Hlavní příčinou vzpoury arabských mas proti vládcům, byl autokratický politický systém, omezující nejen lidská ale i sociální práva drtivé většiny obyvatel. Naděje na změnu byla hybnou silou protestů. Po víc než třech letech od „arabského jara“ jsou ale výsledky vzpour daleko za očekáváními těch, kteří si přáli změnu, a to i s podporou Západu.

V Libyi se zhroutil stát. Egypt má nakročeno k tradičnímu prezidentu-generálovi. V Sýrii se povstání proti Asadovi vymklo kontrole, nyní je silně kontaminováno radikálními islamisty. Pohled na situaci jižně od Evropy musí zneklidňovat politiky, zpravodajské služby, vojáky i policisty.
Ti ale dnes musí stočit svůj pohled i směrem východním. Překotný vývoj na Ukrajině nevěstí pro Evropu nic dobrého. Příčinou dramatu jsou přitom podobně jako v arabském případě hluboké sociální a ekonomické problémy.

Stejně jako Rusko i Ukrajinu těžce rozložila neoliberální šoková terapie a divoká privatizace v postsovětské éře. Za pouhých pět let se ukrajinský HDP snížil téměř o polovinu a země se dodnes z šoku nevzpamatovala. Ukrajinu ovládají po divoké privatizaci oligarchové. Tento mix je příčinou dlouhodobé politické a ekonomické nestability, která vede k tomu, že země má nakročeno k zařazení do kategorie tzv. zhroucených států.

Představa, že se tento stav změní podepsáním asociační dohody mezi EU a Ukrajinou byla zřejmě iluzorní. Z nepodepsání dohody se stala spíše rozbuška, která obnažila hluboké protichůdné zájmy v tamní politice a společnosti.

Bitevní pole na kyjevském Majdanu je toho symbolem. Pouliční bitvy mezi radikalizovanými protivníky moci a vládními silami, jež protesty brutálně potlačují i za cenu obětí z řad protestujících, do civilizované Evropy nepatří.

Nicméně základním problémem Ukrajiny je zřejmě frustrace milionů lidí z jejich sociální a ekonomické situace, která se vlivem pokračující politické a hospodářské nestability může prohlubovat. A pokud se do této frustrace zamíchá trochu nacionalismu a antisemitismu (jeden z vůdců opozice a lídr strany Svoboda Oleg Ťahnybok prohlásil, že Ukrajinu kontroluje „moskevsko-židovská mafie), není až tak mimo realitu ani hrozba občanské války. A ta by mohla vést i k rozdělení země, které by pro Evropu znamenalo obrovskou geopolitickou komplikaci. O vážnosti situace svědčí i to, že se již ozvalo vedení armády požadující řešení krize.

EU tak stojí před úkolem, jak odvrátit vznik ohniska bezpečnostní nestability přímo na její hranici. Morální a politická podpora politické opozici, jejíž nejviditelnější postavou je bývalý mistr světa v boxu Vitalij Kličko, nestačí. Opozice je totiž nejednotná a má na vývoj již jen omezený vliv. EU nicméně může sehrát roli mediátora mezi znepřátelenými stranami, aby se zabránilo eskalaci násilí.
A i když to pro unijní představitele může být těžké, bude zřejmě nutné vyjednávat i s ukrajinskými oligarchy, kteří až donedávna podporovali prezidenta Janukovyče. Jeho konfrontační politika způsobila, že se od něj odvracejí a začínají podporovat opozici. Oligarchové mohou mít eminentní zájem na ukončení krize, jejíž prohlubování by mohlo ohrožovat jejich podnikání a zisky. Z tohoto důvodu může mít smysl jednání evropského komisaře Štefana Füleho s nejvlivnějším ukrajinským oligarchou Rinatem Achmetovem.

Jedno je ale zřejmé, a EU si toho musí být vědoma: i když se těžkou politickou krizi na Ukrajině podaří vyřešit, budoucí vláda bude muset řešit situaci země stojící před bankrotem. Polský premiér Donal Tusk proto logicky vyzývá evropské země, aby společně vytvořily komplexní balík ekonomické pomoci Ukrajině. Hospodářskou krizí oslabená Evropa se k tomu ale těžko odhodlá. Pak už ale zbývají jen politická gesta. Například zrevidovat pozvání Janukovyče na oficiální návštěvu ČR prezidentem Milošem Zemanem spojenou s účastí na dubnovém summitu Východního partnerství v Praze. Neboť: kdo vlastně Ukrajině vládne?
(Právo, 4.2.)