Na stránkách Práva se shodli sociolog Jan Keller a podnikatel, generální ředitel Juta, a.s. Jiří Hlavatý v tom, že kritika prezidenta Miloše Zemana za to, že ve svém vánočním projevu nenabídl, žádnou „vizi“ budoucího vývoje země není opodstatněná (Vize z televize, 28.12. 2013, Jaké vize?, 3.1.). Argumenty obou byly shodné: vize, které jsme v minulosti z prezidentských projevů slyšeli v konfrontaci s reálným vývojem v naší zemi neobstály. A místo vize by spíše analytici měli podle Jana Kellera „zmapovat „co všechno nedobrého se ve společnosti objevilo, aniž by se o tom kdokoliv ve svých svátečních vizích třeba jen slůvkem zmiňoval“.

V tomto ohledu souhlasím, i když by možná nebylo úplně marné, aby tak učinila i hlava státu a navázala na novoroční projev prezidenta Václava Havla z 1. ledna 1990 ve kterém provedl kritické zhodnocení předlistopadové éry uvozené legendárním „Milí spoluobčané, naše země nevzkvétá“.

Po 25 letech by to jistě mohlo mít poněkud jiný obsah, ale prezident, původní profesí prognostik by si s tím jistě poradil. A mohl by se i vrátit ke svému, též již legendárnímu článku „Prognostika a přestavba“ zveřejněném v Technickém magazínu v srpnu 1989. Řada myšlenek v něm obsažených totiž (bohužel) může být aktuální i dnes. Třeba věta o tom, že „centrální příčinou našeho dlouhodobého a zrychlujícího se zaostávání je selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti, tedy nevýkonnost společenské decize“.

Aktuálně to ilustruje další kolaps s vyplácením sociálních dávek, který postihuje ty nezranitelnější vrstvy naší společnosti. Kolapsy se ovšem staly v posledních dvou letech jakýmsi společenským koloritem: tu selže registr motorových vozidel, tu kontrola prodeje alkoholu v důsledku čehož máme i desítky mrtvých. Výmluvná ilustrace selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti!

Místo vizí tak musíme čekat i od nově nastupující vlády, že stát začne alespoň opět standardně fungovat. Lehké to asi nebude. Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek, který by měl být ministrem zahraničí to otevřeně přiznal ještě před předčasnými volbami konstatováním, že „Bude velmi těžké obnovovat funkce státu, které plnit má a kdysi plnil. Těžké pro kohokoli, kdo přijde po volbách.“

Přesto by ale mohlo být chybou úplně rezignovat na dlouhodobější vize a strategie vývoje naší společnosti. V dnešním světě to vlastně ani není možné, pokud chceme obstát v zostřující se globální ekonomické a vědeckovýzkumné konkurenci. Respektive možné to je, ale pak si musíme být vědomi toho, že se staneme v lepším případě periferním členem Evropské unie. Nová vláda může rozhodnout, kterým směrem se vydáme.