, kdy Československo, které krátce před tím oficiálně vstoupilo do éry socialismu a přijalo novou Ústavu i nový název státu, se potýkalo s vážnými hospodářskými problémy. Další z pětiletých plánů se rozpadl, a to hned na začátku.

Bylo jasné, že pokud se má dosáhnout nápravy, pokud mají uspět ekonomické reformy, je třeba cosi změnit také v politické sféře i v personální politice. I když politická kritéria výběru v tzv. kádrové práci byla stále důležitá, kromě spolehlivosti a oddanosti straně se na začátku 60. let již ve větší míře přihlíželo také k odbornosti, což se projevilo i v personální politice. Na milost byli bráni i ti, kteří v předchozích letech nevyhovovali stranické nomenklatuře s ohledem na samostatnost svého myšlení.

Při pokusu vypořádat se s krizovou situací počátku 60. let se vedení KSČ a státu rozhodlo konsolidovat kromě jiného také neurovnaný právní stav, který v médiích panoval od roku 1948. V roce 1964 přijalo zákony o Československém rozhlase a Československé televizi a o dva roky později tiskový zákon (81/1966 Sb.). Ten byl schválen v říjnu 1966 s platností od ledna 1967 pod názvem: „Zákon o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích.“

I když veřejnosti byl nový tiskový zákon představován jako moderní právní norma, která odstranila právní nejistoty v postavení masových médií a žurnalistů, jeho text zakotvil do našeho právního řádu cenzurní úřad „Ústřední publikační správu“, jež nahradila někdejší HSTD. Jistým pokrokem bylo, že tato správa již nemusela spadat pod ministerstvo vnitra, mohlo to být jakékoli civilní ministerstvo, a že – alespoň teoreticky – ponechávala na šéfredaktorovi konečná rozhodnutí poté, co byl pracovníkem Ústřední publikační správy upozorněn na „závadnost“ textu.

Nový tiskový zákon se stal terčem kritiky kulturní obce v roce 1967, tedy v době, kdy krizová situace ve společnosti se promítla do nejrůznějších konfliktů s vládní mocí, mezi něž patřil i průběh IV. sjezdu Svazu spisovatelů. Témata nastolená projevem Ludvíka Vaculíka, jakož i další události (přečtený Solženicynův dopis, kritika oficiálního postoje k šestidenní válce) poněkud zastínila nastolené téma cenzury a nového tiskového zákona, který kritizoval Pavel Kohout, a jehož téma do plné šíře rozvinul Ivan Klíma. Klímova připomínka o tom, že československý stát legalizoval předběžnou cenzuru sto let poté, co ji rakousko-uherská monarchie zrušila, byla smutným konstatováním tehdejšího stavu.

x x x

Jako počátek Pražského jara se uvádí 5. leden, den, kdy dosavadního prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného vystřídal Alexander Dubček. Ze své vlastní zkušenosti vím, že tato zpráva nechala naprostou většinu veřejnosti víceméně chladnou. Zapadala do řetězu událostí, které se kolem nás děly, které jsme registrovali – jako například podzimní střetnutí studentů s policií na Strahově – ale pokud se nás bezprostředně nedotýkaly, neměli jsme o ně zájem, protože se s nimi nedalo nic dělat, protože to bylo záležitostí těch nahoře, na které jsme neměli žádný vliv a proto nás příliš nezajímali.

Také média reagovala víceméně neutrálně, lépe řečeno – jako kdykoli předtím. Změnu ve vedení KSČ pochválila, neboť platilo pravidlo, že co komunistická strana činí, dobře činí. Pokud bylo možné zjistit nějaký myšlenkový pohyb v médiích, tak se týkal spíše nejrůznějších interpretací toho, kam by tato změna měla vést. A právě do těchto nezáživných úvodníků a statí – mám na mysli články Oldřicha Švestky, Jana Fojtíka, ale také Václava Slavíka, generála Prchlíka, Zdeňka Mlynáře nebo Josefa Smrkovského se promítaly názorové posuny, ke kterým ve stranických kruzích docházelo, a také naděje, které se změnou ve vedení KSČ spojovaly politicky aktivní skupiny ve společnosti.

