Miloš Balabán

19. 08.

Konec nadějí a dovolených

Miloš Balabán Přečteno 2939 krát

Brutální zásah armády proti příznivcům Muslimského bratrstva v Káhiře a další krvavé střety s velkými oběťmi připomínají to, co se stalo v Alžírsku před více než dvaceti lety.

Tehdy tam armáda zasáhla proti Islámské frontě spásy, která měla po úspěšném prvním kole demokratických voleb šanci uspět i v kole druhém. Znemožnila islamistům převzít moc, nicméně výsledkem byla dlouholetá občanská válka, která si vyžádala 150 tisíc životů.

A možná že na prahu občanské války nyní stojí i Egypt. Občanská válka spojená s totálním ekonomickým rozvratem je pak i cestou k tzv. zhroucenému státu, který není schopen zajišťovat fungování ekonomiky, veřejnou správu ani bezpečnost.

Egypt normálně fungující ekonomiku nemá, až na příjmy z turistického ruchu, který zajišťuje 80–85 procent příjmů státní pokladny. Jenže bezpečnostní nestabilita tyto příjmy může rychle podetnout, což se již děje.

Začarovaný kruh pak bude pokračovat – nebudou prostředky na dotování potravin a benzínu, na které je dnes vydávána třetina rozpočtu. Jde přitom o opatření, které udržuje ceny potravin na přijatelné výši pro masy chudých Egypťanů. Bez dotací hrozí hladové bouře. S těmi nicméně počítá přední izraelský specialista na Blízký východ, bývalý zástupce ředitele izraelské vojenské zpravodajské služby a nyní ředitel Institutu politiky a strategie Centra Herzlia generál Danny Rothschild.

Zároveň dodává, že egyptská nestabilita se bezprostředně dotýká i Izraele vzhledem k tomu, že se Sinajský poloostrov stal útočištěm pro radikální islámské organizace připravující teroristické útoky. Egyptské úřady a armáda tomuto vývoji nebrání, protože jsou zcela pohlceny situací v zemi.

Především Evropa se tak bude muset vyrovnat s dalším velkým ohniskem nestability ve svém sousedství, přičemž s ohledem na strategický význam Egypta v arabském světě, resp. na Blízkém východě to může být příslovečná černá můra politiků i vojáků.

Nestabilita se ale kromě Sýrie, která se nachází ve víru občanské války, týká i Alžírska, Tuniska, Libye, Jordánska a Libanonu. Spojovacím momentem nestability je na prvním místě zhoršení sociálně-ekonomické situace a neschopnost vlád zajišťovat sociální služby, vzdělání, zdravotnictví, distribuci potravin, což vede k růstu vlivu islámského extremismu.

Naděje spojované s arabským jarem tak události v Egyptě zřejmě pohřbívají. Stejně jako oblíbenou turistickou destinaci miliónů Evropanů, včetně statisíců Čechů.

(Právo, 19.8.)

06. 08.

Dočkáme se konce čistek?

Miloš Balabán Přečteno 3236 krát

Lukáš Jelínek nazval svůj komentář k rozsáhlým výměnám na vysokých manažerských postech Rusnokovou vládou případně – Čistky jako národní sport“ (Právo, 3. 8.).

Poukázal na několik závažných dopadů opakujících se čistek na ministerstvech a ve státních podnicích spojených s příchodem nových vládních garnitur. Zmínil i v roce 2002 parlamentem schválený, ale dodnes neaktivovaný služební zákon upravující kariérní postupy a chod státní správy.
Ztratili jsme víc než jednu dekádu, po kterou se mohla zavádět pravidla pro státní správu tak, aby byla fungujícím tělesem neovlivněným a neovlivnitelným účelovými, nepřehlednými politickými zásahy. To je základem toho, proč státní správa nefunguje tak, jak má.

Problémem jsou především tzv. nekariérní vstupy, kdy dochází k nesystémovému náboru lidí, kteří nepřišli v rámci výběrového řízení a jsou dosazováni na vyšší pozice vlivem veřejnosti nesrozumitelných zákulisních tlaků a přímluv. Obvykle jde o „experty“, jejichž jedinou odbornou devízou je blízkost k politické straně nebo ministrovi, kterého strana do úřadu vyslala. Ti pak ale často způsobují svými neodbornými zásahy další chaos.

K tomu lze přičíst i další neduhy státní správy. Dva jsou asi nejzávažnější: nedostatečné finanční ohodnocení odborníků (a kteří jsou jistě překvapeni výší ročního platu Jany Nagyové 2,2 miliónu) a nesystémové škrty v početních stavech. Ty často vedou k odchodům zkušených nositelů „know-how“ organizace. Vymazává se tak „paměť organizace“, opakující se potíže jsou řešeny skrze opakující se chyby, což logicky vede i k finančním ztrátám.

