Situace: v USA se formuje duel Trump-Clintonová - oba favoriti primárek svých politických stran. Bizarní situace: v primárkách volí jen registrovaní straníci. Většina amerických voličů je proti oběma favoritům. Idiotická situace: může dojít ke střetu nacionálního socialisty Trumpa s demokratickým socialistou Sandersem (stačí vyloučit Clintonovou, jejíž FBI vyšetřování stále probíhá.) Pak už to bude jedno - socialismus zvítězí. Jenže, Trump nemusí zvítězit...


Když vezmeme v úvahu všechny voliče, straničtí kandidáti jsou výrazně zamítáni, s negativními preferencemi. Celých 75% žen je proti Trumpovi (chce je trestat za potrat), většina mužů proti Clintonové (včetně 147 FBI vyšetřovatelů?). Úspěchy Trumpa silně nahrávají vítězství demokratů - je nejsnadněji porazitelný. Klání nežádoucích kandidátů slibuje „válku“ osobních výpadů a odstavení skutečných bolestí společnosti out. Již dnes lze hovořit o úpadku tradiční „stranické demokracie“, která vždy kladla zájmy strany a ideologie nad zájmy společnosti jako celku. To, čeho jsme svědky, je pouhou předehrou rozporů, rozkolů a konfliktů v již vyčerpané a skomírající politické scéně. Americký film „Idiocracy“ podobnou společnost předvídal již v r. 2006.Trump nezapře svůj německý původ (ze staré rodiny Drumpfů) a za mnohé nemůže - je to dědičné.

Fenomén Trump (nebo Sanders) není tak těžké pochopit: po 8 letech Obamy se republikánská (ani demokratická) strana nezmohla na nic. Země je v hospodářské stagnaci od r. 2008. Nedokázali vysvětlit co se v ekonomice děje a proč. Rozdíl mezi politicko-mediální růžovostí a lokální realitou je propastný. Není divu, že se dělnické, zaměstnanecké a penzijní vrstvy cítí podvedeny a svoji zlobu obracejí proti politickým stranám (i proti demokratům). Toto rozčarování, hněv, zloba a nedůvěra, hlavně mezi bílými dělníky, odboráři a hodinovými zaměstnanci, nabíhá již přes 10 let, ale propuká při konečném rozčarování s Obamou a jeho výrazně partajnickou ideologií. Amerika je nyní hluboce rozpolcená: nikdo neví, co se děje – a tak se dá neinformovaným vrstvám předkládat „cokoliv“. A to se vlastně děje.
Vzniklo dusivé informační vakuum. Lidé nevědí co se děje a proč se to děje – potřebné informace a znalosti nelze získat od politiků, ani z medií – prosté přetírání myšlenkových tanků narůžovo nestačí. Po celé trvání tzv. finanční krize, politické strany lhaly, podceňovaly a překrucovaly skutečný stav věcí. Ve spojení s médii a bankami krmily a krmí veřejnost falešným optimismem: už za měsíc (nebo za rok) bude lépe a radostněji. Namísto reálné ekonomiky ale podporují virtuální „ekonomiku“ burzovních spekulací, monetarismu a státního keynesianismu. Rozdíly mezi hlásnými troubami státu a realitou všedního dne se staly neudržitelnými. Kdo seje vítr lži, sklízí bouři hněvu a odplaty.
Kdo lže - příliš dlouho, příliš hloupě a příliš arogantně – bude nakonec přistižen a potrestán. Růžový závojíček mediálních nesmyslů a falešného optimismu se náhle mění v černou, neproniknutelnou oponou napříč lidskou společností. Nůžky mezi virtuálním bohatstvím a reálnou chudobou se rozevřely na historické maximum. Svobodný trh byl zlikvidován státně-bankovními intervencemi.

