Miloš Balabán

25. 02.

Balkánská rizika a těžké hlavolamy

Miloš Balabán Přečteno 2291 krát

Dramatické události v Bulharsku vybízejí k zamyšlení. Masové sociální protesty v zemi byly sice vyvolány vysokými účty, které musí lidé platit za elektřinu, nicméně důvody a pozadí vnitropolitické krize leží někde zcela jinde. A ČEZ je zde spíše jakýmsi rukojmím, na které lze ukazovat, než viníkem strádání občanů.

Martin Karbovski v bulharském listu Standard ve své analýze o aktuální situaci v zemi vůbec nehovoří o elektřině, ale o tom, že se model bulharské demokracie, nastolený po roce 1989 a spočívající ve střídání moci bulharských socialistů, vzešlých z bývalých komunistů, a spasitelů, kteří mají překonat jejich vliv, zadrhl. Poslední ze spasitelů Bojko Borisov se ovšem nezkompromitoval jako jeho předchůdci, a proto možná využil několik měsíců před volbami všeobecné nespokojenosti k tomu, aby se pokusil z nastalé situace vytěžit další politické body, které by mu pomohly vyhrát další volby.

Existují ale dvě podstatná rizika: politická scéna je zablokovaná vzájemnou politickou rivalitou, což ochromuje nejen politiku, ale i ekonomiku. A hrozí, že i po volbách by tento stav mohl pokračovat. Výsledkem by byla další stagnace. Současné situace by ale mohli využít extremisté, kteří by podobně jako „Zlatý úsvit“ v Řecku oslovili hesly o „prohnilosti“ stávajícího systému nemalou část veřejnosti. Jistě by jim v tom pomohla i špatná ekonomická situace většiny občanů, kteří musí vystačit na evropské poměry s podprůměrnými platy a důchody.

Bulharsko tak opět potvrzuje závěr, že sociální problémy, sociální marginalizace a vyloučení představují velkou hrozbu. Jejich kumulace na Balkáně ovšem vyvolává zvýšenou nejistotu a obavy. Stačí se podívat do téměř zbankrotovaného Řecka zmítaného častými sociálními protesty, které policie rozhání s až nebývalou brutalitou.

A v dalších balkánských zemích jsou sociální problémy ještě okořeněny i vzájemnými etnickými tenzemi, které mají často podobu nepřátelství a nenávisti. Stačí připomenout Kosovo, Srbsko, Makedonii nebo Bosnu a Hercegovinu. Na konto Kosova, které nedávno oslavilo 5. výročí své nezávislosti, lze pak poznamenat, že jde spíše o zhroucený stát s nefunkčními institucemi, s téměř padesátiprocentní nezaměstnaností a třetinou lidí přežívajících s jedním dolarem denně. Daří se tam ovšem organizovanému zločinu, mafii, včetně gangů pašujících drogy. Kosovo je tak samo o sobě bezpečnostní hrozbou, i když – bohužel – s asistencí EU.

Fakticky uvnitř samotné Unie nebo v její bezprostřední blízkosti stále doutná velké ohnisko bezpečnostní nestability. Bulharsko, nejchudší stát EU, ho může zvětšit. Unie to nesmí přehlížet, i když má teď plno starostí se situací v Mali a v Sahelu.
Právo, 25.2. 2013

18. 02.

Mali je zatraceně blízko

Miloš Balabán Přečteno 3413 krát

Slova ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že budeme jako země pro Evropskou unii nevěrohodní, pokud nevyšleme naše vojáky do Mali, lze pochopit. Je faktem, že poměrně blízko Evropy v posledních týdnech eskalovala vážná bezpečnostní hrozba, kterou představuje ofenzíva radikálních islamistů v regionu Sahelu. Nejde přitom pouze o Mali, které je dnes „zhrouceným státem“ s nestabilní vládou, separatismem, pašováním drog a vážnými sociálními problémy.

