Převáží zase koaliční licitace?
Jednání o budoucím trojkoaličním vládnutí ČSSD, ANO a KDU-ČSL se podle tvrzení hlavních vyjednavačů zatím soustřeďuje na programové otázky, zatímco debata o obsazování ministerských postů se ještě nevede.
Přesto ale již známe několik „žhavých“ ministerských adeptů a vedle toho se samozřejmě čile spekuluje o dalších kandidátech. Někdy to má až trochu groteskní podobu jako v případě „nestranického kandidáta“ na ministra vnitra.
Z potenciálního koaličního trojúhelníku mají s vládnutím nejvíce zkušeností sociální demokraté. Kandidát na premiéra Bohuslav Sobotka byl ministrem financí, ministerskou zkušenost mají i mnozí další pretendenti na ministerská křesla a v soc. dem. navíc fungovala i stínová vláda, kde se mohli na budoucí angažmá připravovat i další politikové.
Důležitá je ale i zkušenost z „praktického“ vládnutí, kam např. patří řízení ministerstev, komunikace ve vládě a s parlamentem, mechanismy koaličního vyjednávání, znalost legislativního procesu, atd. Prostě orientace v politickém provozu.
Zástupci ANO a KDU-ČSL se to (až na výjimky) budou muset teprve učit, i když to samozřejmě nevylučuje, že jejich ministři si díky své profesní odbornosti se svěřenými resorty poradí dobře. Požadavek profesní zdatnosti je přitom velmi důležitý. Osobně příliš nesouhlasím s tezí, že ministr má být hlavně jakýmsi „manažerem“, a není tak důležité, jaké ministerstvo řídí. V živé paměti je rozvrácený resort vnitra po osmi měsících chaosu v čele s Radkem Johnem.
Dnešní složitý svět s mnoha politickými, ekonomickými, sociálními, environmentálními a bezpečnostními problémy zároveň vyžaduje, aby byl každý ministr schopen nemalého přesahu za svůj resort a svoji odbornost.
V českém případě je to spojeno i se členstvím v Evropské unii. Pokud chceme rehabilitovat náš vztah k EU a naši pozici posílit, pak to předpokládá orientaci v evropské problematice i aktivní účast ministrů na jednáních v Bruselu.
Důležité je to i proto, že v příštích čtyřech letech se bude rozhodovat o dalším směřování Unie a podobě integrace. Totéž ostatně platí i o Severoatlantické alianci. Na pražských Valech by měl usednout politik, který ví, „o čem je“ armáda a naše spojenecké závazky.
Sečteno a podtrženo: veřejnost má dvacet čtyři let po listopadu 1989 právo, aby byla země řízena na odborné úrovni a neopakovaly se chaotické momenty vládnutí minulé koalice traumatizující nejen státní správu, ale i celou společnost. Nepochybuji, že kandidát na premiéra to dobře ví. Nakolik ale zvítězí koaliční ohledy? Licitace o počty a křesla ministrů ukazují, že to je zase klíčové.
(Právo,4.12.)
Přesto ale již známe několik „žhavých“ ministerských adeptů a vedle toho se samozřejmě čile spekuluje o dalších kandidátech. Někdy to má až trochu groteskní podobu jako v případě „nestranického kandidáta“ na ministra vnitra.
Z potenciálního koaličního trojúhelníku mají s vládnutím nejvíce zkušeností sociální demokraté. Kandidát na premiéra Bohuslav Sobotka byl ministrem financí, ministerskou zkušenost mají i mnozí další pretendenti na ministerská křesla a v soc. dem. navíc fungovala i stínová vláda, kde se mohli na budoucí angažmá připravovat i další politikové.
Důležitá je ale i zkušenost z „praktického“ vládnutí, kam např. patří řízení ministerstev, komunikace ve vládě a s parlamentem, mechanismy koaličního vyjednávání, znalost legislativního procesu, atd. Prostě orientace v politickém provozu.
Zástupci ANO a KDU-ČSL se to (až na výjimky) budou muset teprve učit, i když to samozřejmě nevylučuje, že jejich ministři si díky své profesní odbornosti se svěřenými resorty poradí dobře. Požadavek profesní zdatnosti je přitom velmi důležitý. Osobně příliš nesouhlasím s tezí, že ministr má být hlavně jakýmsi „manažerem“, a není tak důležité, jaké ministerstvo řídí. V živé paměti je rozvrácený resort vnitra po osmi měsících chaosu v čele s Radkem Johnem.
Dnešní složitý svět s mnoha politickými, ekonomickými, sociálními, environmentálními a bezpečnostními problémy zároveň vyžaduje, aby byl každý ministr schopen nemalého přesahu za svůj resort a svoji odbornost.
V českém případě je to spojeno i se členstvím v Evropské unii. Pokud chceme rehabilitovat náš vztah k EU a naši pozici posílit, pak to předpokládá orientaci v evropské problematice i aktivní účast ministrů na jednáních v Bruselu.
Důležité je to i proto, že v příštích čtyřech letech se bude rozhodovat o dalším směřování Unie a podobě integrace. Totéž ostatně platí i o Severoatlantické alianci. Na pražských Valech by měl usednout politik, který ví, „o čem je“ armáda a naše spojenecké závazky.
Sečteno a podtrženo: veřejnost má dvacet čtyři let po listopadu 1989 právo, aby byla země řízena na odborné úrovni a neopakovaly se chaotické momenty vládnutí minulé koalice traumatizující nejen státní správu, ale i celou společnost. Nepochybuji, že kandidát na premiéra to dobře ví. Nakolik ale zvítězí koaliční ohledy? Licitace o počty a křesla ministrů ukazují, že to je zase klíčové.
(Právo,4.12.)