Miloš Balabán

25. 11.

Na vlásku

Miloš Balabán Přečteno 2968 krát

Případ dvou Čechů zadržených v Turecku pro aktivity v kurdských milicích je bolehlavem pro českou diplomacii. Potvrdilo se, že podnikat dobrodružné výpravy do tak citlivého regionu, jako je Blízký východ s mnoha spletitými konflikty, je hodně riziková záležitost. V kontextu vlny politických čistek v Turecku po červencovém pokusu o státní převrat a nekompromisní ofenzívy proti Kurdům doma i za hranicemi to platí dvojnásob. Dostat zadržené Čechy z Turecka bude tak možná stejně obtížné jako v případě Češek unesených v Pákistánu.

V každém případě prochází jeden z členských států NATO, a tedy stále ještě náš spojenec, velmi turbulentním obdobím. Masové čistky pokračují, zřetelně se ukazuje odklon od demokratických principů vládnutí.
Bruselská centrála NATO sice zachovává diplomatické mlčení, nicméně oslabuje se druhá nejsilnější armáda Aliance. Jeden z aliančních velvyslanců v Ankaře se vyjádřil, že po čistkách sice armáda plní své závazky, ale celkově se jedná o velkou ztrátu jejích schopností. O mnohém vypovídají i žádosti o politický azyl tureckých vojáků sloužících v Evropě, což je jistě bizarní.

Odhadovat další vývoj v Turecku je čím dál složitější. Kdo by například přesně před rokem po sestřelení ruské stíhačky a prudkém ochlazení turecko-ruských vztahů předvídal, že se obě mocnosti opět sblíží? Turecký prezident Erdogan navíc nyní prohlásil, že se Turecko může nakonec k EU obrátit zády a připojit se k Šanghajské organizaci pro spolupráci, vedené Ruskem a Čínou.

V aktuálních ekonomických reáliích mezi EU a Tureckem je to zatím spíš jen výhrůžka. I Turci však nemohou nevidět postupné politické a ekonomické oslabování Unie. A zřejmě už přemýšlejí, zda má smysl se na ni vázat a zda by raději neměli uvažovat i o jiných geopolitických alternativách. V této konstelaci není možné vyloučit ani konec uprchlické dohody Turecka a EU. Před parlamentními volbami v Německu v září příštího roku by to byla pro kancléřku Merkelovou, která do dohody investovala nemálo politického kapitálu, velká komplikace.

Dejme si to dohromady i s dalšími možnými posuny ve prospěch euroskeptiků a populistů na evropské politické scéně po brexitu, parlamentních či prezidentských volbách v Rakousku, Francii a v Nizozemsku. Velký otazník se vznáší i nad výsledkem prosincového referenda o změně italské ústavy, prostřednictvím kterého chce premiér Renzi posílit postavení vlády a oslabit Senát. Z referenda se ale může opět stát projev nesouhlasu voličů s establishmentem, jako v případě Británie a USA. Otevřela by se tak cesta k vítězství v parlamentních volbách příští rok pro protievropského populistu Beppeho Grilla s jeho hnutím pěti hvězd.

O dalším osudu EU, a svým způsobem i NATO, se dost možná rozhodne v roce šedesátého výročí vzniku Unie. Pocit, že vše visí na vlásku, je ale neodbytný již teď.

(Právo, 24.11. 2016)

11. 11.

Vítězství poražených

Miloš Balabán Přečteno 3526 krát

Před osmi lety byly americké volby spojeny s velkými očekáváními. Nejen Spojené státy, ale i Evropa byly zasaženy „obamanií“. Jednoduché heslo „Ano, my můžeme“ pomohlo Baracku Obamovi jako prvnímu Afroameričanovi vyhrát prezidentské volby. Lidé byli plni naděje, že Obama nasměruje Spojené státy a svět k lepší budoucnosti. Dnes vidíme, že to byla iluze.

Nadšení je v roce 2016 vystřídáno frustrací. Proběhla bizarní předvolební kampaň, kde proti sobě stáli nepříliš důvěryhodná představitelka establishmentu Hillary Clintonová a excentrický prostořeký miliardář Donald Trump, který odhodil jako nepotřebnou veteš jakoukoli politickou korektnost.

Před světem se ovšem před volbami v ostřejším světle objevil obraz nikoli spojených, ale rozdělených států amerických. USA jako celek sice ekonomicky prosperují, nicméně dělba bohatství je nerovnoměrná.
Významný americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz došel k závěru, že nejvýše postavené jedno procento Američanů bere asi pětinu příjmů a kontroluje víc než třetinu veškerého bohatství. K nejvíce vydělávajícím dvaceti procentům lidí plyne více než osmdesát procent příjmů. Dobře jsou na tom zajištění a vzdělaní bílí liberálové v heterogenních městských centrech těžících z globalizace. Na druhé straně jsou zde homogenní periferie s chudinou a chudnoucí střední třídou, které naopak globalizace porazila.