Alarmující je i islamizace obyvatel v Senegalu, Nigérii a Nigeru, přičemž k islamizaci se připojuje i radikalizace. Potenciálně velkým problémem je Alžírsko, ležící doslova na dohled evropských břehů, kde útok islamistů na plynárenský komplex In Anemas ukázal jeho velkou bezpečnostní zranitelnost.Vedle Alžírska leží Libye, kde je podle otevřeného hodnocení francouzského ministerstva zahraničí zoufalá bezpečnostní situace a radikální islamisté mají volné pole působnosti. Je ovšem krutým paradoxem, že po svržení diktátora Kaddáfího, k němuž vydatně přispěla i Francie, se do rukou islamistů dostal velký arzenál zbraní, který je dnes k dispozici i v Mali…

Evropská unie tak dnes musí urgentně reagovat na vážnou bezpečnostní hrozbu a pokusit se ji v jejím epicentru, tedy Mali, oslabit. Koordinovaný evropský zásah i s českou účastí má proto smysl.Podstatné ale je, aby se neopakoval „afghánský scénář“, tedy neuvíznout v dalším konfliktu, který nemá jasně stanovené cíle i rámec pro působení vojenských sil. Je také jasné, že se region neobejde bez evropské masívní humanitární a rozvojové pomoci, který podpoří jeho rozvoj, neboť chudoba je živnou půdou pro získávání sympatií a bojovníků pro radikální islamisty. Máme i u nás představu, co by to mohlo obnášet? Zatím se totiž mluví jen o zbraních pro maliskou armádu.

A nejen v Černínském paláci by se mohlo spolu se zahájením maliské mise začít s analýzou konfliktů, kterých se Západ zúčastnil v posledních patnácti letech. Konflikty se neposuzují z globálního hlediska, jejich vzájemné propojenosti a dopadů. Vojenský a politický neúspěch v Iráku a Afghánistánu se promítá do situace v Libyi, tamní chaos ovlivňuje situaci v Mali, „fluktuace“ radikálních islamistů od konfliktu ke konfliktu se negativně projevuje v Sýrii.

Absence věcné a racionální analýzy válečných konfliktů vedených se západní účastí tak vede k tomu, že se nepodařilo zastavit nástup radikálního islamismu. Vojenské zásahy neberoucí v potaz širší politický, ekonomický, náboženský a etnický kontext mají často jen velmi omezený nebo minimální dopad, naopak způsobují v dotčených zemích i chaotickou vnitropolitickou situaci. A po skončení intervence a masivní vojenské přítomnosti jsou politicky, bezpečnostně a ekonomicky oslabené, navíc svým způsobem ponechané vlastnímu osudu, což může vyvolat u jejich obyvatel pocit silné deziluze. Vyhneme se tomu (nejen) v Mali?
(Právo, 18.2. 2013)

11. 02.

Česko jako Guatemala?

Miloš Balabán Přečteno 2661 krát

Personální práce premiéra a vlády v bezpečnostní politice je ukázkou toho, jak se nemá dělat. Potíže začaly už při sestavování vlády. Stačí si vzpomenout na premiérovo povolební vyjádření v České televizi k možnému obsazení resortu vnitra zástupcem Věcí veřejných, kdy se zaklínal, že se tam nemůže dostat exponent bezpečnostní agentury ABL. Leč pod tlakem politických reálií se tak stalo. Za pouhých devět měsíců pak Radek John opouštěl vnitro a resort se diplomaticky řečeno nenacházel v dobré kondici. Do čela vnitra byl následně vybrán nestraník, bývalý plukovník policie a šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Jako svého prvního náměstka ministra si vybral bývalého podřízeného z ÚOOZ Jaroslava Hrušku.

Připomínám to proto, že tehdy místopředseda vlády Karel Schwarzenberg neříkal nic o tom, že bychom byli jako nějaký diktátorský režim v Latinské Americe ve kterém vnitro řídí nikoliv politik, ale policista. K resortu obrany je dnes podstatně přísnější: není prý nadšený z toho, že bychom byli jako Guatemala, kde je generál ministrem obrany, což je zjevná narážka na možného Nečasova kandidáta do funkce ministra: stávajícího prvního náměstka a bývalého náčelníka Generálního štábu AČR Vlastimila Picka.

