Shodou okolností jsem právě na Den Evropy 9. května narazil na zajímavou tabulku Economist Intelligence Unit, která predikuje pořadí zemí ve světě podle objemu HDP v roce 2030. Čína bude objemem HDP na prvním místě před Spojenými státy, Evropská unie je třetí. Počítá se s tím, že EU bude i v roce 2030 stále globálním ekonomickým aktérem i když to dnes možná ve světle aktuálních politických a ekonomických potíží vypadá nepravděpodobně.

Dobrý důvod proč by se ale měla EU udržet vyplývá z pořadí na dalších místech: Indie, Japonsko, Brazílie, Rusko, Mexiko, Indonésie, Jižní Korea, Turecko, Jižní Afrika a Vietnam. „Nezápadní aktéři globalizace“ o kterých ještě před zhruba dvěma dekádami nebylo moc slyšet nabírají ekonomickou sílu, která se postupně přetavuje i ve větší politický vliv.

Ve stále vzrůstající globální ekonomické konkurenci je tak integrační model EU, který nemá jen ekonomickou ale i silnou politickou dimenzi velmi důležitý. I pro velké evropské země, včetně Německa by zřejmě bylo bez unie, nebo v její nějaké „oslabené“ verzi obtížnější působit na globálním trhu. Nejde ale jen o ekonomiku. Je třeba brát v úvahu i to, že nové mocnosti budou stále více usilovat o větší dělbu politické, ekonomické a finanční moci na globální úrovni, což je nevyhnutelné a již se tak děje. Příkladem může být v tomto směru úsilí uskupení BRICS. Není pochyb, že bude nutné jednat o „přerozdělování“ této moci a společný postoj EU zde může být velkou výhodou.

Nejsem si zcela jist, zda v Česku dostatečně vnímáme posuny ke kterým dochází na globální scéně. Strategický pohled znemožňuje řada lokálních politických sporů, které se někdy zvrhávají až ve frašku, třeba jak vykládat dějiny (ÚSTR), tak i politika vůči EU, která není konsenzuální nejen mezi vládou, prezidentem a opozicí, ale i ve vládě samé. Nezvládnuta je i zahraniční politika. Důkazem je spor o velvyslance mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Můžeme třeba stokrát mluvit o důležitosti ekonomické spolupráce s Ruskem, nicméně už téměř půl roku zde nemáme velvyslance…

Ve víru sporů nám pak unikají podstatné věci, které souvisí s naším postavením v EU i ve světě. Být na unijní periférii neznamená jen naši neochotu vstoupit do eurozóny ale třeba i neschopnost začít skutečně vytvářet vzdělanostní ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou. Místo toho ale máme spíše než špičkové továrny mnoho montoven, které mohou za pár let zmizet dál na východ, či jih, což může být časovaná bomba a také přehršli vysokých škol proměnlivé jakosti, ze kterých se asi „neurodí“ příliš mnoho občanů schopných obstát v globální konkurenci. Může být proto i stále těžší provozovat ekonomickou expanzi na trhy nových mocností, když nám budou chybět techničtí odborníci, ale i experti s humanitním vzděláním, kteří budou ovládat jazyk a společenskopolitické reálie příslušného teritoria.

Máme (nejen před volbami) o čem přemýšlet, aby nám obrazně řečeno neujel vlak…