Velké pozdvižení vyvolal úterní článek Deníku N "Jak chce Česko čelit konspiracím" Lukáše Prchala, který se opírá o neveřejný osmnáctistránkový dokument k vládnímu projednání (mezitím dementovaný jako pouhá pracovní verze), podle něhož chce stát "nově rozdělovat sto padesát milionů ročně médiím a neziskovkám, které se budou na boji proti fake news podílet."

Není v mých silách posbírat všechny negativní reakce na údajný záměr vlády, o němž toho zatím moc nevíme, neboť dokument je "neveřejný." Už to samotné by mělo varovat před siláckými reakcemi. Za všechny protestující nabízím například reakci Karla Havlíčka nebo Dalibora Balšínka na Twitteru, pod níž se rozvinula debata s účastí Jindřicha Šídla a Jana Dobrovského.

Jan Moláček návrh opatření obhajuje, neboť prý čelíme nikoli obyčejným fake news, ale globálnímu dezinformačnímu ekosystému. Já bych to tak dramaticky neviděl. Datový analytik František Vrabel uvedené nebezpečí sice vnímá, ale je poněkud skeptický co se týče účinnosti některých místních opatření a kodexů bez evropské spolupráce.

Když slyším a čtu všechny ty nářky nad návratem cenzury a informační totality, rozhodl jsem se vytáhnout svoji starou přednášku a prezentaci z let, kdy jsem ještě učil, a v níž vycházeje z dokumentů Rady Evropy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (kterou se řídí také náš Ústavní soud) jsem se snažil vysvětlovat, kdy a za jakých podmínek je možné svobodu projevu omezit.

Obecně zde vycházím z teze: "Každý zásah proti svobodě projevu v demokratické společnosti je svým způsobem škodlivý. Nicméně jsou situace, ve kterých je třeba zvažovat, zda škoda, která by vznikla tím, že se proti nějakému projevu nezasáhne, by byla větší, než škoda způsobená tímto zásahem."

Jde vždy o proporcionalitu, vždy se musí posuzovat zcela konkrétní situace na základě zhodnocení aktuálních souvislostí a kontextu. Jsou-li ohroženy základní hodnoty demokratického politického systému, pak se dá o takovém zásahu uvažovat. Samozřejmě dle pravidel a zásad, které uvádí jak druhý odstavec článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv tak odstavec 4 paragrafu 17 naší Listiny základních práv a svobod. Kdo má zájem o detaily, nechť si stáhne moji prezentaci.

Jenomže vysvětlujte tohle někomu, kdo řeší rád problémy ráznou sukovicí jako ten Škrhola ve známého písničce Suchého/Šlitra.

A když už jsme u těch dezinformací, rád bych připomněl definici, kterou obsahuje Sdělení Evropské komise z roku 2018 COM(218) 236 final s názvem: Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup:

Za dezinformaci se považuje prokazatelně falešná nebo zavádějící informace, která vzniká, prezentuje se a šíří za účelem ekonomického prospěchu nebo úmyslného podvádění veřejnosti a může působit škody. Mezi veřejné škody patří ohrožení demokratických politických a rozhodovacích procesů a veřejných statků, jako např. ochrany zdraví občanů EU, životního prostředí nebo bezpečnosti. Mezi dezinformace nepatří chyby ve zpravodajství, satira a parodie ani předpojaté zprávy a komentáře, které se jako vyhraněné jasně identifikují.

P. S. Také já jsem skeptický k vládním opatřením, o nichž Deník N informuje . Pokud by se něco mělo dotovat, tak nikoli média, ale aktivity spojené s mediálním gramotností a s vyvracením lží namáhavým fact-checkingem.

P. P. S. Moláčkův článek stojí za přečtení v druhé části od mezititulku "Zmařit debatu dřív než začne"; Moláček tady uvádí na pravou míru fakta spojená s debatou o cenzurování Twitteru, kterou vyvolal Elon Musk. Souhlas.