Miloš Balabán

24. 04.

Otazníky po Bostonu

Miloš Balabán Přečteno 3412 krát

Prakticky v přímém přenosu jsme mohli sledovat dramatickou pátrací akci v Bostonu po bratrech Carnajevových, pachatelích teroristického útoku na bostonském maratónu. Byla příkladem „asymetrického konfliktu ve městě“, s nasazením tisíců policistů v podmínkách faktického vyhlášení výjimečného stavu proti dvěma teroristům. Mimořádná opatření byla ovšem s ohledem na nebezpečnost teroristů na místě a bylo nutné předejít dalším případným obětem.

Boston potvrdil trend posledních let, kdy buď teroristé-jednotlivci, nebo relativně malé skupiny jsou schopny uskutečnit teroristický útok nebo více útoků ve městě, paralyzovat v něm život a dosáhnout momentu překvapení vůči bezpečnostním složkám.

Příkladem může být útok teroristy Breivika v norském Oslu v červenci 2011 nebo útok v Bombaji v listopadu 2008. Nepochybně se zde otevírá prostor pro další organizační i technická opatření jak takovým útokům předcházet a efektivněji než dosud čelit jejich dopadům.

Jeffrey Simon v americkém magazínu Foreign Policy dochází k závěru, že budeme potřebovat nejen víc kamer na veřejných místech, ale i větší využití biometrie při analýze chůze člověka, která umožní identifikovat, zda člověk na sobě nemá výbušninu, či analýzu výrazu tváře ukazující na nepřátelské úmysly.

Nepochybně to vyvolá další bouřlivé spory, kde jsou hranice sledování (a možnosti jeho zneužívání) života společnosti a jednotlivců, když už dnes žijeme v realitě světa „velkého bratra“. Bude to znamenat i další složité hledání rovnováhy mezi právem na soukromí a bezpečnost.

Bostonské události ale mohou být impulsem, aby mezinárodní společenství sjednotilo svůj pohled na teroristické akty. Pokud jsou jeho oběťmi nevinní lidé, není vůbec na místě jakkoliv ospravedlňovat pohnutky teroristů, třeba argumenty o „reakci lidí, kteří zoufale reagují na agresívní chování nepřítele“. Nemohou být rozdílně hodnoceny teroristické akce čečenských teroristů v Moskvě nebo v Beslanu, útoky sebevražedných teroristů v Izraeli a radikálních islamistů v Madridu či Londýně.

Také není třeba, aby Západ tak trochu sebevražedně nevytvářel prostor pro další teroristy, k čemuž objektivně dochází v Sýrii. Součástí tzv. Svobodné syrské armády bojující proti Bašárovi Asadovi je hnutí Al-Nusra, jehož vůdce Abú Mohamed al-Džavlání prohlásil, že hnutí je součástí al-Kajdá a slíbil věrnost jejímu vůdci Ajmánu al-Zavahrímu. Nestačila snad jedna hořká, třicet let stará americká zkušenost s Afghánistánem, která vedla až k 11. září?
(Právo,24.4. 2013)

16. 04.

Hlavolam za tři bilióny

Miloš Balabán Přečteno 2795 krát

Míru hrozeb severokorejského vedení vůči Jižní Koreji, Spojeným státům a Japonsku nelze přeceňovat, protože v mnoha ohledech to může být diktováno snahou o posílení mocenské pozice dalšího dynastického vůdce Kim Čong-una. Nicméně v atmosféře stálých hrozeb, velké koncentrace vojenské síly a určité míry „strategické nejistoty“ může třeba i malý ozbrojený incident nebo omyl způsobit katastrofu.

Všichni zainteresovaní aktéři dění na Korejském poloostrově jsou si zároveň dobře vědomi, že tento scénář je nežádoucí a že jim vlastně vyhovuje dlouholetý status quo – tedy existence severokorejského režimu. Jeho kolaps nebo nevyhnutelná vojenská porážka by totiž vyvolaly tektonické změny v geopolitickém uspořádání regionu, doprovázené zvýšeným napětím mezi státy, které zde mají své politické, ekonomické a vojenské zájmy.

Jižní Korea by byla postavena do nezáviděníhodné role financiéra korejského sjednocení. Expertní odhady hovoří o sumě 500 miliard až tři bilióny dolarů, jak je ale známo z procesu německého sjednocování, ani vyšší hranice nemusí být konečná. Zřejmě by došlo k oslabení ekonomického růstu jihokorejské ekonomiky, dnes patnácté největší na světě.

