Konejme, když jde dětem o život
Kauza (nejen) syrských dětí o které bychom se mohli v Česku postarat se opět dostala do centra pozornosti. Je pravda, že kdybychom pár dětí nakonec přijali, bylo by to jen humanitární gesto. I když i to nemusí být úplně marné. Z tohoto úhlu pohledu chápu vstřícný postoj ministra zahraničí Tomáše Petříčka.
Samozřejmě, že mnohem účinnější je pomáhat v místě, odkud uprchlíci pocházejí, případně v uprchlických táborech. Plán na dětskou vesničku v Sýrii se kterým přišel premiér Andrej Babiš je určitě dobrá věc. Jenže to je běh na dlouhou trať. Někdy je ale nutné jednat rychleji a operativněji. Zvlášť, když jde stovkám dětí doslova o život.
O jednom takovém příkladu vypovídal v Právu dětský psychiatr Petr Pöthe, který působil jako dobrovolník v uprchlickém táboru Moira na ostrově Lesbos. Jeho popis situace je tristní: v táboře panuje chaos, stojí zde chatrné stany, které nevydrží nepřízeň počasí, děti, a to i úplně malinké, mrznou, nemají oblečení a spí v dešti. Mají za sebou traumata a některé přestaly úplně mluvit. V táboře navíc není bezpečno. K tomuto hororovému popisu lze ještě přidat to, že řada dětí byla při uprchlické anabázi znásilněna…
Každého člověka musí takový popis situace nadzvednout ze židle. Nutí ho i ke kladení otázek. Jak je možné, že řecké úřady situaci nezvládají, když je jim určitě poskytována adekvátní pomoc ze strany EU, resp. orgánů EU v Bruselu? V případě tábora Moira je přitom určitě paradoxem, že na jedné straně je Řecko jedním z „premiantů“ NATO co se týče výdajů na obranu, když dlouhodobě překračuje požadovanou hranici dvou procent, a na straně druhé není schopno zajistit ani elementární chod jednoho uprchlického tábora. Opravdu pro to nemůže být racionální vysvětlení.
Nemělo by se tudíž Česko cíleně zajímat o daný konkrétní problém a v rámci možností vyvinout iniciativu a možná i tlak na jeho řešení? Třeba i formou rychlého a účinného humanitárního zásahu, který by potvrdil akceschopnost tolik oceňované evropské „měkké síly“?
Je už pět minut po dvanácté a není čas na politickou korektnost.
Samozřejmě, že mnohem účinnější je pomáhat v místě, odkud uprchlíci pocházejí, případně v uprchlických táborech. Plán na dětskou vesničku v Sýrii se kterým přišel premiér Andrej Babiš je určitě dobrá věc. Jenže to je běh na dlouhou trať. Někdy je ale nutné jednat rychleji a operativněji. Zvlášť, když jde stovkám dětí doslova o život.
O jednom takovém příkladu vypovídal v Právu dětský psychiatr Petr Pöthe, který působil jako dobrovolník v uprchlickém táboru Moira na ostrově Lesbos. Jeho popis situace je tristní: v táboře panuje chaos, stojí zde chatrné stany, které nevydrží nepřízeň počasí, děti, a to i úplně malinké, mrznou, nemají oblečení a spí v dešti. Mají za sebou traumata a některé přestaly úplně mluvit. V táboře navíc není bezpečno. K tomuto hororovému popisu lze ještě přidat to, že řada dětí byla při uprchlické anabázi znásilněna…
Každého člověka musí takový popis situace nadzvednout ze židle. Nutí ho i ke kladení otázek. Jak je možné, že řecké úřady situaci nezvládají, když je jim určitě poskytována adekvátní pomoc ze strany EU, resp. orgánů EU v Bruselu? V případě tábora Moira je přitom určitě paradoxem, že na jedné straně je Řecko jedním z „premiantů“ NATO co se týče výdajů na obranu, když dlouhodobě překračuje požadovanou hranici dvou procent, a na straně druhé není schopno zajistit ani elementární chod jednoho uprchlického tábora. Opravdu pro to nemůže být racionální vysvětlení.
Nemělo by se tudíž Česko cíleně zajímat o daný konkrétní problém a v rámci možností vyvinout iniciativu a možná i tlak na jeho řešení? Třeba i formou rychlého a účinného humanitárního zásahu, který by potvrdil akceschopnost tolik oceňované evropské „měkké síly“?
Je už pět minut po dvanácté a není čas na politickou korektnost.