Kdykoliv se ve společnosti objeví podobné informačně-znalostní vakuum, zaplňují ho populisté, „ostří hoši“, „fṻhrerové“ a oportunisté, kteří prostě, jednoduše a razantně využijí hněvu a zloby davů. Tak tomu je dnes v USA a roli vůdce, který „říká věci tak, jak jsou“ na sebe převzal Trump. Není třeba logiky, vysvětlování nebo pochopení – stačí lapidárně a bezvětně zformulovat hněv, zlobu, nenávist a pohrdání neinformovaných, nezkušených a zmanipulovaných vrstev. Strategie „nejnižšího společného jmenovatele“ umožňuje, aby Trump nejen napadal, ponižoval a zesměšňoval své soky, ale i vychvaloval sám sebe: svoji krásu, chytrost, schopnosti a zkušenosti. Nic jiného k jejich potlesku a skandování nepotřebuje. Za 49 let v USA jsem podobné zneužití nadějí bezbranných a naivních obětí politického partajnictví nezažil.
Trump je nutně fenomén dočasný, jeho role je ve svém konci nevděčná a sebezničující. Každý hněv opadá a zloba se transformuje v přímé úměře k míře pochopení, spoluúčasti a spolupodílnictví na řešení problémů budoucnosti. Žádný jedinec, ani ten nejrozzlobenější, nejradikálnější a přetékající sliby, nemůže řešit problémy společnosti sám, bez podpory myslících, kreativních, inovačních a sebevědomých složek společnosti. Masy podporující Trumpa nejsou skupiny, které mohou Ameriku změnit nebo zlepšit; budou spoléhat, nekriticky a oddaně, na schopnosti, moc a žalobní mašinerii jedince, který sám nechápe co se děje a proč, neví jak věci řešit - ale nepochybuje o svém místě v historii staré Lincolnovy strany.
Jenže takoví „vůdcové“ hněvu přicházejí vždy v ten [svůj] pravý čas, tj. ve chvíli uvědomění si již zmíněného vakua. Trump se pravděpodobně stane kandidátem své strany: tak jako tak se strana samotná, a tím i tzv. stranická demokracie, v USA rozloží. A dnes již takový vůdce nemusí být ani „gentleman“, stačí, že je neinformovaný hulvát. Podobnou kampaň vedli svého času i Barry Goldwater, Ross Perot a nakonec David Duke; Trump je z nich určitě nejhorší, sám sebe ničící.)
Od renesance a Průmyslové revoluce byly otázky ekonomické evoluce řízeny „neviditelnou rukou“ svobodného trhu. Podnikatelé i spotřebitelé se trhu přizpůsobovali a kapitalismus dosáhl bezprecedentních úspěchů. Zhruba od První světové války se však namísto přizpůsobování začala prosazovat politická intervence, a to směrem k centralizaci zodpovědnosti. Tržní síly byly záhy zaměněny diktátem státu a státního průmyslu, ať již za komunismu nebo v nacismu. Trh přežíval jen v některých oblastech světa (jako USA), ale i tam byl záhy doplněn intervencemi státu (New Deal) a po Druhé světové válce již jen politickými stranami, pak bankami, centrálními bankami, šéfy centrálních bank, a nyní již jen silnými autoritativními jedinci – viz fenomén Trump. Kapitalismus svobodného trhu se přestal přizpůsobovat, ale začal intervenovat a diktovat; stal se věcí politických dohod, jednání a handlu; byl zničen. Trumfoval „kámošský“ kapitalismus (tzv. crony capitalism): a trumfuje tedy i Trump. Od trhu k jediné osobě – během necelých dvou století. Je zcela zřejmé, že tudy cesta nevede – ale není to ještě zřejmé davům.

Trump sám nečekal, že jako miliardář přitáhne právě dělnickou třídu a proletariát. Rychle to ale pochopil, vše upravil a plně využil. Spojení mezi miliardářem a dělnictvem mu nepřipadlo nepřirozené a mladí, nezaměstnaní recesisté ho v jeho sebepřesvědčení jen utvrzují. Vše, co řekne je správné, ať je to jakkoliv hloupé a nelogické: vše je otázkou nadějné víry v silného jedince, ve vůdce. „Když jim řeknu, udělejte to, tak to udělají. To je to pravé vůdcovství!“ pyšní se Trump. Zřejmě má pravdu.
