Resort obrany prochází už jeden rok obdobím nestability.Začalo to dnes už legendární osmidenní ministerskou misí Karolíny Peake před rokem a pokračovalo tříměsíčním neúspěšným Nečasovým hledáním nového ministra mezi diplomaty, aby se úřadu nakonec ujal v podstatě z nezbytí bývalý náčelník Generálního štábu Vlastimil Picek.Ten pokračuje v úřadu jako ministr v demisi v Rusnokově vládě. Resort obrany byl navíc prostřednictvím Vojenského zpravodajství zapleten do skandálu s údajným sledováním manželky premiéra, který vedl i k pádu vlády a následně předčasným volbám.

Existuje tedy dost důvodů k tomu, aby po úspěšném jednání ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL o koalici byl jmenován nový ministr, který bude schopen dát obraně potřebnou stabilitu.Zdá se ale, že problémům nemusí být konec, jak vyplývá z odmítavého postoje prezidenta Miloše Zemana k odborným kvalitám Martina Stropnického z ANO, kterého ale naopak považuje za kvalifikovaného pro zahraničí nebo kulturu

Právě proto je velmi těžké se zbavit dojmu o účelovosti tohoto vzkazu, jehož cílem je nepustit do Černínského paláce Lubomíra Zaorálka. Přitom pokud by „dovětek“ ke Stropnickému vysloven nebyl, šlo by vnímat prezidentův požadavek po odborníkovi v čele resortu obrany jako legitimní. Prezident je vrchním velitelem a víc než v případě jiných resortů je logické, aby vyslovil názor na odbornost politika, který má zaručit, že je obrana země ve správných rukou.

Ve sporu o „odbornost“ ministra obrany by tak neměla zaznívat jen kategorická vyjádření „nebudu jmenovat“ nebo „musí jmenovat“. Mnohem lepší by bylo, aby se místo licitace o jméno otevřela širší diskuse o našich prioritách v bezpečnostní a obranné politice i za účasti prezidenta a potenciálního ministra.Témat k diskusi je řada: budoucnost NATO a evropské obrany, vojenský rozpočet a hospodaření resortu, naše spojenecké závazky a budoucí mise, obsah nových zákonů týkajících se armády, které již projednává nebo dostane Sněmovna. A samozřejmě i civilní a demokratická kontrola ozbrojených sil.

Martinu Stropnickému by jako bývalému diplomatovi nemělo dělat problém představit veřejnosti a prezidentovi svoji orientaci v oboru a přesvědčit, že pochyby o jeho odbornosti nejsou na místě. Přispělo by to k tomu, že by se debata „odosobnila“ a vedla by se věcně.Přivítala by to bezpečnostní komunita i vojáci. A byla by to snad i cesta k tomu, jak zabránit, aby se resort obrany opět stal nechtěným rukojmím v mocenských sporech.
(Právo, 30.12. 2013)