Troufám si však tvrdit, že tento pohyb širokou veřejnost zpočátku příliš nezajímal. Dokážu si představit, že například článek Zdeňka Mlynáře „Naše politická soustava a dělba moci“ (Rudé právo 13. února) měl zajisté velký význam pro další vývoj vrcholné politiky, nelze však předpokládat, že by ho nadšeně hltal běžný člověk z ulice. To větší šanci, ale opět spíše u politicky aktivnější části veřejnosti, měla publicistika Josefa Smrkovského, zvláště jeho komentář „Oč dnes jde“ v deníku Práce 21. ledna.

Novináři však rychle a bystře vycítili, že ve své snaze rozšířit prostor svobody pro svou práci mohou najít spojence mezi reformisty v politickém vedení. Odvažovali se překračovat některá dřívější tabu, která platila pro kritiku nedostatků života, veřejných činitelů či pro utajování nepříjemných historických skutečností.

Začátkem února šéfredaktor Televizních novin Kamil Winter pozval k rozhovoru do televize předsedu Svazu čs. spisovatelů Eduarda Goldstückera, který se zde veřejně zastal potrestaných spisovatelů a strahovských studentů. Lid obecný začal tušit, že se v politice něco hýbe.

Mezi deníky byl počátkem roku politicky nejprůraznější odborářský deník Práce, jenž - zaštítěn dělnickou třídou, kterou oficiálně zastupoval - se ve svých komentářích, ale i reportážích odvažoval posunovat hranici dovoleného a možného.

Markantně se to projevilo při informování o události, která silně oslabila konzervativní křídlo KSČ a rozhýbala politickou scénu – mám na mysli aféru „semínkového“ generála Šejny. Vše začalo zprávou ČTK z 1. března, kterou Rudé právo umístilo nenápadně mezi Černou kronikou a křížovku s nic neříkajícím titulkem „Sdělení generální prokuratury“. Lidová demokracie se odvážila zprávu ČTK – opět utopenou mezi domácími drobničkami - okořenit titulkem „Trestná činnost generála Šejny“.

Deník Práce se však neomezil na informace ČTK, zachoval se žurnalisticky profesionálně, přinesl původní zpravodajství vlastních redaktorů, a navíc zprávu zveřejnil na první straně s palcovým titulkem „Aféra generála Šejny.“ Aféru pak nadále sledoval a informoval o ní z vlastních zdrojů (např. článek „Za 8 let z nadporučíka generálmajorem“).

V březnu už bylo jasné i široké veřejnosti, že ve společnosti se něco děje, a média na tom měla nemalou zásluhu. Události se daly do pohybu téměř ve všech sdělovacích prostředcích. Československý rozhlas už od 8. února vysílal živě přenášený kontaktní pořad „Písničky s telefonem.“ Redakce deníku Práce některé rozhlasové materiály přetiskovala. Ať už šlo o rozhovor Slávy Volného s Josefem Smrkovským, který se za novináře postavil, nebo o komentáře šéfa rozhlasového zahraničního zpravodajství Milana Weinera, jež vyústily v polemiku s předválečným komunistou Zárubou.

1. března vychází první číslo Literárních listů, svým názvem se distancující od zestátěných „Erárek,“ které se přejmenovaly na „Kulturní noviny,“ aby za dva měsíce zanikly. Od dubna zde začínají vycházet komentáře podepsané kolektivním pseudonymem Dalimil, což jest jméno v kalendáři připadající na 5. leden, den, kdy Antonína Novotného vystřídal v čele KSČ Alexander Dubček. (Několik ekonomických komentářů sem napsal také Václav Klaus.)

