Takhle nejapný, nesmyslný a neschopný „puč“ si snad ani nelze představit: dokonce ani jako silně parodický scénář české filmové tvorby. Turecko se právě stalo fanatickou, islámskou diktaturou, která vydírá a bude vydírat USA, EU, NATO, a další naivní zastánce tzv. „turecké demokracie“. Erdogan šikovně navlékl evropským “lídrům“ obojky: budou-li hodně tlačit na pilu a i nadále se ohánět tureckou „demokracií“, mohou se Erdoganovy obojky rychle proměnit v oprátky EU; „Erdog“ je mazanější než celá nomenklatura EU a NATO dohromady.

Migrační vlny se nyní opět vzedmou, vnější, i vnitřní. EU bude muset za svoji „ochranu“ Turecku tvrdě platit: ne jen peníze, ale hlavně svojí naivní eurosolidaritou, povolením bezvízového styku a přijetím Turecka do EU. Jestli ne, pak se dnešní obojky opravdu mohou stát oprátkami.

Kolikrát jsme již v historii slyšeli naučená klišé, volající po semknutosti, solidaritě, obraně hodnot a výdobytků, bok po boku a na věčné časy, atp. Kolik jen zvoraných nebo inscenovaných pučů přivedlo k moci diktátory, také „demokraticky“ zvolené, jako byli Hitler, Stalin nebo Mussolini? Nikdo o zneužití demokracie nic neví? Nikdo si neklade otázky? Vše je všem průzračně jasné? Kolik jsme slyšeli podobných prázdných slov bez obsahu nebo činu? Kolik jsme museli prožít krutých činů beze slov?

Tento „puč“ nebyl ohlášen pučisty, ale představiteli vlády, kteří oznamovali, že ne armáda, ale jen pouhá “sekce“ armády, se pokouší o puč. Jen pár stovek vojáků v uniformách, z nějakého důvodu, hlídalo Bosporský most a vysvětlovalo řidičům, že se mají vracet. Ukázalo se, že většina právě povolaných vojáků-zajíců ani nevěděla, že jsou součástí puče. Pučisté jim neřekli, že jde o vojenské převzetí moci.

Ozbrojené jednotky neobsadily strategická místa, nezajistily představitele strany a vlády – Erdogan dokonce nebyl doma, ale na dovolené, pak létal ve svém tryskáči téměř hodinu nad letištěm, než se po dvou hodinách rozhodl bezpečně přistát a objevit se ve středu Istanbulu. Lidi vyzýval do ulic přes svůj smart phone.
Některé body, jako letiště, byly prostě na něčí rozkaz opuštěny personálem. Státní televize byla obsazena nějakými vyjevenými mladíčky a personál se s nimi prostě popral. Nikde žádná vojenská technika – jen chaos. Pučisté si nezajistili vůbec nic – zmohli se jen na stupidní noční vyhlášení zákazu vycházení do ulic. Proč, když takový zákaz neměli podpořený vojskem, zbraněmi a technikou? Střílelo se v ulicích, ale stále není známo, kdo střílel na koho a za jakým účelem.

Teprve dvě hodiny po ohlášení minipuče se objevila těžší vojenská technika, která začala razantně vracet řidiče zpět do ulic města. To už ale byly vládní jednotky, které hlavně zajišťovaly a odváděly vzdávající se vojáčky.S rukama vysoko nad hlavou se skupiny mladých zoufalců houfně vracely od svého řízení provozu u mostu. Kde vlastně byli jejich velitelé, nikdo neví.

Tím vlastně skončil ten zpackaný minipuč a začal Puč opravdový, státní. Prezident Erdogan už byl v ulicích, s několika muži ochranky, a ujišťoval obyvatele Istanbulu, že puč byl potlačen, islámská demokracie zachráněna a teroristé potlačeni. Vojenský puč byl rychle reklasifikován na teroristickou akci, údajně vedenou 75 let starým exulantem, bývalým Erdoganovým spolupracovníkem, z USA. To umožní rozšíření staného práva na další tři měsíce a vyloučení parlamentu. Davy zůstaly v ulicích celou noc a nadšeně lynčovaly mladé, zmatené povolance. Erdogan vyzval, aby davy fanatických stoupenců zůstaly v ulicích bránit demokracii, až do odvolání. Kolik jen příležitostí poskytuje taková fraška?

