Ve středu 9. listopadu ruský ministr obrany Sergej Šojgu v inscenovaném vystoupení schválil návrh jiného Sergeje, generála Surovikina, na stažení ruských vojsk z pravého břehu Dněpru a v pátek 11. listopadu vstoupili do města Cherson Ukrajinci. V jejich patách pak zahraniční novináři, kteří už v sobotu natáčeli první rozhovory s obyvateli města vítajícími osvoboditele.

Některým z nich (CNN a Sky News) však ukrajinský generální štáb včera odebral akreditaci, protože "ignorovali stávající zákazy a varování, a bez souhlasu příslušných velitelů a služeb pro styk s veřejností vojenských jednotek, prováděli informační činnost ve městě Cherson ještě před dokončením stabilizačních opatření." Tolik oficiální sdělení. Je evidentní, že všichni novináři, včetně těch českých, kteří pracují v terénu, jsou - podobně jako před lety při americké invazi do Iráku - u vojenských jednotek "embedded", tedy pod dohledem a kontrolou. Takže, jaká dramata se na frontě odehrávají, a jaká je skutečná situace, se můžeme jen domýšlet, číst mezi řádky a porovnávat oficiální prohlášení z obou stran s nadějí, že se někdy později, po letech, dozvíme, jak to všechno bylo. Jiné to asi už nebude.

x x x

Nedávno jsem si prošel dokumenty, které vydala Evropská unie letos v červnu u příležitosti přijetí Ukrajiny mezi kandidátské země EU. Mezi nimi doporučení Komise Ukrajině, vycházející z komunikace zpracované na základě požadavku neformálního versailleského summitu EU z 10. března. Připomínají se zde známá Kodaňská kritéria, aplikovaná v detailech (demokracie a právní stát, reforma veřejné správy, ochrana lidský práv, respektování menšin) na ukrajinské podmínky (text s přílohami také zde).

Při tom jsem si uvědomil, že - ať už válka dopadne jakkoli - jednoho částečného vítězství Putin už dosáhl. I když tohle jeho vítězství bude a je v zásadě Pyrrhovo, neboť útokem na Ukrajinu Putin odstartoval svůj pád (věřím, že dříve či později musí přijít), přesto se mu podařilo, když ne přerušit, tak přinejmenším na léta zpomalit a ztížit nadějnou cestu Ukrajiny k západním civilizačním standardům formálně potvrzenou členstvím v Evropské unii. Rozpoutal apokalypsu, probudil běsy a vyvolal nenávist, která přetrvá generace.

Nedokážu si představit, jak v takové situaci bude Ukrajina ochotna a schopna respektovat práva ruskojazyčné menšiny podle evropských standardů (stačí si vzpomenout na rok 1945 u nás a na [ne]používání německého jazyka). Nemluvě o obtížném navazování na předválečný vývoj, který směřoval po roce 2014 k posilování demokratických institucí, k reformě veřejné správy, k rozvoji tržní ekonomiky a k omezování korupce.

Přestože demokratické instituce (parlament, vláda, ministerstva, samospráva) na Ukrajině formálně fungují, z informací o jejich výstupech a rozhodování je vidět, že se dnes všechno podřizuje válce, a že hlavní slovo tady má Národní rada obrany a v ní SBU, ukrajinská tajná služba, civilní kontrarozvědka. Už od pohledu je zřejmé, že její reprezentanti jsou tvrdí nacionalisté, jejichž hlavním úkolem je bránit národ proti nepříteli, který existenci ukrajinského národa zpochybnil. Obránci národa, kteří nejsou ochotni přijímat kompromisy.

x x x

Jsem dalek toho - při neznalosti nálad ukrajinské společnosti a mocenských poměrů uvnitř jejích vládnoucích elit - vyslovovat nějaké hodnotící soudy ve vztahu k budoucnosti konfliktu a jeho vyústění. Vycházím jen z obecných zákonitostí potvrzených historickými zkušenostmi. Každá válka jednou musí skončit. Tahle asi skončí až vyčerpáním obou soupeřů, z nichž každý si věří, že vydrží déle než ten druhý, a že jednání o příměří bude probíhat podle jeho not.

Až nastane příměří, nevyhnutelně přijdou kompromisy, ať už přiznané, nebo ty faktické, o nichž se nebude příliš mluvit. Jak se asi k nim postaví současné tvrdé jádro odporu proti ruskému agresorovi? Bude chtít i nadále pokračovat v politice bezvýhradného podřízení ukrajinské společnosti ultimátním cílům, i za cenu opuštění demokratických principů a zanedbání lidských práv? Někteří lidé jsou užiteční pro válku, někteří jsou užiteční v době míru. Ne vždy to bývají stejní lidé. Ne vždy se lidé války smíří s tím, když se jejich politik v mírové době odchýlí od cílů, které je kdysi spojovaly. Generál de Gaulle by mohl o generálech z války o Alžírsko, kteří mu nemohli odpustit jeho politický realismus, dlouho vyprávět.

Připomeňme si, že když se před třemi lety Zelenskyj pokusil o řešení konfliktu na Donbase, narazil nejprve doma na odpor nacionalistů a politických soupeřů, při pozdějším normandském jednání pak na aroganci Ruska a na jeho neochotu vzdát se absolutní kontroly nad separatistickými enklávami.

Dnes je situace jiná. Ruská arogance založená na vědomí vojenské převahy utrpěla viditelné šrámy. Ukrajina již není tím otloukánkem, na jehož území si ruský medvěd může dělat, co se mu zachce. Podle toho by mělo vypadat budoucí jednání o příměří. Nejsem si však jist, zda při něm Ukrajina dosáhne všech svých cílů.

Jaké místo v poválečné zemi pak bude mít Volodymyr Zelenskyj, jestliže - podobně jako kdysi maršál Mannerheim ve Finsku po rusko-finské válce - sdělí Ukrajincům, že budoucnost a prosperita národa je důležitější, než ztracená území? Zůstane i nadále hrdinou národa, když najde odvahu k příměří, které nesplní všechny současné deklarované cíle? Nebo bude muset čelit útokům svých "alžírských generálů"?

P. S. Snad mi tuhle divokou spekulaci čtenáři odpustí.

x x x
Předchozí přemítání:
25.2. č. 1 - Přepadení Ukrajiny
31.3 č. 2 - Škola č. 134
3.5. č. 3 - Válka nebo apokalypsa