Československá televize vrací na obrazovku publicistický pořad Věc veřejná. Reprízuje se televizní pořad „Spor“ o mezigeneračních rozporech s Pavlem Kohoutem, vysílaný v dubnu 1966, včetně jeho pokračování s názvem „Porota,“ jehož vysílání bylo před dvěma roky zakázáno. Vznikají aktuální dokumenty, jako například „Smrt generála,“ nové publicistické relace, jako například „Mezi námi.“ Mladá fronta přinesla řadu nepřikrášlených reportáží ze Sovětského svazu.

Kromě toho se veřejnost mohla prostřednictvím přímých rozhlasových přenosů seznamovat s průběhem veřejných mítinků, jakým byl například večer otázek a odpovědí „Mladí se ptají“, který uspořádal Městský výbor ČSM ve spolupráci s Ústavem dějin KSČ ve Slovanském domě 13. března, a který se pro velký úspěch opakoval o týden později ve Sjezdovém paláci na dnešním Výstavišti.

Právě ze Slovanského domu pochází onen slavný výrok spisovatele Jana Procházky: „Cenzura přestala, přátelé, existovat. Hurá! Je to obrovský pokrok, naposledy jsme ho dosáhli přesně před 50 lety.“

Do oficiálního zrušení cenzury bylo ještě daleko, ale bylo více než jisté, že média se od února a března začala chovat standardně v tom smyslu, že se snažila co nejpohotověji informovat své čtenáře, diváky, posluchače, a speciálně u vnitropolitických událostí přestala vyčkávat a spoléhat se na zpravodajství ČTK dle tehdy rozšířeného sloganu „Dočkej času jako četka TASSu.“

Projevilo se to jak při březnové demisi prezidenta Antonína Novotného, tak při výběru kandidáta a volby nového prezidenta. Na tyto události česká média již reagovala stejným způsobem jako jejich kolegové v sousedních demokratických zemích. Dočasné otevřenosti a vstřícnosti politiků vůči médiím tehdy využil kromě jiných Karel Vachek, který právě v březnu natočil svůj slavný dokument „Spřízněni volbou.“

I když by moje tvrzení vyžadovalo více důkazního materiálu, domnívám se, že právě březen 1968 byl tím měsícem, kdy se média osvobodila od závislosti na cenzuře a politické moci, jejímž nástrojem pro ovládání médií byla – kromě kádrové politiky – Ústřední publikační správa.

Z témat, která média nastolovala, připomínám: kromě aféry generála Šejny se probíraly informace o zásahu policie proti studentům na Strahově v roce 1967, kulturní pracovníci se vraceli k případu zastavení časopisu Tvář, Večerní Praha přinesla reportáž o záhadné smrti viceprezidenta americké židovské organizace Joint Charlese Jordana v Praze v roce 1967, Ivan Sviták v týdeníku Student se tázal po okolnostech smrti Jana Masaryka, široce se probíraly otázky spojené s politickými procesy padesátých let, například případ MUDr. Sommera, atd.

Letos v lednu Ondřej Neff ostře reagoval na výrok komentátora deníku Právo Pavla Vernera, který napsal, že v osmašedesátém tu byla „svoboda tisku, z jaké by se dnešním „jakobínům zprava“ protáčely údivem panenky.“ Na základě svých vlastních zkušeností s prací v Československém rozhlasu Neff tvrdil, že cenzura v tomto roce vůbec nebyla zrušena, protože se o některých věcech nesmělo mluvit. Domnívám se, že Neff nemá pravdu přinejmenším pro období dvou měsíců od června do srpna, kdy platila novela tiskového zákona z 26. června, která přidala do jeho textu větu „Cenzura je nepřípustná.“ Ještě před přijetím tohoto zákona Ústřední publikační správa stáhla své pracovníky z médií. Předběžná cenzura ze strany státu tudíž neexistovala. Na druhé straně souhlasím s Neffem v tom, že zde existovala jistá autocenzura daná odpovědností redaktorů a odvahou šéfredaktorů.

x x x

Nelze v krátkém referátu postihnout veškerou aktivitu československých médií v průběhu prvních osmi měsíců roku 1968. Sehrávala důležitou úlohu při informování veřejnosti o peripetiích vztahů demokratizujícího se Československa s jeho tehdejšími spojenci, zapojovala se do politického dění nastolováním témat, ve vypjatých okamžicích i veřejně publikovanými výzvami. Tou nejznámější je 2000 slov zveřejněná v Literárních novinách 27. června.

