Volební lídr ČSSD a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v sobotním Právu přišel se zajímavou informací o úsilí hnutí ANO prosadit ve vládě, aby se na 200 tisíc volných pracovních míst u nás pustili zahraniční pracovníci.Tento požadavek předložil ministr financí Ivan Pilný nikoliv standardním způsobem, ale bez připomínkového řízení. Ošemetnost návrhu Zaorálek dokumentoval příkladem firmy Futaba, výrobce automobilových dílů, která chce zajistit 170 nízko-kvalifikovaných pracovníků z Vietnamu, kterým by platila 13,5 tisíce korun.
Vedle sociálního dumpingu máme co do činění i s bezpečnostními riziky, což konstatovala i Bezpečnostní rada státu. Jejich rozsah může být široký. Třaskavou směsí ale může být i kombinace dělníka z jiného civilizačního okruhu s nuzným platem a postelí na nevyhovující ubytovně. Jako kdyby nestačily naše vyloučené lokality…A když skončí konjunktura a zahraniční pracovníci se dostanou na dlažbu, bude muset bezpečnostní a sociální dopady nakonec řešit stát, a nikoliv podnikatel, který mezitím kasíroval zisky z levné práce.
Není tudíž příliš pochopitelné, proč se z ANO ozývá kategorické ne nelegální migraci, jenže na straně druhé se migrace, tentokrát legální, ale rozhodně nesystémová, podporuje. Logicky se odmítají unijní migrační kvóty a zároveň se chtějí „otevírat stavidla“ pro příliv nekvalifikovaných a v zásadě neprověřitelných lidí. Logiku to nemá žádnou.
Existuje ale ještě zásadnější důvod, proč nepodporovat masový příliv pracovníků z ciziny. Stojíme totiž na prahu zásadních změn, kdy končí stará průmyslová společnost a nastupuje nová éra. Jde o revoluci, tentokrát digitální, která zásadně změní fungování průmyslu a společnosti. Bývalý viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka napsal, že „digitální technologie a platformy vtrhly do tohoto světa a bourají jeho nepružnost, nepropustnost, celoživotní svázanost a institucionální ukotvenost“.
Projevuje se to i třeba v taxislužbě. Protesty pražských taxikářů proti Uberu, nové moderní platformě k přepravě osob, připomínají snahu rozbíječů strojů na počátku průmyslové revoluce v Anglii před 200 lety. Pokrok se ale zastavit nedá.
Montovny s nízko-kvalifikovanou a mizerně placenou prací, kterou budou odvádět i lacino najatí cizinci, prosperitu země nezajistí. Nedává tak větší smysl masivně podporovat vzdělávání, vědu a výzkum? Lákat do Česka raději špičkové vědce a experty za odpovídající plat, kteří by přispěli k tomu, že budeme schopni držet krok se světovou technologickou špičkou? Prostě stavět budoucnost na „chytré práci“? Pomohlo by nám to v nepochybně turbulentním a možná až chaotickém období vážných geopolitických, ekonomických a společenských změn, které bude trvat určitě déle než jedno volební období.
(Právo, 16.10.)
Hodně se dnes mluví o tom, že následující měsíce mohou rozhodnout o dalším směřování Evropské unie. Má se hlavně na mysli především zrychlení procesu evropské integrace, což by snad časem mohlo přeměnit EU z globální mocnosti „bez státu“ v globální mocnost „se státem“. Tedy s tím, co je potřeba k tomu, aby Evropa byla schopna obstát v dynamicky se měnícím světě, kde jsme na začátku nelehkého procesu střídání globálních hegemonů. Evropa musí vnímat turbulence ve vnitřní i zahraniční politice Spojených států, které oslabují jejich velmocenský status, i stálý růst globálního vlivu Číny, který se promítá i v iniciativě „Pásmo a Stezka“.
Evropa čekala letos hlavně na francouzské prezidentské a německé parlamentní volby, které měly vyjasnit terén. Porážkou Marine Le Penové a obhájením kancléřského mandátu Angelou Merkelovou se může zdát, že prohlubování integrace nic nestojí v cestě. Svědčilo o tom i vystoupení prezidenta Emmanuela Macrona na pařížské Sorbonně hned po německých volbách, kde horoval za integrační zrychlení. Plány a realita se ale mohou rozcházet. Merkelová sice počtvrté vyhrála, není to přesto spíše vítězství Pyrrhovo? Její chyby v migrační politice měly na výsledek voleb velký vliv. Úspěch krajně pravicové Alternativy pro Německo a značné oslabení tradičních stran – konzervativců a sociálních demokratů – znamená, že dochází k rozpadu systému politických brzd a protiváh, který charakterizoval celý poválečný německý vývoj.
Pokud vznikne trojkoalice mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými, dají se předpokládat permanentní vnitřní tenze v přístupech k ekonomice, ochraně životního prostředí, energetické politice, ve vztahu k Evropě, bezpečnosti a obraně a samozřejmě i v otázkách migrace, kde už některé negativní trendy nepůjde jen tak zamést pod koberec. I sama Merkelová přiznala, že vyjednávání o koalici bude těžké. V nové konstelaci nemusí nakonec dovládnout až do konce volebního období, které je i tak zřejmě jejím posledním.
Problémem ovšem nemusí být jen Německo. Nedořešeny jsou zásadní bezpečnostní otázky: v zásadě nekontrolovatelní nelegální migranti uvnitř Evropy, ohniska islamistického radikalismu v řadě západoevropských měst, efektivní ochrana unijní vnější hranice. Příkladem budiž znovuobnovení středomořské uprchlické trasy, kdy místo z Libye směřují uprchlíci do Evropy z Tuniska. Evropu zaskočila i katalánská krize. Pokud eurokomisař Günther Oettinger dokonce hovoří o možnosti občanské války ve Španělsku, musí být situace vážná. Další eskalace konfliktu může být pro EU nebezpečná s ohledem na skutečnost, že existuje několik spících konfliktů mezi centrem a některými regiony v řadě dalších unijních zemí.
Dokáže si pak někdo představit, že v momentu, kdyby se některé evropské země dostaly do spirály animozit a třeba i násilí, bude prostor pro prohlubování evropské integrace? O budoucnosti Evropy se tak možná aktuálně nerozhoduje v Berlíně či v Paříži, nýbrž v Madridu a v Barceloně.
(Právo, 9.10.)