Fraška na obraně pokračuje

Premiérovi a předsedovi ODS Petrovi Nečasovi není co závidět. Kandidát ODS utrpěl v prezidentských volbách debakl, pak musel se „skřípěním zubů“ volit ve druhém kole prezidentských voleb předsedu TOP 09 a svého ministra zahraničí, nově zvolený prezident Miloš Zeman označil jeho vládu za nelegitimní a nakonec mu velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák odmítl nabídku na ministra obrany.

Premiérovi tak zůstává v ruce černý petr. Musí hledat dál. Zdá se, že loví v Černínském paláci a diplomatických vodách. Mluví se o velvyslancích v Izraeli Tomáši Pojarovi, ve Velké Británii Michaelu Žantovském, v EU Martinu Povejšilovi a prvním náměstkovi na ministerstvu zahraničí Jiřím Schneiderovi. Ani jeden ze jmenovaných není v bezpečnostní a obranné politice outsiderem,ba naopak. Někteří mají o ní díky své profesní minulosti, ať už na ministerstvu zahraničí, v Senátu, či v NATO slušný přehled. Tomáš Pojar byl navíc ve funkci náměstka na „zamini“ v době „boje o americký radar“….

Možná ale právě pro své zkušenosti vědí, že dělat ministra obrany není vůbec jednoduchá záležitost a navíc to může být i rizikové. Do konce volebního období zbývá pouhých 17 měsíců. Než by se na obraně takříkajíc „rozkoukali“, tak už by pomalu museli vyklízet kancelář. A ještě by si museli dávat pozor, aby nedopadli podobně jako Vlasta Parkanová a nepodepsali něco, za co by byli v budoucnu soudně popotahováni.

Takže se nakonec může výběr zúžit na někoho, kdo neodolá „nabídce, která se neodmítá“ a který se „obětuje“ i když toho třeba o obraně až tolik moc neví.A i když by možná bylo logické, aby předseda vlády ukázal na svého spolustraníka Jana Vidíma, předsedu sněmovního výboru pro obranu, tak to nejde, protože předseda TOP 09 a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg již dříve po osmidenním intermezzu Karolíny Peake řekl, že „není přípustné, aby výsledkem celé té frašky bylo, že má ODS jak obranu, tak dopravu.“

Takže fraška s výběrem ministra může pokračovat ještě pár týdnů a čerta starého záleží na tom jestli je zajištěno řízení resortu, který odpovídá i za plnění našich spojeneckých závazků vůči NATO a EU. A už vůbec nikoho nezajímá, že je třeba dotáhnout do konce jednání se Švédskem o pronájmu Gripenů, zajistit, aby vojáci nebyli bez uniforem nebo konečně vyřešit co dělat s nefunkčními transportními letadly CASA. A nikoliv v poslední řadě i trochu strategicky přemýšlet o tom, co se např. děje v Severní Africe a zda se to v budoucnu nějak nedotkne i naší bezpečnosti.

Fraška ale může mít zajímavý závěr. Nového ministra obrany nakonec může jmenovat až nový prezident Miloš Zeman. Nepochybuji o tom, že by si k tomu určitě řekl své….

(Právo,29.1. 2013)

Krajina po bitvě

Leden 2013 se asi zapíše do české historie jako měsíc, kdy celá republika a většina občanů žila politikou, přesněji řečeno prezidentskou volbou. Otázka koho volíš nebo volíte byla všudypřítomná. O prezidentských kandidátech, hlavně mezi prvním a druhým kolem voleb se diskutovalo téměř všude, kampaň byla velmi ostrá, někdy takříkajíc na hraně, nebo i za hranou, ale v tom jsme se příliš neodlišili od těch zemí, které si také prezidenta volí přímo, jako třeba ve Spojených státech, Francii, v Polsku či na Slovensku.

Výsledek volby, který poslal na Pražský hrad Miloše Zemana byl přesvědčivý a nedošlo k tomu, abychom byly svědky záhadného politologického úkazu, kdy by se prezidentem republiky mohl stát místopředseda nejméně oblíbené polistopadové vlády, která je všeobecně považována za asociální a neprofesionální.

