Realitě navzdory
Před třemi týdny předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nebývale otevřeně přiznal, že se všechny ty normy, směrnice a předpisy z bruselské kuchyně už lidem přejídají a že vedení osmadvacítky přijalo příliš legislativy, která patří do kompetence národních parlamentů. Podle Junckera to Unii připravuje o prestiž. Nebylo to ale jen řečnické cvičení, pokud se podíváme na poslední návrhy Evropské komise ve věci přerozdělování uprchlíků? Postupuje zde stylem, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, a když ani to nepomáhá, použijeme ještě větší sílu.
Takže zde máme povinná směrná čísla a pokuty pro ty, kteří kvóty odmítnou. Sociální inženýrství jen kvete. S kvótovací mánií souvisí i dění kolem bezvízového styku s Tureckem. Je až neuvěřitelné, jak se rozvolňují kritéria pro jeho přiznání. Bezpečnostní rizika se pomíjejí, stejně vážná je ovšem rezignace na hodnoty, které EU hlásá a vyznává. Pošlapávání lidských práv v Turecku zjevně není na překážku. Oči se zamhouří, protože je to ve „vyšším zájmu“ zastavení migrační vlny. Že to může diskreditovat politiku EU vůči dalším zemím, především na východ a jih od jejích evropských hranic, není zřejmě vůbec bráno v potaz.
Urputnost, s jakou se bezvízový styk „faktům navzdory“ prosazuje, nastoluje i otázky, zda za tím není nějaký konkrétní záměr. Třeba získání podpory početné turecké menšiny v Německu v parlamentních volbách pro CDU kancléřky Angely Merkelové. Divoká teorie? Možná. Jenže napadlo by ještě před rokem někoho, kam až se může Evropa a její nejdůležitější aktér Německo dostat tváří v tvář nezvládané bezpečnostní hrozbě? Nejsilnější ekonomický aktér světa závisí na Turecku, které přece není součástí řešení, ale součástí problému. Potvrdil to i turecký prezident Erdogan odmítnutím změny protiteroristického zákona, který slouží i k represím proti politickým protivníkům, se vzkazem, že Turecko si jde vlastní cestou a totéž by měla učinit i Evropa. Výmluvná slova!
Ztráta smyslu pro míru a realitu, jak to předvádí Evropská komise, je tudíž nebezpečná. Přispívá k demontáži Unie zevnitř, jak dokazují výsledky voleb v řadě evropských zemí. A to se nám ještě přibližuje den „D“, referendum o členství Británie v EU.
(Právo, 9.5. 2016)
Takže zde máme povinná směrná čísla a pokuty pro ty, kteří kvóty odmítnou. Sociální inženýrství jen kvete. S kvótovací mánií souvisí i dění kolem bezvízového styku s Tureckem. Je až neuvěřitelné, jak se rozvolňují kritéria pro jeho přiznání. Bezpečnostní rizika se pomíjejí, stejně vážná je ovšem rezignace na hodnoty, které EU hlásá a vyznává. Pošlapávání lidských práv v Turecku zjevně není na překážku. Oči se zamhouří, protože je to ve „vyšším zájmu“ zastavení migrační vlny. Že to může diskreditovat politiku EU vůči dalším zemím, především na východ a jih od jejích evropských hranic, není zřejmě vůbec bráno v potaz.
Urputnost, s jakou se bezvízový styk „faktům navzdory“ prosazuje, nastoluje i otázky, zda za tím není nějaký konkrétní záměr. Třeba získání podpory početné turecké menšiny v Německu v parlamentních volbách pro CDU kancléřky Angely Merkelové. Divoká teorie? Možná. Jenže napadlo by ještě před rokem někoho, kam až se může Evropa a její nejdůležitější aktér Německo dostat tváří v tvář nezvládané bezpečnostní hrozbě? Nejsilnější ekonomický aktér světa závisí na Turecku, které přece není součástí řešení, ale součástí problému. Potvrdil to i turecký prezident Erdogan odmítnutím změny protiteroristického zákona, který slouží i k represím proti politickým protivníkům, se vzkazem, že Turecko si jde vlastní cestou a totéž by měla učinit i Evropa. Výmluvná slova!
Ztráta smyslu pro míru a realitu, jak to předvádí Evropská komise, je tudíž nebezpečná. Přispívá k demontáži Unie zevnitř, jak dokazují výsledky voleb v řadě evropských zemí. A to se nám ještě přibližuje den „D“, referendum o členství Británie v EU.
(Právo, 9.5. 2016)