Dnes uplynulo 14 let od vstupu České republiky do NATO. Ke vstupu došlo za premiérství Miloše Zemana, nyní je prezidentem a vrchním velitelem ozbrojených sil a má opět důležité slovo v české bezpečnostní politice. Je dobře, že již veřejně deklaroval, jak si váží práce vojáků, a že podporuje zahraniční mise armády.

Jako premiér zažíval i vážné momenty. Pár dní po vstupu do NATO se musel s vládou rozhodovat o postoji Česka k zahájení první vojenské operace NATO v historii proti Jugoslávii. Vláda souhlasila, i když řada jejích členů měla k operaci vážné výhrady. Mnohé pochybnosti zůstaly dodnes. Miloš Zeman kritizuje vznik a existenci nezávislého Kosova, což byl jeden z přímých výsledků balkánské války, a označuje ho, nikoliv bezdůvodně, za mafiánský stát. V této otázce se ale neshoduje s ministrem zahraničí.

Ve třetím roce Zemanova premiérování došlo k teroristickému útoku 11. září, které odstartovalo „válku proti terorismu“. Jedním z bojišť byl a je Afghánistán, kde působí i naši vojáci. Záměr prezidenta vyjet za nimi do Afghánistánu lze vyzdvihnout. Afghánská mise se ale chýlí k závěru a také prezident musí vnímat fakt, že se ani zde, ani v Iráku úplně nepodařilo zastavit vzestup radikálního islamismu.

Situace v Mali to potvrzuje a Evropa ji bude muset řešit ve své režii. Operace se tak může stát významným podnětem pro vytváření evropské armády, jejíž vznik prezident podporuje. Evropa ale bude muset přijít i s celkovou strategií, jak reagovat na složitý propletenec politických, náboženských, etnických a sociálních problémů, které vzestup radikálního islamismu umožňují.
V agendě nového prezidenta bude i NATO, které se vyrovnává s několika složitými problémy: kromě stahování z Afghánistánu a své „deafghanizace“ i s klesajícími výdaji na obranu evropských členů a odklonem strategického zájmu USA od Evropy k Asii a Pacifiku. Objevují se i urgentní bezpečnostní hrozby. O Mali již byla řeč, závažná je hrozba kybernetické války.

Francouzští experti připravující novou Bílou knihu o obraně ji definují jako hlavní bezpečnostní hrozbu. A sebekriticky dodávají, že Francie zaspala, hlavně proti USA. Ty jsou v této oblasti o dvě až tři generace vpředu a připouštějí, že se věnují i rozvoji ofenzívních prostředků. To by měl být i budíček pro celou Evropu, která, chce-li zůstat pro USA hlavním bezpečnostním partnerem, se zde bude muset znatelně posunout. Platí to i pro Česko, které se v posledních dnech stalo terčem kyberútoků. Podle odborníků byly spíše „kybernetickou rozcvičkou“, nicméně se ukázalo, že akceschopnost státu čelit těmto hrozbám nemusí být na dostatečné úrovni. Budeme se proto muset začít více připravovat nikoliv na minulé, ale budoucí války.

Řízení bezpečnostní politiky státu tak bude vyžadovat mnohem větší erudici a hlavně zkušenosti, než tomu bylo v minulosti. Platí to i pro sedmnáctého polistopadového ministra obrany, kterého zřejmě bude jmenovat Miloš Zeman jako svého prvého ministra. Odpovědnost za výběr je podle něj záležitostí premiéra, i když chápe, že se do toho nikomu příliš nechce, když je rok a čtvrt před volbami. Přesto bychom ale neměli mít ministra či ministryni, kteří by byli úplně řešením „z nouze“. Prezident by mohl mít i vzhledem ke své premiérské zkušenosti důležité slovo při jeho výběru.

(Právo,12.3. 2013)