Situace kolem uprchlíků mířících do Evropy se stále více vyhrocuje. Výjimečný stav na části území Makedonie je možná jen předehrou dalších dramat. Nejsem si přitom jist, zda v prázdninovém Bruselu někdo slyšel apel makedonského premiéra Gruevského, že „Evropa by se konečně měla začít starat“. Má pravdu, protože právě tváří v tvář uprchlíkům se zřetelně ukázala skutečnost, že národní evropské státy nejsou schopny zajistit bezpečnost svých území a obyvatel jako v minulosti, i když se o to mohou zoufale snažit jako v případě maďarského plotu nebo našich plánů na vyslání vojáků ke střežení státní hranice. Tato dílčí opatření ale problém rozhodně nevyřeší.

Zatím nevidíme, že by Evropská komise a političtí lídři iniciovali zásadní kroky směřující ke společné imigrační politice a ke společnému střežení vnější hranice EU. Přitom je možná již pět minut po dvanácté, jak vidíme na děravé schengenské řeckomakedonské hranici. Je ostudou EU, když na to upozorňuje právě makedonský premiér.

A ve hře je ještě jedna zásadní věc. Na protiuprchlické rétorice vydatně surfují populistické strany a extremisté od jihu po sever Evropy. Pokud bude tato politická bezradnost s ochranou vnější hranice pokračovat, tak jim to nepochybně nažene další příznivce, přičemž volání po demontáži Schengenu a obnovení hranic zesílí. Co by to znamenalo pro osud EU, je nabíledni.

Budoucnost Unie se odvíjí i od situace v sousedství. A situace není vůbec příznivá. Evropa je obklopena pásmem konfliktů a nestability, za což si bohužel může částečně sama. Export našich západních hodnot ne zcela vyšel, zájem o ně je na ústupu a navíc, jak se ukazuje, musíme je bránit i v samotné Evropě. A při pohledu na Blízký východ si nejsem jist, nakolik zde můžeme mluvit o nějaké politické strategii, která by přinášela pozitivní výsledky. Turecku dává Evropa spolu se Spojenými státy bianco šek v boji proti Straně kurdských pracujících (PKK) za zapojení do boje proti Islámskému státu. Nicméně se dovídáme, že šéf Pentagonu Carter kritizuje Ankaru za stálou propustnost turecko-syrské hranice, přes niž plyne podpora islamistům, a Washington vyjadřuje obavy, že údery proti PKK škodí i syrským Kurdům, nejúčinnější pozemní síle proti IS.

Jistě by také bylo zajímavé zeptat se vysoké představitelky pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku EU Federicy Mogheriniové, jak se EU orientuje v Sýrii. Asada nechce, jako nechtěla Kaddáfího, má ale představu, kdo má vlastně Sýrii vládnout? Islámský stát to jistě není, zatím je ale podle všeho nejsilnější. Máme tak alespoň pochybnou jistotu, že uprchlický exodus ze Sýrie a Iráku bude i kvůli tomu přes děravé schengenské hranice pokračovat. Jak dlouho to EU bez adekvátní reakce vydrží?

(Právo,24.8)