Na pozadí politického střetu mezi vicepremiéry Babišem a Bělobrádkem o demisi ministra obrany by nám nemělo uniknout průlomové rozhodnutí Severoatlantické aliance o námořní misi v Egejském moři, jejímž cílem má být podle jejího generálního tajemníka Jense Stoltenberga „pomoc v boji proti pašování lidí“.

Potvrdil se tak závěr o další neudržitelnosti politické neutrality nejsilnějšího bezpečnostního uskupení Západu ve vztahu k migrační krizi, která nabývá obřích rozměrů: vždyť přes Egejské moře dorazilo do Řecka od Nového roku téměř 75 tisíc uprchlíků, což je v meziročním srovnání desetinásobek. Klíčovou roli v tomto politickém rozhodnutí sehrálo Německo. Naznačují to slova ministryně obrany von der Leyenové, že je „důležité, abychom teď jednali rychle“. Určitě ano, protože i v Egejském moři se může rozhodovat o politickém osudu kancléřky Merkelové. Proto se nedivme, že námořní operaci má vést Stálá námořní skupina č. 2 pod německým velením. Německo jistě sehrálo velkou diplomatickou partii, aby spolu s ním o vyslání námořní mise požádaly i Řecko a Turecko. V případě Řecka jde přitom o obrat o 180 stupňů, neboť premiér Tsipras ještě před dvěma dny měl k zásahu NATO výhrady s poukazem na možné ohrožení řecké svrchovanosti.

I Česko musí zbystřit v kontextu vyjádření amerického ministra obrany Cartera, že na misi by se měly podílet všechny země. V úvahu přichází podpora operace na zemi, na řeckých ostrovech. V této souvislosti by nám neměl uniknout fakt, že řecká vláda po selhání všech institucí, které se měly podílet na řešení migrační krize, rozhodla, že za koordinaci a řízení opatření k jejímu zvládnutí bude odpovídat armáda.

„Alianční budíček“ ovšem zároveň přichází ve chvíli, kdy na světlo vyšly výroky tureckého prezidenta Erdogana z jednání s lídry EU. Nad jeho pohrůžkou, že kdykoliv může poslat migranty do Řecka a Bulharska, pokud Unie nezvýší pomoci Turecku až na šest miliard eur, nelze mávnout rukou. Není to další důkaz turecké „dvojí tváře“ uplatňované v politice vůči EU, NATO a též konfliktu v Sýrii, který plodí největší díl uprchlické vlny?

Musíme počítat s tím, že Turecko, řečeno slovy ředitele izraelského institutu pro politiku a strategii v Herclíji Šmuela Bara, už není Tureckem Atatürka. Jako regionální mocnost má i odlišné politické zájmy a priority i na Blízkém východě, jež příznačně označuje za „postotomanský prostor“. I to ale může limitovat efektivní tureckou účast na námořní operaci NATO. Čekají nás tak možná i další nepříjemná překvapení.

(Právo, 12.2.)