Trump nic nevysvětluje, jen slibuje. Nenavrhuje, ale ukazuje prstem. Nebere si ubrousky, nešetří vulgarismy, ponižuje manželky soků a zpochybňuje vše v okolí. Jeho „řešení“ jsou nedospělá, prostá a „chlapská“: postavím nejvyšší zeď a přinutím Mexikánce, aby za ni zaplatili; postavím Číňany do latě, rozmetám ISIS, vyženu imigranty, donutím business, aby se vrátil zpět do USA, vytvořím nejvíce „jobů“ v dějinách, potrestám ženy, které se "zločinně" uchýlily k potratu, atd. Podívejte se na mně: jsem chytrý, krásný, schopný, nemám žádné vady, jsem bohatý, dosáhnu všeho, co si zamanu, umím donutit lidi, aby dělali to, co chci já – a rádi, atp. Podívejte se na moji krásnou ženu! Jen Abraham Lincoln byl více „prezidentský“než já. Mým nejlepším poradcem v zahraniční politice - jsem já sám sobě. Existuje v Evropě veřejná osobnost, která by se dobrovolně přihlásila k Trumpově "mogorismu"? Asi ne
Jeho pohled na ekonomiku je pohledem koňského handlíře. Chce ji řídit jako svůj business. Ekonomika je pro něho handl (deal) a on handlovat umí, zná všechny triky a umí sehrát všechny role. Je perfektním lidským chameolonem, hýří všemi barvami. Vyhandluje pro vás jen to nejlepší (se svými kámoši); když budete dělat, co vám řekne, tak bude Amerika zase velikou. Heslo „Make America great again“ volá po návratu zpět, do dávno minulé, mýtické slávy. Co ale budoucnost? Třeba „Make America better“ – nebo snad už přestala být great? Co takhle transformace a metamorfóza do lepší společnosti – bez politických stran? Co takhle vrátit práci zpět z Číny, Mexika, Brazílie a Afriky – ne trumphandlem, ale lepší kvalitou, produktivitou a cenou?
Není divu, že nejméně informované vrstvy si nasadily rudé baseballové kšiltovky a vydaly se za svým lídrem, s nadšením a bez výhrad. Je úplně jedno, co lídr říká, nebo proč to říká – důležité je jak to říká; jdou za ním oddaně, dobrovolně a s vděčností za podmanivě Mussoliniovské koulení očima. Všichni jeho odpůrci jsou samozřejmě malí, prolhaní, oškliví, zpocení, koktaví, zadrhávající, znetvoření, s utahanýma manželkami - nejsou to ti praví chlapi. Trump chválí, vystavuje a velebí sám sebe, je sám sebou unášen, nemůže se sám sebe nabažit, je do sebe zamilován. Miluje patolízalství, podřízenost, pochlebování a prosebnictví, ale má také tenkou kůži diktátora: vše si bere osobně, jakoukoliv vzpouru, protiargument či logiku smetává jako útok, nebo zbytečný intelektualismus.
Často se říká, že krysy první opouštějí topící se loď. Nikoho nezajímá, jak a kdy se na loď dostaly. Několik oportunistických politiků je přitahováno oportunismem (nebo soukromými letadly?) a zmateně nastupují na Trumpovu palubu. Budou jistě také první, kteří ji opustí. Ale situace je to památná: vidět je vylézat nahoru, ne jen seskakovat dolů, v panice.
