V postbrexitové kocovině, kterou nyní prožíváme, by neměla zapadnout zpráva o britské účasti na invazi do Iráku v roce 2003. Trvalo téměř sedm let, než se objevila, a její obsah se dá shrnout do prostého závěru: britská vláda v čele s premiérem Blairem manipulovala s fakty a bez ohledu na varování zpravodajských služeb a expertů vehnala Británii do války s Irákem i přesto, že Saddám byl jednou z hlavních sil bránících v nástupu islamistů na Blízkém východě. Spojené státy, hlavní britský spojenec, postupovaly stejně.

Spustila se tak lavina destabilizace Blízkého východu a severní Afriky, která vedla ke vzniku tzv. Islámského státu, migračním vlnám do Evropy a růstu teroristické hrozby a posléze k politické a bezpečnostní destabilizaci EU. Na konci tohoto řetězu zatím stojí brexit. Mimochodem, dosluhující premiér Cameron také přilil olej do ohně další nepromyšlenou intervencí v Libyi – a teď hodlá kvůli brexitu zmizet po anglicku… Vážné strategické chyby rozkolísaly evropský integrační projekt nalomený i ekonomickou krizí a frustrací mas mladých i starých „obětí“ globalizace. Nedivme se proto nástupu protestních stran, které staví politiku na hlavu a jejichž zbraní jsou nejen volby podle demokratických pravidel (opakované rakouské prezidentské budou nepochybně dalším bolehlavem pro evropské politiky), ale i referenda.

Podle Evropské rady pro zahraniční vztahy je momentálně požadováno třicet dva referend v osmnácti zemích napříč EU: o členství v EU, vystoupení z eurozóny, zablokování dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství s USA a omezení mobility pracovních sil. Referendum o kvótách pro uprchlíky v Maďarsku již bylo vyhlášeno. V krizi se nacházející „tradiční“ demokratické strany obtížně čelí tomuto trendu „přímé demokracie“. Ředitel Evropské rady pro zahraniční vztahy Mark Leonard tvrdí, že začíná éra „vetokracie“, která vykuchá evropskou zastupitelskou demokracii a možná i samotnou EU. Jenže následky mají vždy své příčiny.

Prudké turbulence zmítající Evropu nemohou nemít vliv ani na NATO, jež se o víkendu sešlo na summitu ve Varšavě. Stále platí, že představuje nejvýznamnější bezpečnostní pojistku Západu. Jeho akceschopnost se ale bude stále více odvíjet od vnitropolitické situace v členských zemích. Platí to i o nejsilnějších členech Aliance. Bude třeba Británie ochotna přispívat jako dosud k obrannému potenciálu NATO v případě negativních ekonomických dopadů způsobených odchodem z EU a hrozby rozpadu země? Zbystřit je třeba i v případě USA, kde se téměř jistý republikánský kandidát na prezidenta Donald Trump svým negativním vztahem k NATO netají. Vidí ho jako zastaralou organizaci nepřinášející žádnou přidanou hodnotu a odčerpávající americké peníze. Předvolební rétorika? Možná – jenže mnohé věci, které jsme si dříve nedokázali představit, se dnes stávají realitou.

Západ musí zároveň vnímat, že v okamžiku počínající evropské dezintegrace naopak dochází k posilování integrace eurasijské dalším sbližováním Ruska a Číny. Zatím je vidět u evropských lídrů zmatení, když se třeba v případě Ruska nemohou shodnout, zda ho považovat za nepřítele, partnera, nebo i spojence. Taková rozpolcenost je ale v rizikové době dlouhodobě neudržitelná.

(Právo, 7.7. 2016)