Prezident Miloš Zeman stále napíná politiky i veřejnost – jmenuje, či nejmenuje ministry obrany, zahraničí či jiné, které mu navrhne koalice v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou? Co se profesní způsobilosti týče, neměl by nám uniknout příklad ze sousedního Rakouska, kde se ministrem zahraničí stane teprve sedmadvacetiletý lidovec Sebastian Kurz. Jak vidno, v konzervativním Rakousku vysílají do mezinárodní arény nejmladšího šéfa diplomacie v rámci EU.
Prezident Zeman by tedy mohl zavolat svému rakouskému kolegovi a příteli Heinzi Fischerovi a zeptat se ho, co si o tomto rozhodnutí staronové koalice rakouských socialistů a lidovců myslí a jak si otestoval Kurzovy schopnosti. V každém případě ale Fischer Kurze do funkce ministra zahraničí jmenuje...

Nedávno mi jeden diplomat přiznal, že to, co se děje v české politice, je někdy pro něj nepochopitelné. Vzápětí ovšem konstatoval, že i přes všechny turbulence obdivuje to, že stát a společnost normálně fungují a politika až tak moc neovlivňuje běžný život. Jistě zajímavý pohled zvenku, který má i svoje racionální jádro. Demokratické státy, a přes všechny problémy mezi ně patříme, musí ustát i stav, kdy politická situace v zemi po volbách nebo po rozpadu vlády někdy vede ke složitému přechodnému období. A to období může být i hodně dlouhé, jako třeba v Belgii, kde ustavení nové vlády trvalo po parlamentních volbách v roce 2010 neuvěřitelných 540 dní.
V Česku to tak není. Je velká šance, že vznikne nová vládní koalice a uzavře se schizofrenní období existence vlády jmenované autonomním rozhodnutím prezidenta, nacházející se navíc už čtvrtý měsíc bez důvěry ještě předešlé Sněmovny.

Ve vládě přitom sedí vedle neúspěšných poslaneckých kandidátů zřejmě bývalé „hradní strany“ SPOZ i noví poslanci – ministryně a ministr stran, které vytvářejí novou koalici (soc. dem. Benešová a lidovec Podivínský). Máme ovšem také dva policejní prezidenty a stále ještě dva státní tajemníky pro EU. Nedivme se pak rozkolísanosti státní správy, resp. ministerských úředníků. V případě policie jde ale i o efektivitu řízení jednoho z klíčových prvků zajišťujícího bezpečnost státu a jeho občanů. A tady končí veškerá legrace.

Včasný politický restart by tak měl být společným zájmem všech přímých aktérů: ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL i prezidenta. Jakkoliv může být hledání společných zájmů složité, třeba z důvodu počtu a rozdělení resortních postů nebo náhledu na profesní způsobilost budoucích ministrů.

Tady ale nese svou kůži na trh především předseda ČSSD Sobotka, který si musí vybrat takové ministry, aby splnil svůj veřejně vyřčený slib, že chce mít takovou vládu, která nebude připomínat „Nečasův orloj“.

(Právo, 16.12.)