Jestli mě paměť nemýlí, podobného omylu se dopustili také čeští televizní komentátoři při nedávném přenosu mezinárodní písňové soutěže Eurosong, když lotyšskou skupinu v pirátských kostýmech vydávali rovněž za Litevce. Nemohu to však dokázat, protože paměť je nespolehlivá, mohu se mýlit a záznam nemám k dispozici.

V čem se však nemýlím, je doložená vzpomínka na jiné faux pas, jehož původ se zrodil v mesiášské hradní politice začátku 90. let, kdy se Václav Havel domníval, že by měl svoji mezinárodní popularitu využít v oblasti mezinárodní politiky.

Vzpomeňme na jeho projevy v Bratislavě (duben 1990), nebo ve Štrasburku (květen 1990), nebo naznačenou možnost nabídky blízkovýchodního zprostředkování, jež vedla k návštěvě Jásira Arafata v Praze těsně před tím, než Havel odjel převzít čestný doktorát na Hebrejskou univerzitu do Jeruzaléma. Jak známo, události světa se vydaly poněkud jinou cestou, než Václav Havel navrhoval, a například izraelští a palestinští diplomaté dali pro své utajené mírové rozhovory přednost spolehlivému Norsku před Československem, ve kterém se indiskrece, nespolehlivost a porušování pravidel v průběhu doby staly téměř normou.

Ve svých zahraničně politických aktivitách pokračoval Václav Havel i po rozpadu Československa, v době, kdy ho od domácí politiky odstavila vládnoucí koalice a Václav Klaus. Na prosinec roku 1994 svolal do Prahy schůzku tří pobaltských prezidentů ve snaze utužit jejich vzájemné vztahy. Skončilo to neúspěchem, protože estonský prezident Lennart Meri se omluvil. Namísto sbratření se svými geografickými sousedy dal přednost ugrofinskému příbuzenství a přednášce v Budapešti, ze které přiletěl do Prahy až poté, co lotyšský Ulmanis a litevský Brazauskas se vrátili domů.

Rád bych věděl, zda Havlovi poradci, kteří tehdy realizovali nápady hradního pána, vůbec tušili, jak propastný rozdíl je mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem, které více než společná historie a kultura spojuje především (ne-li pouze) jejich teritoriální blízkost a společný mocný soused.

Někdy mám obavy, že také dnes o naší zahraniční politice rozhodují lidé, jejichž mezinárodní rozhled končí někde u šumavských hvozdů, lidé, pro které Litva nebo Lotyšsko jedno jsou, neboť se vyznají ve světě podobně, jako ti dva, co v Hrabalově povídce nad půllitrem piva meditují: "Irák nebo Irán, č..ák nebo č..an, vždyť ono to vyjde nastejno" (nepřesná citace z paměti).

Potřebujete důkaz? Co takhle diskuse o americkém radaru v Brdech nebo o ratifikaci Lisabonské smlouvy.