Na druhé straně je ale nutné vidět situaci i v dlouhodobější perspektivě: Jihokorejci jsou známi svojí pracovitostí, se kterou dokázali „vytáhnout“ svoji zemi mezi globální ekonomické premianty za pouhé tři dekády. A nedá se proto vyloučit, že by byli schopni rychle přizpůsobit chudý korejský sever s nízkou cenou pracovní síly svým potřebám (zóna v Kesongu to ukazuje v menším měřítku již dnes). Banka Goldman Sachs s tímto scénářem počítá a v horizontu roku 2050 staví Koreu na osmé místo největších světových ekonomik před Německo a Japonsko.

Právě před Japonskem by se tak vynořil ještě vážnější ekonomický konkurent, jehož produkce by se stala konkurenceschopnější než japonská. Jeho geopolitická váha by se i s ohledem na počet obyvatel (dnes zhruba 72 miliónů) také posílila. Sjednocená Korea by byla větším ekonomickým konkurentem i pro Spojené státy a Čínu.

Perspektiva korejského sjednocení zatím ale není příliš výhodná ani pro jednoho z těchto aktérů i z vojenskostrategického hlediska. Napětí kolem KLDR totiž Američanům umožňuje udržovat v oblasti značnou vojenskou sílu, která je primárně určena k eliminaci případné severokorejské hrozby, nicméně je takříkajíc ve „druhém plánu“ využitelná i při vojenském „zadržování“ amerického hlavního geostrategického konkurenta Číny.

Čína naopak využívá Severní Koreu jako „bezpečnostní nárazník“ na své jižní hranici proti americkým silám rozmístěným v Jižní Koreji a proti Japonsku.

Na druhé straně ale severokorejská rétorika hrozeb, vojenských provokací a příprav k válce Číně nemůže zcela vyhovovat, protože legitimizuje vojenskou přítomnost USA v regionu a rozšiřování vojenských schopností Jižní Koreje a Japonska. To je proto i jedním z důvodů, proč nedávno Čína poměrně ostře Severní Koreu ve shodě s mezinárodním společenstvím kritizovala.

Další vývoj na poloostrově závisí na dohodě USA a Číny. Případný náhlý incident, který by mohl vyvolat i regionální konflikt, by ovšem takovou dohodu nutně ztížil. Měl by navíc i negativní dopady na globální ekonomiku, včetně Evropy postižené ekonomickou krizí. Čína je druhým největším evropským obchodním partnerem, Japonsko sedmým a Jižní Korea devátým.

Lze si jen přát, aby možný „koncert velmocí“ vedl k uklidnění situace i k perspektivnímu řešení korejského hlavolamu.
Právo, 16.3. 2013

11. 04.

Výbušná směs

Miloš Balabán Přečteno 2340 krát

Hodně se mluví o globální transformaci moci a vlivu, vedou se diskuse o nových „pólech“ moci, které představují dynamicky rostoucí mocnosti, analyzuje se jejich politický, ekonomický a vojenský vliv. Vlivným pólem globálního vlivu je ale i „stínové“ bankovnictví se základnou v daňových rájích.

Jeho tajemství aktuálně poodhalilo rozsáhlé šetření Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů zahájené před několika měsíci a opírající se o obrovskou bázi dvou miliónů dokumentů pocházejících převážně z Britských panenských ostrovů.

Utajené účty zde má různorodá společnost: politikové, státní úředníci, obchodníci a členové bohatých rodin z celého světa. Neplatí zde žádná omezení, restrikce či embarga, které se často uplatňují ve světové politice i jako nástroj politického boje. Proto zde vedle sebe mohou mít účty lidé z USA, Francie, Ruska, Číny, Íránu, Ázerbájdžánu, Filipín, Kypru a mnoha dalších zemí.

Britské panenské ostrovy jsou ovšem pouze vrškem ledovce. Daňových rájů, kde lze využívat nízkých nebo žádných daní, bez právních komplikací, a to zcela anonymně, je ve světě 50–60. Mají zde svoji adresu více než dva milióny společností, tisíce bank, fondů a pojišťovacích společností. Americký prezident Barack Obama rád uvádí příklad budovy Ugland House na Kajmanských ostrovech, na jejíž adrese je zaregistrováno 18 tisíc společností.

Nikdo ovšem přesně neví, kolik je v daňových rájích uloženo peněz: expertní odhady se pohybují mezi 20–32 bilióny dolarů. Při výši ročního globálního HDP 70 biliónů dolarů je to ovšem ohromující suma, která ukazuje, kde leží skutečná politická moc ve světě.

