Na pozadí krizí, se kterými se dnes střetává Evropská unie, se mění i politická mapa Evropy. Proces nabral dynamiku ve volbách do Evropského parlamentu před dvěma lety, kdy euroskeptické strany získaly nejvíc hlasů. Pokračoval i v několika parlamentních a regionálních volbách, kdy se přidala i populistická uskupení získávající hlasy v celém voličském spektru. Volební zisky všech stran a formací tohoto typu v mnoha případech již atakují dvacetiprocentní hranici nebo jsou i nad ní.

Doprovází to i politická nestabilita, jako ve Španělsku, kde se dají očekávat předčasné volby poté, co v posledních volbách skončil čtyřicetiletý bipolární mocenský monopol konzervativců a socialistů a klíč k vládě drží nová uskupení „nespokojených občanů“. K politickému zemětřesení se schyluje v Rakousku, kde v prvním kole prezidentských voleb zvítězil kandidát pravicově populistické Svobodné strany Rakouska Norbert Hofer se ziskem přes třicet šest procent hlasů. I v Rakousku končí další bipolární konzervativně-socialistický mocenský monopol.

Nepokoj je patrný i v „motorech EU“ Německu a Francii. Raketový vzrůst Alternativy pro Německo, která vznikla teprve před třemi roky, ve třech zemských volbách signalizuje nespokojenost občanů s establishmentem. A hovořit o Francii je skoro zbytečné. Vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová ve druhém kole prezidentských voleb příští rok nebude již překvapením. Rýsuje se zde perspektiva, že do dvou až tří let může být EU z vůle občanů voličů proměněna zdola. Vůle k prohlubování evropské integrace zeslábne, což bude mít dopady na schopnost řešit v evropském rámci ekonomické, sociální a bezpečnostní problémy, paradoxně ve chvíli, kdy je Evropa obklopena nevídanou mírou nestability.

Před třemi lety jsem v Právu v článku Podpoří střední třída populisty? citoval polského sociologa Marcina Króla. Ten došel k závěru, že neustálé podkopávání sociálního statusu střední třídy a její vylučování ze správy věcí veřejných ve prospěch nevolených elit bankéřů, burzovních spekulantů a manažerů vydělávajících stovky miliónů eur ji nutí hledat alternativy. Dnes se to týká i dělníků, jak dokládá jejich masová podpora Le Penové nebo Hofera. Přidejme k tomu ještě tápání a omyly elit v případě migrační krize a prudkým politickým posunům se nevyhneme.

Budou tomu schopny čelit tradiční strany na pravici a levici, které utvářely podobu Evropy v posledních šedesáti letech? Zatím, bohužel, není vidět světlo na konci tunelu. Už není sci-fi francouzská prezidentka Le Penová potřásající si rukou s americkým prezidentem Trumpem, kterého může do úřadu také vynést nespokojená střední třída...

(Právo,3.5)