V Británii tato kategorie rozhodla o brexitu, v Americe rozhodla o vítězství Donalda Trumpa, který svojí rétorikou oslovil nespokojené a ponížené. Hillary Clintonová prohrála i proto, že nebyla schopna tyto lidi získat na svou stranu. Nevěřili jí. A navíc i mnozí z těch, co ji volili, činili tak se „zacpaným nosem“ jako menší zlo ve srovnání s Donaldem Trumpem. Zároveň se ukázalo fatální selhání předvolebních průzkumů, které věštily Clintonové vítězství.

Západní svět má tak další problém. Ve dvou klíčových zemích došlo letos k vítězství populistů. Trumpův úspěch bude nepochybně vítanou vzpruhou pro jeho mnohé souputníky v Evropě. A demokratickým stranám se bude stále hůře čelit jejich tahu na branku, pramenícímu ze sociální nespravedlnosti a frustrace ze stavu politiky. Pokud nebudou schopny sebereflexe a tuto politiku nezmění, budeme asi svědky dalších politických šoků. Řekl bych, že po noci z osmého na devátého listopadu 2016 je už skoro pět minut po dvanácté.

(Právo, 9.11.)

07. 11.

Truchlivé finále

Miloš Balabán Přečteno 3461 krát

Finále letošní kampaně k americkým prezidentským volbám je dramatické. Na tapetu se opět dostalo posílání služebních e-mailů ze soukromého počítače Hillary Clintonové v době, kdy zastávala post ministryně zahraničí. Její velký náskok před Donaldem Trumpem se náhle rozplývá.

E-mailová aféra ukazuje i paradoxy v tamní bezpečnostní politice. V době, kdy Spojené státy vydávají stovky miliard dolarů na kyberbezpečnost, sledování sociálních sítí, e-mailové a telefonické komunikace po celém světě, jeden z nejdůležitějších představitelů administrativy používá soukromý email k řízení státu. A nikdo tomu nebyl schopen zamezit. Dá někdo ruku do ohně, že se ještě těsně před volbami neobjeví nějaké další dokumenty na WikiLeaks?

Že aféra nahrává Donaldu Trumpovi, je jasné. Rozhodně ale nenahrává globální reputaci Spojených států, která je již tak nalomena dosavadním průběhem kampaně. Předseda Rady pro zahraniční vztahy a bývalý šéf plánování ministerstva zahraničí Richard Haas napsal, že 96 procent světové populace, která v amerických volbách nevolí, pocítí jejich důsledky stejně citelně jako sami Američané. A co dnes vidí ve Spojených státech zbytek světa?

Místo střetu názorů, postojů a vizí k mnoha problémům, se kterými se svět a Amerika potýkají, byly v popředí osobní útoky a urážky. Denně jsme se dozvídali o všemožných eskapádách Donalda Trumpa a každý se musel ptát, jak je možné, že z lůna republikánů mohl vzejít kandidát bez jakýchkoli politických zkušeností, s pochybným morálním profilem a s nejasnými podnikatelskými aktivitami. Přesto oslovuje nemalou část občanů, kteří pociťují rostoucí sociální nespravedlnost a viní z ní i establishment. Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz upozornil, že ačkoli za posledních 60 let vzrostl americký HDP šestkrát, „smetanu růstu“ si užila pouze tenká vrstva nejbohatších Američanů. Že vzpouru nespokojených vede miliardář, je paradox, v Evropě i u nás to ovšem dobře známe…

V každém případě bez ohledu na výsledek voleb bude obraz Spojených států ve světě kampaní poškozen. Velmoc, která má stále ambici ve světě vést, i když se stále více nachází v situaci „první mezi rovnými“, ukázala, že její model vládnutí a voleb je v krizi. Poučování zbytku světa o dobrém vládnutí tak nemusí být napříště bráno vážně. Zvláště v situaci, kdy řadě rozvíjejících se zemí se může zdát přitažlivější čínský model správy státu.

Jedno je již jisté: příští roky budou pro USA i celý Západ hodně komplikované, ať už s Clintonovou, nebo s Trumpem.

(Právo, 4.11.)

Archiv článků: listopad 2016

Na vlásku

Vítězství poražených

Truchlivé finále

Blogeři abecedně