Slovní přestřelka mezi premiérem Petrem Nečasem a ministrem financí Miroslavem Kalouskem ohledně rentabilnosti, resp. nerentabilnosti dostavby jaderné elektrárny Temelín nemůže nevyvolat překvapení a zákonitou otázku: rozhodovala vláda odpovědně na základě všestranné analýzy o investici ve výši kolem 200 miliard korun, která zde bude fungovat osmdesát let, pokud sečteme dvacet let příprav a výstavby a šedesát let provozu?

Navíc byl na dostavbu Temelína vyhlášen mezinárodní tendr, ve kterém se dnes utkávají nejen Westinghouse a konsorcium MIR-1200, ale přímo i dvě světové mocnosti USA a Rusko, což potvrzuje i osobní lobbování hlav států a vlád obou zemí.

Takže pokud se dnes, když je tendr v plném proudu, dozvídáme, že investice není vratná a aby vratná byla, tak to budoucí spotřebitelé musí garantovat výkupní cenou, což může zadlužit stát, snížit životní úroveň domácností a konkurenceschopnost českého průmyslu, je na místě pochybnost, že rozhodování vlády bylo odpovídající strategickému významu investice pro český stát, která je spojena i s jeho mezinárodní důvěryhodností.

Nejsem ekonom, nicméně možná je právě v této chvíli užitečné podívat se šířeji na otázku rentability, která nebude odrážet jen spočitatelné finanční zatížení státu, nýbrž širší geopolitické a geoekonomické souvislosti.

Řada expertních studií o politickém a ekonomickém vývoji se shoduje, že zvýšení poptávky po energii v příštích dvou desetiletích bude větší než celkové množství energie, které svět spotřeboval v roce 1970. Do roku 2030 bude poptávka po energii o 35– 40 procent vyšší než dnes. Dostatek energetických zdrojů bude jedním z hlavních ukazatelů prosperity a bezpečnosti státu.
Je realitou, že Evropa se svou půlmiliardou obyvatel směřuje k deficitu elektřiny, řada evropských zemí se proměnila z exportérů elektřiny v dovozce. Nedostatek elektřiny je nejen na Balkánu, ale i na Slovensku a v Británii. Itálie dováží elektřinu už mnoho let.

Německo sice zahájilo svoji ambiciózní energetickou přestavbu založenou na obnovitelných zdrojích energie, nicméně stabilita dodávek z těchto zdrojů bude ještě dlouho velmi proměnlivá, a proto se musí hodně jistit i importem elektrické energie. Ostatně dvě třetiny evropských zemí počítají, že budou energii dovážet, není však jasně určeno odkud. Česko je ale dnes po Francii druhým největším exportérem elektřiny v rámci EU.

Udržení a po dostavbě Temelína dokonce možná i rozšíření této pozice nám může pomoci udržet si nejen svoji energetickou nezávislost, ale také zvýšit náš vliv uvnitř Evropské unie.
A to za situace, kdy Unie jako celek bude v příštích dvou dekádách vystavena ostré konkurenci asijských gigantů Číny a Indie v soutěži o zdroje energie, přičemž se dokonce podle energetického experta Mezinárodní energetické agentury Faitha Birola může energetická budoucnost EU více utvářet v Pekingu než v Bruselu.

Sečteno a podtrženo: dostavba Temelína je příliš vážnou strategickou otázkou, než aby se stala předmětem sporů mezi ODS a TOP 09 nebo osobního souboje premiéra s ministrem financí. Jde totiž o něco, co možná předurčí naši budoucnost.

(Právo, 27.5. 2013)