Pouhé tři týdny otřásly Velkou Británií. Nejprve si Britové odhlasovali odchod z EU, následně padl premiér Cameron, kterého střídá Theresa Mayová. Není v záviděníhodné pozici. Je zřejmé, že bude krizovou premiérkou, jejímž hlavním cílem je vyjednání odchodu Británie z EU a pravděpodobně i udržení její jednoty.
Nástup Mayové přitom nepostrádá jistý absurdní nádech, který je příznačný pro celou britskou „pobrexitovou politiku“. Do čela země nastupuje premiérka, která, ač byla stoupencem setrvání v EU, v kampani „remain“ nebyla vůbec vidět. Na místě je tudíž otázka, zda se může stát silnou lídryní, který převede Británii velmi složitým obdobím, jež jí nepochybně čeká. Zatím od ní víme, že nedojde k žádnému přehodnocování výsledků referenda, ač takové pokusy existují. Řekla jasně, že „Brexit je Brexit“.

Británie se přitom bude muset vyrovnávat se zarážející slabostí, nekompetentností a nepředvídavostí politiků. David Cameron vytáhl kartu referenda jako prostředek vnitrostranického boje uvnitř konzervativní strany a nakonec ho tento tah nejen politicky smetl, ale též rozkolísal a znejistil Británii, EU a konec konců i svět. Pobrexitové tsunami může spustit další ekonomickou krizi, zatím se mluví o negativním dopadu na italské banky.

Další absolvent Oxfordu, londýnský exstarosta Boris Johnson evidentně spojil s referendem svoje politické ambice – dosáhnout premiérského postu a vedení konzervativní strany. Člověk by očekával, že po svém triumfu, vítězství zastánců odchodu z EU, okamžitě osloví Brity s variantami pobrexitového modelu vztahů s EU, třeba norského, švýcarského či tureckého. Nic takového se nestalo. Místo toho Johnson oznámil, že se nebude ucházet o premiérský post a stáhl se z přední linie. Teď mu nová premiérka hází záchranné lano v podobě postu ministra zahraničí, zřejmě aby uspokojila silné euroskeptické křídlo v konzervativní straně. Docela to připomíná přísloví o udělání kozla zahradníkem.

Politicky na tom není lépe ani opozice. Místo kritiky vlády a snad i nastínění plánu B co teď s Británií vidíme rvačku o post předsedy labouristů. I proto je oprávněný závěr docenta Matthiase Matthijse z Univerzity Johna Hopkinse v Baltimoru, že Británie prožívá nejhorší politickou krizi od roku 1940, kdy se ocitla za druhé světové války sama tváří v tvář existenční hrozbě v podobě nacistického Německa.

Jedno poučení nám ale současná Británie nabízí. V EU by se mělo přestat s okřikováním a poučováním politiků „nových“ členských zemí o tom jakou dělat politiku, určitě nejen v případě migrační krize. Po Brexitu to platí dvojnásob.