Miloš Balabán

22. 02.

Konejme, když jde dětem o život

Miloš Balabán Přečteno 2323 krát

Kauza (nejen) syrských dětí o které bychom se mohli v Česku postarat se opět dostala do centra pozornosti. Je pravda, že kdybychom pár dětí nakonec přijali, bylo by to jen humanitární gesto. I když i to nemusí být úplně marné. Z tohoto úhlu pohledu chápu vstřícný postoj ministra zahraničí Tomáše Petříčka.

Samozřejmě, že mnohem účinnější je pomáhat v místě, odkud uprchlíci pocházejí, případně v uprchlických táborech. Plán na dětskou vesničku v Sýrii se kterým přišel premiér Andrej Babiš je určitě dobrá věc. Jenže to je běh na dlouhou trať. Někdy je ale nutné jednat rychleji a operativněji. Zvlášť, když jde stovkám dětí doslova o život.

O jednom takovém příkladu vypovídal v Právu dětský psychiatr Petr Pöthe, který působil jako dobrovolník v uprchlickém táboru Moira na ostrově Lesbos. Jeho popis situace je tristní: v táboře panuje chaos, stojí zde chatrné stany, které nevydrží nepřízeň počasí, děti, a to i úplně malinké, mrznou, nemají oblečení a spí v dešti. Mají za sebou traumata a některé přestaly úplně mluvit. V táboře navíc není bezpečno. K tomuto hororovému popisu lze ještě přidat to, že řada dětí byla při uprchlické anabázi znásilněna…

Každého člověka musí takový popis situace nadzvednout ze židle. Nutí ho i ke kladení otázek. Jak je možné, že řecké úřady situaci nezvládají, když je jim určitě poskytována adekvátní pomoc ze strany EU, resp. orgánů EU v Bruselu? V případě tábora Moira je přitom určitě paradoxem, že na jedné straně je Řecko jedním z „premiantů“ NATO co se týče výdajů na obranu, když dlouhodobě překračuje požadovanou hranici dvou procent, a na straně druhé není schopno zajistit ani elementární chod jednoho uprchlického tábora. Opravdu pro to nemůže být racionální vysvětlení.

Nemělo by se tudíž Česko cíleně zajímat o daný konkrétní problém a v rámci možností vyvinout iniciativu a možná i tlak na jeho řešení? Třeba i formou rychlého a účinného humanitárního zásahu, který by potvrdil akceschopnost tolik oceňované evropské „měkké síly“?

Je už pět minut po dvanácté a není čas na politickou korektnost.

12. 02.

Roztržka torpédující Evropu

Miloš Balabán Přečteno 2523 krát

Eskaluje diplomatický konflikt mezi Francií a Itálií. Poté co se italský vicepremiér a šéf Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio sešel v utajení se zástupcem žlutých vest Christophem Chalençonem a s kandidáty do evropských voleb ze Shromáždění občanské iniciativy Ingrid Levavasseurové, jedné z hlavních aktivistek vest, následovala rázná diplomatická reakce. Řím opustil francouzský velvyslanec Christian Masset. Jeho dávný předchůdce André François-Poncet to musel před téměř osmdesáti lety učinit ve chvíli, kdy Itálie vyhlásila Francii válku…

Měla ale Francie jinou možnost? Těžko, protože se skutečně jedná o vměšování do vnitropolitických záležitostí v okamžiku, kdy se situace ve Francii začíná silně komplikovat. Hnutí žlutých vest se svými požadavky snaží o zásadní změnu politického a hospodářského systému Francie. Odráží to nespokojenost nemalé části veřejnosti s jejím sociálním a ekonomickým postavením a společenskou nerovností. Razance protestu zjevně zaskočila i prezidenta Emmanuela Macrona.

Volby do Evropského parlamentu by se mohly stát referendem o jeho vládě. Na to sází i Marine Le Penová, předsedkyně pravicově-radikálního Národního sdružení, která podle listu Le Monde vyzývá k útoku na zabarikádovaného správce Elysejského paláce, jenž nekompetentně vládne a je odtržen od zdravého protestu žlutých vest. Italské vměšování do francouzské politiky může mít i konkrétní cíl: postupný vznik italsko-francouzského tandemu pravicově-nacionalistických sil s kritickým postojem k EU a celému evropskému projektu. Není to úplně nereálné, podíváme-li se na stoupající volební preference Le Penové nebo italské Ligy Mattea Salviniho. Paradoxem je, že se opírá o protest mas vůči sociální nerovnosti a politice přezíravého establishmentu, jehož symbolem se aktuálně stal bývalý bankéř Macron. Decimovaná francouzská a italská levice tomu může bohužel jen přihlížet.

Francouzské vnitropolitické drama a francouzsko-italská roztržka se zároveň odehrávají i na pozadí chaotického britského odcházení z EU. V přímém přenosu vidíme špatnou politickou kondici a vzájemné spory tří zemí uskupení G7, které si dosud nárokuje rozhodující slovo v globálních záležitostech. Poslední signál, že je skutečně zle, představuje odvolání Macronovy účasti na prestižní mnichovské bezpečnostní konferenci tento víkend s odkazem na napjatou situaci doma. Měl zde vystoupit společně s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Lednovou smlouvou z Cách nově nastartovaný německo-francouzský „integrační motor“ se tak zde nepředstaví. Zda se nezadrhne kvůli sociálnímu protestu ve Francii, uvidíme brzy.

(Právo, 11.2.)

Archiv článků: únor 2019

Konejme, když jde dětem o život

Roztržka torpédující Evropu

Blogeři abecedně