K neradostnému obrazu státní správy pak můžeme přidat i neradostný obraz vládnutí. Od listopadu 1989 se u nás vystřídalo již třináct vlád, čtrnáctá žádá o důvěru. V některých resortech se již blíží „metě“ dvacátého ministra… Deficit vládnutí se pak řeší buď čistkami, které mají politické pozadí, ale mohou být i oprávněné, když je třeba se zbavit „takyexpertů“, nebo outsourcingem činností, které by normálně fungující státní správa měla bez problémů zvládat. Kam to vede, jsme viděli u minulé vlády.

V aktuální politické konstelaci u nás ale zatím není příliš šancí k tomu, aby se vládnutí vrátilo do normálu a aby skončily i čistky. Stane se to jedním z klíčových témat parlamentních voleb?

Právo, 6.8.

04. 08.

Můžeme se dočkat Godota i u nás?

Miloš Balabán Přečteno 3015 krát

Alexandr Mitrofanov ve svém článku Čekání na Godota bez vlastní účasti (Právo, 26.
7.) komentoval obsáhlý výzkum Eurobarometru z května letošního roku o názorech Evropanů o problémech EU a důvěře v národní, unijní i mezinárodní instituce.

V jedné z otázek měli i Češi, kterých bylo tisíc, určit, která instituce by mohla podniknout nejúčinnější opatření na odstranění následků ekonomické a finanční krize. České odpovědi byly zajímavé: národní vláda byla poslední se čtyřprocentní důvěrou, EU předposlední s deseti, Mezinárodní měnový fond dostal procent dvanáct, USA patnáct a absolutním vítězem se staly státy skupiny G 20 se 43 procenty.

Alexandr Mitrofanov to komentoval slovy, že podobnost tohoto čekání na Godota bez vlastní účasti s vývojem vnitropolitické situace nemůže být náhodná. Nedůvěra vládě může mít samozřejmě řadu důvodů, ale hlavním důvodem bude její chronická nestabilita vedoucí k aktuálnímu poklesu HDP o 2,2 procenta. Češi nevěřící své vládě se neobracejí s nadějí ani k EU, kde je to hodně způsobeno i odtažitým vztahem minulé vlády k Unii. Má to ovšem i svoje negativní důsledky – třeba v neschopnosti čerpat finanční prostředky z unijních fondů v řádu stovek miliard korun.

Víra v G 20 je naopak překvapivá. Dokazuje totiž, že Češi kupodivu vnímají měnící se globální politickou a ekonomickou realitu, kdy o budoucnosti světa již nerozhoduje výhradně Západ v čele s USA a EU, ale také stále sílící nezápadní aktéři – Čína, Turecko, Indonésie, Jižní Afrika, Mexiko, Argentina – kteří jsou součástí G 20. Nelze pominout, že sem patří také Rusko.

G 20 přitom odvozuje svoji legitimitu z míry globálního ekonomického vlivu: ekonomiky G 20 představují 85 procent světového hrubého domácího produktu, 80 procent mezinárodního obchodu a dvě třetiny světové populace. A Češi správně tuší, že o prosperitě státu může v mnohém rozhodovat to, zda státy sdružené v G 20 budou schopny společně najít cestu z krize a krizových momentů v globální ekonomice. Nicméně G 20 skutečně těžko může bezprostředně ovlivnit vnitropolitickou situaci u nás. Třeba i proto, že na rozdíl od EU se fakticky jedná o neformální „síťovou“ organizaci. Její členové ale mohou vnímat naši politickou nestabilitu jako signál, že je třeba opatrně přistupovat k investicím či k obchodu s námi, třeba na rozdíl od Polska nebo Slovenska.

Problém je ale v tom, že dnes se v naší politice, poté co bylo odmítnuto nejčistší řešení vládní krize, tj. předčasné volby, může vlastně operovat jen s nejlepším z nejhorších řešení. Tedy mít alespoň nějakou vládu do řádných voleb, která reálně zaručí, že stát bude fungovat a nedostaneme se do politického chaosu jako v Bulharsku.

Tam už částečně svého „Godota“ našli v podobě německého a francouzského velvyslance, kteří v bezprecedentním společném článku v nejčtenějších bulharských novinách otevřeně sympatizovali s demonstranty nespokojenými s bulharskou vládou neschopnou řešit politické a ekonomické problémy země. Obsazení parlamentu nám snad nehrozí. Ale vyplatí se o tom přemýšlet.

(Právo 29.7)

Archiv článků: srpen 2013

Konec nadějí a dovolených

Dočkáme se konce čistek?

Můžeme se dočkat Godota i u nás?

Blogeři abecedně