Až nepochopitelná neprofesionalita se projevila i v osobě kandidáta, který je úřadujícím ministrem zahraničí. I jen obrazně poslat ve veřejné televizní debatě druhého českého prezidenta a spoluzakladatele českého státu za odsun Němců po nacistické okupaci před mezinárodní soud v Haagu bylo na pováženou. Jakékoliv zlehčování tohoto výroku nebylo na místě. Ostatně dokáže si někdo představit, že by podobné historické „analogie“ použili ve vztahu k vlastní historii třeba americký, francouzský či polský prezident? Řekl bych, že tato neprofesionalita ubrala Karlovi Schwarzenbergovi hodně voličských hlasů.

Neproduktivní zřejmě byla i „masáž“ velké většiny médií v jeho prospěch. Nevím jestli u některých titulů lze po těchto volbách mluvit do budoucna o nějaké profesionální objektivitě i když na druhou stranu je možná dobře, že člověk přesně ví, co od některých médií může, či naopak nemůže očekávat. V každém případě se asi před parlamentními volbami máme na co těšit.

Poměrně jednostranná mediální nevraživost doprovázená i nevídanou polarizací kulturní fronty může komplikovat i ono tolikrát, po skončení voleb vzývané, „zasypávání příkopů.“ Někdy až hysterická atmosféra snad brzy pomine a to i s návratem do reality „běžné politiky“, kde existují většinou nikoliv virtuální, ale skutečné „příkopy“ sociálních a společenských problémů.

Nový prezident Miloš Zeman pak může ukázat, jak se k nim postaví jako levicový kandidát a jak reálně může ovlivnit jejich řešení. A to i ve spolupráci s nejsilnější opoziční stranou ČSSD, jejíž voliči a sympatizanti mu bezpochyby na Pražský hrad výrazně pomohli. Pomůže to k zasypání dalšího „příkopu“, který stále existuje mezi bývalým předsedou ČSSD a dnešní ČSSD se kterou se ve zlém před několika lety rozešel?
(Právo, 28.1. 2013)

Nepůjde jen o vlajku EU na Hradě

Dobrou zprávou prvního kola prezidentských voleb je jasné vyřazení odpůrců evropské integrace. Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková dostali jen necelých pět procent hlasů. Protiunijní rétorika moc voliče neoslovila. Někdy měla až absurdní podobu jako Sobotkovo heslo, že „stabilní a pevnou českou korunu nevymění za euro ani rubl.“ Jana Bobošíková pak výsledky prezidentských voleb komentovala neméně originálně, když prohlásila, že „pokud volby hlavy státu dopadly tak, jak dopadly, a pokud všichni ti kandidáti,včetně kandidáta největší vládní strany dávají své hlasy eurofederalistům nebo eurohujerům, tak si myslím, že je načase povolat do zbraně Václava Klause“….

Je otázkou nakolik Václav Klaus Janu Bobošíkovou vyslyší. Pokud ano tak se základna odporu proti EU musí po 7. březnu přesunout z Pražského hradu na zámeček na Hanspaulce, sídla Institutu Václava Klause. Na Hradě pak vztyčí vlajku EU buď Miloš Zeman nebo Karel Schwarzenberg , kteří mají na rozdíl od Klause zcela odlišný pohled na Evropskou unii. Zeman navíc stál i v čele vlády, která úspěšně vyjednávala o našem vstupu do EU.

Dá se očekávat, že oba by se v prezidentské funkci snažit vrátit Českou republiku z politické periférie EU do jejího hlavního proudu. Budoucí prezident ale může ve své snaze narážet ještě minimálně jeden a půl roku na euroskeptickou vládu.

V případě zvolení Schwarzenberga by to bylo možná zvláštní, neboť i přes to, že seděl v Nečasově vládě jako její místopředseda a ministr zahraničí nepodařilo se mu nijak výrazně ovlivňovat řadu protiunijních vládních excesů. O koncepční politice vlády vůči EU také nemůže být příliš řeč: stačí třeba připomenout existenci dvou státních tajemníků pro záležitosti EU, ostudu s čerpáním evropských fondů na ministerstvu školství, nebo nechuť projednávat na půdě Poslanecké sněmovny pozice vlády ke klíčovým otázkám unijní agendy. Ale třeba by to mohl uznat jako svoji chybu.