Problém ale dnes spočívá v tom, že se premiér a vláda dostali na ministerstvu obrany do personální pasti. I ministrovi zahraničí přeci musí být jasné, že dlouhodobě neobsazené ministerstvo obrany nám nedělá dobré jméno ani v NATO, ani v EU. A pokud zjevně selhává i oslovování ministrovi podřízených diplomatů, aby resort obrany vzali, existují již jen dvě možnosti: premiér dovládne s tím, že bude mít pod sebou i resort obrany s prvním náměstkem Vlastimilem Pickem (který ho bude fakticky řídit), nebo nakonec najde obětavce, možná lépe řečeno tak trochu politického sebevraha, který nakonec resort vezme (a Vlastimil Picek bude opět tím, kdo bude logicky mít velké slovo při jeho řízení). Možná by tak bylo lepší vybrat si ze špatných možností tu nejméně špatnou a z Picka nakonec ministra obrany udělat rovnou. Neříkám přitom, že je to úplně špatně, asi by předal resort svému nástupci alespoň v konsolidovaném stavu na rozdíl od politiků - amatérů.

Ať už to dopadne jakkoliv, koncovka vládnutí této koalice v oblasti bezpečnostní politiky bude lehce absurdní: civilní kontrolu silových resortů budou zajišťovat bývalý generál armády a bývalý plukovník policie. Je to ale jejich problém?
(Právo, 11.2.2013)

05. 02.

Otazníky nejen nad Mali

Miloš Balabán Přečteno 5428 krát

Mise NATO v Afghánistánu ještě neskončila a na severu Afriky se rýsuje další potenciální dlouhodobý konflikt. Jde především o Mali, kde Francie vojensky zasáhla, aby zabránila ovládnutí země radikálními islamisty, v prvé řadě z uskupení Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM). To se pro tuto chvíli podařilo, nicméně situace v Mali a v jeho okolí vyvolává řadu otazníků.

Ke zhoršení vojenskopolitické situace v Mali a v regionu nedošlo náhle, byl to dlouhodobější proces. Mali je možné označit minimálně částečně za tzv. „zhroucený stát“. Silná korupce podlomila legitimitu formálně demokratické vlády, což vedlo k tomu, že byla v březnu minulého roku svržena vojenským pučem. V nastalém politickém chaosu pak bylo pro islamisty snadné ovládnout severní Mali a pokusit se o ovládnutí celého státu.

Zásah Francie řeší akutní bezpečnostní hrozbu. Je ale možné v Mali nastolit jakousi „nucenou správu“ v situaci, kdy vládnoucí politické síly v zemi jsou vnitřně rozloženy a tím nejsou schopny realizovat potřebné politické a ekonomické reformy?

Odpověď je nasnadě: tam, kde stát není schopen garantovat zlepšování sociálních podmínek obyvatel, tam se mohou uchytit a rozšířit extremistická hnutí. V Mali tak nemůže jít pouze o vojenskou pomoc ze strany Evropské unie i v podobě výcviku maliské armády, ale též o rozsáhlou humanitární a rozvojovou pomoc spolu s „exportem“ dobrého vládnutí. Nakolik je toho EU aktuálně schopna je další otázka.

Otazníky existují i nad sousedními zeměmi: Libyí a Alžírskem. Situace v Libyi po svržení diktátora Kaddáfího s pomocí západní intervence, v jejímž čele stála Francie je krajně nestabilní. Útok na americký konzulát v Benghází vedený v říjnu 2012 islamisty při které zahynul americký velvyslanec Stevens to potvrzuje. Zranitelné je i Alžírsko, kde právě AQIM v lednu provedla teroristický útok na plynárenský komplex v In Amenas. Alžírská vláda zřejmě není schopna bezpečnostně kontrolovat jih země.

V blízkosti Evropy se tak objevuje bezpečnostní hrozba, vážnější než Afghánistán. Reakce na ní ze strany EU bude zkouškou efektivnosti společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Angažovanost Spojených států při eliminaci hrozby může být limitovaná, považují jí totiž primárně za evropský problém.

Při vytváření další strategie k reakci na tuto hrozbu by ale možná nebylo od věci provést kritickou reflexi vojenských angažmá v posledních letech. Existuje totiž jejich provázanost: neúspěch v Afghánistánu měl dopady v Libyi, „poloviční“ neúspěch zde se projevil v Mali. Uvažujeme-li o zapojení Česka v maliské operaci možná by neškodilo přemýšlet o tom i u nás.

Archiv článků: únor 2013

Balkánská rizika a těžké hlavolamy

Mali je zatraceně blízko

Česko jako Guatemala?

Otazníky nejen nad Mali

Blogeři abecedně