Bývalý náčelník Generálního štábu naší armády a budoucí předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel na středeční konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost ve Sněmovně uvedl, že Aliance není připravena na válku s Ruskem, které by mohlo během několika dnů obsadit celé Pobaltí, a totéž by čekalo Kyjev.Naznačil také dilema, před kterým by se NATO mohlo ocitnout: jít na pomoc spojencům, nebo riskovat jadernou válku s Ruskem.

Budoucí nejvyšší voják Aliance má určitě v popisu práce zabývat se i krajními scénáři vývoje bezpečnostní situace, ba dokonce je to do určité míry jeho povinností.Přesto považuji za nutné připomenout, že počátkem května bývalý soc. dem. kancléř a velká německá politická autorita Helmut Schmidt prohlásil, že ukrajinská krize rezonující napříč Evropou připomíná situaci z roku 1914 krátce před vypuknutím první světové války. Rusko, Spojené státy i Evropa riskují, že jako náměsíčníci nakráčí přímo doprostřed konfliktu.

Je proto povinností politiků se takovému vývoji vyhnout a vojákům ubrat práci. Ti evropští si musí přiznat několik hořkých pravd ve vztahu k Ukrajině, která se stala katalyzátorem nejtěžšího konfliktu mezi Západem a Ruskem po studené válce. Začala s tím německá kancléřka Angela Merkelová před summitem v Rize, když prohlásila, že „Východní partnerství není nástrojem rozšíření EU. Nesmíme vzbuzovat falešné naděje“. Neuvědomil si nejsilnější člen Unie, že Evropa začala na Ukrajině hrát geopolitické hry bez toho, že by znala její pravidla?

Účet za tuto nepovedenou hru je velmi vysoký, neboť záchranu krachující ukrajinské ekonomiky musí někdo zaplatit. 1,8 miliardy eur přislíbených jako další pomoc Ukrajině na rižském summitu k tomu rozhodně stačit nebude.Na nějaký nový „Marshallův“ plán bych tudíž rozhodně nesázel, zvláště v situaci, kdy má Evropa co dělat s kupou vlastních vnitřních problémů: ekonomickou krizí, krizí evropských institucí, uprchlíky. Bezpečných hranic rozšiřování EU, a také NATO, na východ již přitom bylo dávno dosaženo a nyní je třeba se soustředit na řešení zmíněných problémů.

Nezbývá tudíž než vrátit se, dost možná i se zatnutými zuby, na Západě i v Rusku ke Kissingerově vizi, že „jestliže má Ukrajina přežít a jestliže má prosperovat, nesmí být výspou jedné strany proti druhé – musí fungovat jako most mezi nimi“.Při pohledu na jih od nás, kde v severní Africe a na Blízkém východě již nemáme jen jednotlivé zhroucené státy, ale můžeme rovnou mluvit o zhrouceném regionu, v němž sílí Islámský stát, by to byla racionální volba. Jeden polský diplomat sice nedávno prohlásil, že Islámský stát nepředstavuje existenční hrozbu, tou je Rusko.

S tím ale nejde moc dohromady, že americký ministr zahraničí John Kerry nedávno jednal v Soči čtyři hodiny s ministrem zahraničí „existenční hrozby“ Sergejem Lavrovem a pak s prezidentem Vladimirem Putinem. Kdo je a kdo není náměsíčník?

(Právo,1.6.)