Rád bych se zmínil ještě o jedné výzvě, o které se tolik nemluví, a kterou sepsal Pavel Kohout 26. července, a která měla podpořit naši delegaci KSČ před československo- sovětským jednáním v Čierné nad Tisou. „Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ“ bylo uváděno pod sloganem Socialismus! Spojenectví! Suverenita! Svoboda! Ve večerním programu ČST pak Poselství přečetl Pavel Kohout spolu s Jiřím Hanzelkou. Během krátké doby se pod ním shromáždily statisíce podpisů . Seznam signatářů tohoto dokumentu, z nichž někteří dnes ještě žijí a od socialismu se distancují, je zajímavým svědectvím o dobových souvislostech, které se možná dnešní generaci zdají být podivné a nepochopitelné.

x x x

V létě roku 1968 byla česká média téměř pod neustálou palbou nepřátelských komentářů oficiálních listů v ostatních zemích Varšavské smlouvy. Bylo jasné, že svobodný tisk, rozhlas a televize je trnem v oku všech, kteří si zvykli mít ve svých zemích masová média pod kontrolou. Po srpnové okupaci „tisková skupina sovětský žurnalistů“ zveřejnila tzv. Bílou knihu „K událostem v Československu.“

V kapitole „Heslo „svobody slova“ v rukou kontrarevoluce“ se útoky sovětské propagandy soustřeďují hlavně na čtyři tituly – kromě Mladé fronty jsou to týdeníky Literární listy, Reportér a Student. Tato tři periodika jsou v povědomí natolik svázána s rokem 1968, že se někteří lidé domnívají, že vznikla právě v tomto roce. To však platí pouze pro Literární listy. Jak Reportér, tak Student vznikly ještě před rokem 1968 jako produkt postupné liberalizace 60. let.
Student začal vycházet v roce 1965 jako týdeník Vysokoškolské rady ÚV ČSM a Reportér byl založen jako čtrnáctideník Svazu československých novinářů v roce 1966. Vlastně teprve až v roce 1968 se oba listy ve svobodném prostředí vyprofilovaly ve výrazná periodika, přičemž Reportér se snažil býti českou variantou informačního týdeníku typu Time, Der Spiegel, L´Express, a Student se v některých prvcích přibližoval názorovému týdeníku Die Zeit.

Svobodná média v Československu byla předmětem jednání stranických delegací Československa a Sovětského svazu jak koncem července v Čierné při Čope, tak v srpnu v Moskvě po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kontrola médií se stala jedním z hlavních bodů, což se později promítlo do závěrečného protokolu, ve kterém se československá strana podvolila diktátu svého spojence. Zavazuje se v něm „upravit situaci v tisku, rozhlase a televizi pomocí nových zákonů a opatření“ k „nutným kádrovým opatřením ve vedení tisku, v rozhlase a televizi.“

Plnění tzv. Moskevského protokolu se stalo náplní schůze Národního shromáždění 13. září. Novela tiskového zákona zřídila Úřad pro tisk a informace a pozastavila účinnost paragrafu 13 o nepřípustnosti cenzury, který byl do zákona vložen před necelými třemi měsíci. Zatímco při rušení cenzury v červnu hlasovalo proti novele tiskového zákona 30 poslanců a 17 se zdrželo, záříjový návrat cenzury odhlasoval parlament téměř jednomyslně - jen dva poslanci se zdrželi hlasování.

Zákon byl přijat pod názvem: „o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.“127/1968 Sb.) Ona „přechodnost“ pak trvala dalších 21 let.

V Praze 20. května 2008