Ředitelka deníku Le Monde Natalie Nougayrede ke zveřejňování výsledků pátraní po utajených kontech napsala, že rozebírat jednotlivé příklady je sice vzrušující, nesmí to ale zastínit podstatu problému. Daňové ráje podle ní představují hrozbu pro demokracii, utajováním informací podkopávají právní stát, vytvářejí příležitosti pro podvodníky všeho ražení a nahrávají zpronevěře veřejných financí ve státech, kde kvete defraudace a korupce.

I Česko přichází, jak přiznal ministr financí Miroslav Kalousek, kvůli přesídlení českých firem do daňových rájů o miliardy korun. Je to jistě lepší než několik desítek miliard, jak tvrdí některé studie, přesto je snad třeba i u nás vnímat další poznámku Natalie Nougayrede, že pokud na Západě chceme, aby náš politický systém přežil, měli bychom závěry šetření ohledně kont vnímat jako poplašný signál.

Třeba i z toho důvodu, že informace o nezdaněných ziscích v daňových rájích mohou na veřejnost konfrontovanou s „utahováním opasků“ v době krize působit jako výbušná směs. I když jde „jen“ o miliardy.
(Právo,11.dubna)

02. 04.

Potřebujeme nejen vlajku EU na Hradě

Miloš Balabán Přečteno 4297 krát

Zítřejší vytažení vlajky ČR a Evropské unie na Pražském hradě spojené s podpisem evropského stabilizačního paktu prezidentem Milošem Zemanem má velký symbolický význam.

Jde o gesto rozchodu s protievropskou politikou Zemanova předchůdce. Má to svou hodnotu v době, kdy EU prochází nejkritičtějším obdobím své existence a důvěra české veřejnosti vůči Unii klesá.
Přispěla k tomu i „kyperská krize“. Veřejné mínění ale ovlivňuje i vytrvalá negativistická kampaň, která líčí EU jako byrokratické monstrum, jehož cílem je zlikvidovat demokracii a uzurpovat si absolutní kontrolu nad členskými státy. Ekonomická a politická pozitiva členství v EU jsou ignorována nebo překrucována. Přesto veřejnost neztratila rozum. V prezidentské kampani propadli kandidáti sázející na protiunijní rétoriku Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková.

Deset let po referendu o vstupu ČR do Unie ovšem nastal příhodný čas na vážnou celonárodní debatu o naší roli v EU a prioritách, kterých chceme dosáhnout, včetně otázky eura.

Inspirovat se můžeme u našich sousedů na Slovensku a v Polsku. Robert Fico i Donald Tusk bezpochyby vnímají i geopolitický rozměr členství v Unii a jednotné evropské měny, což se u nás často pomíjí. Tento faktor se stává velmi důležitým v době, kdy Evropa musí na globální scéně soupeřit s Čínou a s dalšími rostoucími mocnostmi.

Poslední signál o jejích ambicích byl vyslán minulý týden ze summitu zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) v jihoafrickém Durbanu. V okamžicích, kdy Evropa řešila otázku, co s Kyprem a debatovalo se o záchranném balíčku 10 miliard euro, bylo v Durbanu rozhodnuto o vytvoření společné rozvojové banky s kapitálem 50 miliard dolarů. Cílem je omezit ekonomický vliv Světové banky dosud kontrolované Západem.

Podle poslední studie Národní zpravodajské rady USA příznačně nazvané „Globální trendy 2030: alternativní světy“ se dá očekávat, že čínský jüan bude spolu s dolarem do 15–20 let sdílet status globální rezervní měny. Již dnes Čína v zádech s největšími devizovými rezervami na světě 1,31 biliónu dolarů uzavírá obchody s Brazílií, Malajsií a Ruskem v jüanech. V květnu 2012 se Čína dohodla s Japonskem na přímé směně svých měn s vynecháním dolaru.

V „dedolarizujícím“ se světě by bylo pro Evropu bez eura zřejmě nemožné udržet ekonomické a politické pozice v globálním světě. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski to ve svém legendárním berlínském projevu z listopadu 2011 řekl stručně: „Největším ohrožením bezpečnosti a blahobytu Polska by byl krach eurozóny.“ Platí to i pro Česko a není pochyb, že to ví i prezident a prognostik Zeman, který by mohl být iniciátorem a moderátorem zmíněné debaty o naší budoucnosti v Unii.

(Právo, 2.4. 2013)

Archiv článků: duben 2013

Otazníky po Bostonu

Hlavolam za tři bilióny

Výbušná směs

Potřebujeme nejen vlajku EU na Hradě

Blogeři abecedně