Podivný to miliardář, který se snaží vydělat na každé hlouposti a na každém hlupákovi. Myslím, že mu nejde o peníze (má asi 120 milionů), ale o to, aby mohl okolí potřísnit svojí značkou, jako teritoriální živočich. Na tiskové konferenci, jako správný handlíř, vystavil některé ze svých produktů: magazín Trump, Trump vodka, voda Trump, víno Trump, Trump balené hovězí, Trump universita, a jiné výplody handlířské nátury. Většina nápadů je už nefunkční, mnohé skončily v soudních řízeních (Trump je „žalobce“, obklopen dobře placenými advokáty). Trump hledal „sám sebe“ i v profesionálním wrestlingu, stock car racing, pánské módě, atp. Televizní hvězdou se stal v dlouholetém TV show The Apprentice (Učedník), kde se proslavil frází „You are fired!“ (Jste vyhozen!), kterou dokázal podávat ve stovkách nuancí. Nedalo se na to koukat.

V Chicagu začaly být Trump-rallye rušeny protesty a nesmyslnými potyčkami a rvačkami mezi politickými odpůrci. (Osobně mě to nepřekvapilo. Už v r. 1968 jsem v USA zažil horší: bitky s policií, střílení do studentů, hořící města, rabování, a rvačky kongresmanů i při volbě prezidenta.) Je to vše následkem stranické demokracie, která dělá z lidí ideologické odpůrce, ve věcech, kde je třeba pravého opaku: sjednocení a spolupráce (ne solidarity) v úsilí pro dobro všech občanů. Dnes se hovoří i o povolení zbraní na stranických nominačních konferencích: máme se na co těšit.
Znakem úpadku stranické demokracie byla debata republikánských kandidátů, kde všichni kritizovali Trumpa jako největší nebezpečí pro demokracii, ekonomiku, svět i Ameriku. Na otázku, zda kandidáta podpoří, když by Trump vyhrál nominaci, všichni - Rubio, Cruz i Kasich - odpověděli, že ano. Úděs a překvapení: jak to, že dávají přednost straně před národními zájmy? Samozřejmě, že dávají. V tom přece spočívá podstata jakékoliv politické strany: držet hubu a držet krok – třeba i do národní zhouby. (Když už jsme u toho: osobně jsem podpořil senátora Rubia, i když vím, že nemá šanci. Jediný ale rozumí ekonomice a nesnáší politický handl; radí mu však profesionální hlupáci a za to nemohu. Je ale mladý, necháme si ho pro napříště.)
Poznámka k volebnímu systému: většina občanů USA stále nechápe, že „lidé“ nevolí nic a nikoho: poskytují jen orientační hlasy pro stranické delegáty. Ti volí. Na nominační konferenci mohou volit kteréhokoliv z kandidátů a dokonce i uvést kandidáty nové, vnější. Strana je soukromá instituce a sama určuje, kdo ji bude reprezentovat, ne „lidé“. Existují pouze zvyková pravidla a ty je možno měnit: historicky se to děje dosti často, sám jsem to několikrát zažil. Navíc i těsné vítězství kandidáta v mnohých státech přiděluje „všechny delegáty“ – tedy nutně i ty, kteří preferují kandidáty jiné. Chybějící delegáty si ovšem lze „dokoupit“ i v průběhu konference. Totéž se děje i při vlastní volbě prezidenta: volí se po státech; i kdyby získal poražený 49% hlasů, vítěz získá všechny státní delegáty. (Proto v NJ nevolím, minoritní hlasy se nepočítají.) Tzv. „Electoral College“ delegátů volí prezidenta, ne „lidé“. Často se tedy stane, že kandidát s největším počtem celkových „lidových“ hlasů, ale s menším počtem delegátů, se prezidentem nestane. Zajímavé je, že dvě strany v USA historicky dominují, ale v Ústavě není o politických stranách ani zmínky. Už George Washington proti stranám otevřeně vystupoval. Kdyby se obě strany dohodly, že budou sloužit všem občanům, ne jen svým ideologickým přívržencům, vznikla by v USA demokracie jedné strany – třeba Trumparty nebo Sandersparty?
Jedinou ochranou proti socialismu centra by bylo posílení státních vlád a jejich autonomie. Již dnes se státy začínají organizovat za účelem oslabení vlivu Washingtonu v místní politice i ekonomice. Raději dříve než později.
Váš,
Milan Zelený