Ještě v noci začalo masové zatýkání vojáků a i několika předních generálů. Odvoláno nebo pozatýkáno bylo ale i na 2700 soudců – tedy jistě vedoucích pučistů opěvované demokracie? Na demokracii si sahat nedáme! Nejméně 6000 lidí již leží ve spodním prádle na stadionech. Tato Velká čistka urychleně zasáhla až 60 tisíc veřejných pracovníků.

Předmětem chystaných procesů bude velezrada – tedy řada urychlených, masových poprav. Připravuje se změna ústavy, aby mohl být znovuzaveden trest smrti. Tahle státně-islámská čistka bude doprovázet probíhající vládní puč směrem k diktatuře. Vláda dokonce uzavřela i přístup na americkou vojenskou základnu Incirlik (kde jsou uloženy nukleární hlavice).

Podpora z USA a EU byla až ohlušující v tom, že se všichni, monokulturně a jednotně, hlavně „solidárně“, stavěli za Erdogana a jeho "hrdinnou obranu demokracie": jakoby již všichni pěli svá vzývání nového „Allaha-Erdoga“ podle stejného zpěvníku.

Nedlouho před pučem, na konferenci NATO, byl Erdogan absolutné opuštěný a ignorovaný, hlavně Obamou, Merkelovou a Hollandem. Nikdo si tureckého prezidenta nevšímal, ani pozdravem natož i pohledem – pes NATO by od něho kůrku nevzal, a Erdog by se důstojněji pohyboval v istanbulských kanálech. S takovým ponížením se musel Erdogan vracet zpět do hlavního města své pyšné, ale tvrdě ponížené turecké demokracie. Není tedy divu, že hledá odplatu.

Všichni političtí a mediální komentátoři, kteří v zákrytu jásali nad Erdoganovými kroky, a jistě budou jásat i nadále, zůstanou pouze s nechutnou příchutí v ústech, kterou nezvládne ani zubní pasta solidarity. Až Erdog začne zavírat univerzity a školy, pak snad tito nohsledi prohlédnou a omluví se vlastnímu národu, dokud je čas. Ohrozili bezpečnost Evropy a i vlastních dětí. Jsou to političtí dobrodruzi.

Mnohem horší to však bude s Tureckem a jeho vyděračstvím, jakož i s rostoucím vlivem islámu v Evropě. Genocida Kurdů bude i nadále pokračovat, bez sebemenší naděje na zlepšení. Media, justice, spravedlnost a sekulární odkaz Atatṻrka budou "tvrdě" zapomenuty. Pouze občanská válka, s přímou účastí NATO, bude "řešením". Proč nikdo neprovolává "Hanba hlupákům?" - nechápu.

Nejsilnější a nejvlivnější islámská země na světě má dnes podporu většiny politických stran a může vbrzku diktovat i budoucí vývoj EU a Evropy. Hlavně skandinávští civilisté v NATO tvrdohlavě podporují Erdogana a ohrožují tak dlouhodobě bezpečnost Evropy. NATO se stalo politickou institucí hlupců a jejich šéfem de facto se stal Erdog. Bude to ještě hodně bolet.

Nejde o to, zda se takové logické scénáře dlouhodobě naplní: po celém světě nás čekají nové volby a přijdou noví politici – určitá naděje zůstává. Erdogan i jeho „Velká čistka“ ještě nemusí uspět: kdo seje vítr, sklízí bouři. Proč je však ve jménu solidarity třeba zašlapat spolupráci a proč se všichni musíme podřídit byrokratickému „Gleichschaltung“ myšlení, soudnosti a zodpovědnosti i u nás doma? Jde přece hlavně o to, proč se už nikdo neptá PROČ?

Váš,
Milan Zelený