Nový proevropský prezident ale v každém případě může se svými proevropskými názory výrazně ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch unie a tím působit i na vládu. Hned na počátku svého mandátu by např. mohl připomenout desáté výročí dosud jediného celostátního referenda, ve kterém jasná většina českých občanů podpořila náš vstup do EU a iniciovat při této příležitosti seriózní celonárodní debatu o naší roli v unii a prioritách, kterých chceme v unii a s unií dosáhnout. Přispělo by to k odstranění deficitu, který v tomto ohledu máme ve srovnání s našimi sousedy ve Visegrádu - Polskem a Slovenskem. Role „ veřejného moderátora“ je přesně tou rolí, kterou by nový prezident měl sehrávat.

Legitimita a paradox operace v Mali

Poslední události v Mali ukazují, že zóna bezpečnostní nestability v Severní Africe se rozšiřuje. Ukazuje se nakolik zranitelný může být chudý africký stát ve kterém existují separatistické tendence. Toho využili radikální islamisté operující v severní Africe, jejichž cílem je nyní ovládnout sever Mali a nastolit zde islamistický režim.

Francouzský zásah je z pohledu bezpečnostních zájmů Evropy legitimní. Perspektiva vzniku islamistické základny, která by se mohla stát výchozím bodem, výcvikovým centrem a „odpočívárnou“ mezinárodního terorismu na dohled od Evropy je nepřijatelná. Je třeba předejít vzniku jakéhosi „severoafrického Afghánistánu“, který by mohl v následujících letech nadměrně vázat vojenské síly a kapacity Evropanů.

Pro EU bude maliský konflikt zkouškou pružnosti a efektivnosti její společné bezpečnostní a obranné politiky. Nepůjde přitom jen o vojenskou operaci proti islamistům, která nyní leží plně na bedrech Francouzů, ale i o podporu stability maliského státu a jeho bezpečnostních složek prostřednictvím civilní mise EU. A to se samozřejmě dotýká i Česka. Záměr s vysláním vojenských specialistů pro výcvik maliské armády je v tomto ohledu krok správným směrem. Je ovšem třeba také zdůraznit, že musíme počítat i se scénářem, kdy nebude pouze stačit civilní mise EU, ale i větší vojenská podpora dalších členských zemí, pokud nebude konflikt zvládnutelný zatím relativně omezenými kapacitami.

Konflikt v Mali poskytuje pro evropskou bezpečnostní politiku již dnes některá poučení. Po konci mise v Afghánistánu se Evropa bude muset více věnovat bezpečnostní situaci v jejím bezprostředním okolí. Severní a také subsaharská Afrika zde bude vysoko na žebříčku priorit. To by se mělo brát v potaz ve strategických úvahách o dalších úkolech ozbrojených sil evropských zemí v „poafghánském“ období.

Zároveň by ovšem mělo dojít ke kritické reflexi evropské angažovanosti v konfliktech v Libyi a Sýrii. Jedná se o to zda v rámci úsilí o svržení nepohodlných režimů -nejdříve libyjského Kaddáfího a nyní syrského Asada nedocházelo a nedochází ke krátkozraké podpoře uskupení radikálních islamistů, neboť to bylo a je výhodné pro Západ. Kam to vede v Libyi jsme ukázkově viděli třeba při likvidaci amerického velvyslance v Benghází, a to je jen špička ledovce. V případě Sýrie je znepokojivé, když se v analýzách o situaci v zemi můžeme dočíst o působení radikálních islamistů nehovořících arabsky a o loupežích, drancování a panujícím bezpráví na územích, která ovládají. I jim je ovšem poskytován status „opozičních sil“ proti Asadovi.

Není jistě většího paradoxu, než v Mali radikální islamisty eliminovat vojenskou silou a v Sýrii je naopak minimálně politicky podporovat.

Společné letectvo má budoucnost

Dvacet let po rozdělení československé federální armády zazněla na setkání českého premiéra Petra Nečase a slovenského premiéra Roberta Fica slova o potřebě společné protivzdušné obrany. Dočkat bychom se jí mohli podle vyjádření premiérů zhruba do 3-4 let.

Více »

O autorovi

Bezpečnostní analytik. V letech 2005 až 2019 vedl Středisko bezpečnostní politiky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Zabývá se problematikou české a evropské bezpečnostní politiky, procesy transformace globální moci a vlivu, rolí nezápadních aktérů v globální politice. Spoluautor publikací Kapitoly o bezpečnosti, Bezpečnostní systém ČR: problémy a výzvy, Nezápadní aktéři světové bezpečnosti, Strategické trendy globálního vývoje.