Miloš Balabán

19. 12.

O migraci a Africe bez iluzí

Miloš Balabán Přečteno 3650 krát

V uplynulých týdnech vzbudilo značnou pozornost projednávání Globálního paktu OSN o migraci. Má se stát rámcem pro mezinárodní spolupráci v otázce migrace, kde se situace v globálním měřítku zhoršuje.
Podle zprávy Mezinárodního záchranného výboru se např. v pozici uprchlíka ocitlo v roce 2016 ve světě 65 milionů lidí, což je nejvíce od druhé světové války. Každý 122. obyvatel země je nyní uprchlíkem, buď za hranicemi své země, nebo i uvnitř ní. Jsou to znepokojivá čísla a mezinárodní společenství na ně musí reagovat. Globální pakt je možná pokus, jak tak učinit. Řada zemí se nicméně k němu nepřipojí. Patří mezi ně Spojené státy a Austrálie, i všechny země Visegrádu, včetně ČR. Důvodem našeho postoje je, že migrační pakt stírá rozdíly mezi legálními a nelegálními migranty, a tím podněcuje k větší migraci, včetně migrace nelegální. Vedle toho jasně nedefinuje základní pojmy, co je a není legální a nelegální migrace.

Rozlišení může být velmi složité v případě Afriky, která je pro Evropu časovanou migrační bombou. Minulý rok pocházelo z Afriky 36 milionů mezinárodních migrantů. Nabízí se srovnání: Evropu opustilo za 115 let od roku 1815 do roku 1930 50 milionů migrantů. A bude hůř. OSN uvádí, že koncem 21. století budou v Africe žít čtyři miliardy obyvatel. V subsaharské Africe kolem roku 2050 přes dvě miliardy. Již dnes zde žije téměř 400 milionů lidí pod hranicí chudoby. Jenom v Nigérii má počet obyvatel stoupnout za 12 let ze současných přibližně 200 milionů na téměř 262 milionů. Negativní klimatické změny v Africe způsobí desertifikaci, a tím i neobyvatelnost celých velkých oblastí, což přinutí 50 milionů obyvatel subsaharské Afriky opustit své domovy. A k roku 2050 tak bude muset učinit 700 milionů Afričanů. Řadu afrických zemí přitom lze zařadit do kategorie zhroucených států, kde panuje bezvládí.

Máme tak co do činění s vějířem vzájemně propojených hrozeb, které mohou dále ohrozit stabilitu, prosperitu a bezpečnost Evropy. Jsme toho svědky již dnes. A to čelíme „jen“ statisícům migrantů. Co může pomoci? Asi úplně nový přístup k rozvojové pomoci Africe, který jde za rámec stávajících evropských strategií a financí. Sice máme Svěřenský fond EU pro Afriku, jenže v něm jsou pouhé 4 miliardy eur. Je nutné přejít od pomoci, která jen předchází hrozbám, k pomoci představující skutečný impuls pro ekonomický rozvoj. Bude k tomu vůle a ochota, třeba i ze strany nadnárodních korporací?

Určitě je dobře, že Česko si uvědomuje význam Afriky pro naši bezpečnost. Přispíváme financemi, za větší rozsah a efektivitu pomoci pléduje premiér, Afrika je i na předním místě agendy ministra zahraničí. I my ale musíme vědět, že je možná už pět minut po dvanácté.

(Právo, 18.12.)

08. 12.

Sankce, nebo byznys?

Miloš Balabán Přečteno 2858 krát

I do střetu mezi Ruskem a Ukrajinou v Kerčském průlivu se nezdálo jako pravděpodobné, že by EU na svém prosincovém řádném summitu neprodloužila protiruské sankce. I když se v rámci Unie ozývaly hlasy proti.
Místopředseda italské vlády a ministr vnitra Matteo Salvini v říjnu vyzval ve Veroně italské společnosti, aby našly způsob, jak sankce obejít, a prohlásil, že „v roce 2018 nepotřebujeme sankce, nepotřebujeme vojska, potřebujeme dialog, potřebujeme přátelství“.

Rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová ale v návaznosti na vývoj událostí na východě Evropy zmínila možnost zavedení nových sankcí proti Rusku. Po setkání s německým ministrem zahraničí Heiko Maasem nicméně prohlásila, že je nejprve nutné vyjasnit, k čemu přesně v Kerčském průlivu vůbec došlo.

Další sankce jsou tudíž málo pravděpodobné. Většina Evropy si spíš nepřeje příliš tlačit na pilu, aby nedocházelo k další eskalaci nepřátelských vztahů s Ruskem. Výnosný byznys s Ruskem totiž stále běží, sankce nesankce. Příklady? Francouzská energetická společnost Total zakoupila desetiprocentní podíl v ruském projektu Arktik SPG 2 za 25,5 miliardy dolarů a v říjnu otevřela nedaleko Moskvy svůj nový závod. Účast francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na letošním Petěrburském ekonomickém fóru nebyla náhodná. Vyostřené britsko-ruské vztahy kvůli kauze Skripal nejsou překážkou pro téměř dvacetiprocentní podíl British Petroleum v ruské společnosti Rosněft, která je kvůli propojení s Kremlem na sankčním seznamu. Od spuštění sankcí v roce 2014 kasírovala 1,5 miliardy dolarů na dividendách. Německá automobilka Daimler začne počátkem příštího roku vyrábět vozy u Moskvy.

Samostatnou kapitolou je výstavba plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, kterou nemůže vystát americký prezident Donald Trump. Na jeho financování se podílí pět evropských firem – německá Uniper a Wintershall, britsko-nizozemská Shell, rakouská OMV a francouzská Engie. Zatím do projektu investovaly kolem čtyř miliard eur. V případě OMV asi její šéfové ocenili pozvání ruského prezidenta Vladimíra Putina na srpnovou svatbu rakouské ministryně zahraničí Kneisslové…

Takže dilema mezi sankcemi proti Rusku, nebo byznysem s ním částečně určitě ovlivňuje, ať chceme, či nikoliv, evropskou a třeba i americkou politiku. Vždyť i americký Boeing otevřel v létě poblíž Jekatěrinburgu společný závod s ruskou společností VSMPO Avisma na výrobu titanových komponentů. Od Trumpa jsem k tomu kritiku nezaznamenal.

Je tedy ostřejší západní protiruská rétorika někdy licoměrná? V řadě případů ano. Dost možná ale i společný byznys může nakonec chladit horké válečné hlavy. A to na obou stranách.

(Právo, 4.12.)

Archiv článků: prosinec 2018

O migraci a Africe bez iluzí

Sankce, nebo byznys?

Blogeři abecedně