Skutečný převrat
Severoatlantická aliance měla štěstí, že k pokusu o vojenský převrat v Turecku a k následným represáliím nejen proti pučistům, ale všem režimu nepohodlným osobám pod vedením prezidenta Erdogana nedošlo před summitem ve Varšavě. NATO je ale i teď postaveno do nezáviděníhodné situace. Stačí si připomenout kritéria obecně platná pro jeho členy: demokracie, tržní ekonomika, dobré vztahy se sousedy, dodržování lidských práv, civilní kontrola ozbrojených sil a minimální interoperabilita. Tato kritéria byla a jsou vyžadována od všech zemí, které o členství v Alianci usilovaly nebo usilují.
Dnešní Turecko je nejméně se dvěma kritérii na štíru. V právním státě by nebylo možné to, k čemu zde dochází. Svědčí o tom informace o pokračujících čistkách. Ve spojení s vážnými úvahami o znovuzavedení trestu smrti, které si žádá „rozhořčený lid“, se vlastně odehrává ten „skutečný“ státní převrat, jenž má definitivně přeměnit Turecko v autoritativní prezidentskou republiku, ve které by se všechna státní moc a silové struktury podřídily jednomu muži.
Rizika jsou obrovská. Stačí si jen položit otázku, zda se takto dá vládnout v etnicky různorodé zemi s 80 milióny obyvatel. A druhá otázka musí logicky následovat: mohou se tímto způsobem vyřešit všechny problémy a protiklady konfesního, ekonomického a politického charakteru, kterých má Turecko nemálo? Jen pro pořádek připomenu, že v Turecku žije 16–20 miliónů Kurdů. V některých kurdských oblastech fakticky probíhá občanská válka. Je až tak nereálné, že by se mohla rozšířit i na tu část turecké společnosti, která nebude ochotna vzdát se demokratických principů vládnutí? Stále není malá, zvláště v Istanbulu, Izmiru, v průmyslových a turistických centrech.
Potom by ale možná došlo na katastrofický scénář, o kterém uvažuje americký politolog David Goldman: k přeměně Turecka v další „zhroucený stát“ na Blízkém východě. Po zkušenostech posledních let se nedá vyloučit nic a možná že by se evropští i američtí politici mohli v tomto ohledu dát na modlení. Mít na krku rozpadající se Turecko a nádavkem k tomu další islamisty vraždící Evropany není skutečně lákavá perspektiva.
(Právo,25.7.)
Dnešní Turecko je nejméně se dvěma kritérii na štíru. V právním státě by nebylo možné to, k čemu zde dochází. Svědčí o tom informace o pokračujících čistkách. Ve spojení s vážnými úvahami o znovuzavedení trestu smrti, které si žádá „rozhořčený lid“, se vlastně odehrává ten „skutečný“ státní převrat, jenž má definitivně přeměnit Turecko v autoritativní prezidentskou republiku, ve které by se všechna státní moc a silové struktury podřídily jednomu muži.
Rizika jsou obrovská. Stačí si jen položit otázku, zda se takto dá vládnout v etnicky různorodé zemi s 80 milióny obyvatel. A druhá otázka musí logicky následovat: mohou se tímto způsobem vyřešit všechny problémy a protiklady konfesního, ekonomického a politického charakteru, kterých má Turecko nemálo? Jen pro pořádek připomenu, že v Turecku žije 16–20 miliónů Kurdů. V některých kurdských oblastech fakticky probíhá občanská válka. Je až tak nereálné, že by se mohla rozšířit i na tu část turecké společnosti, která nebude ochotna vzdát se demokratických principů vládnutí? Stále není malá, zvláště v Istanbulu, Izmiru, v průmyslových a turistických centrech.
Potom by ale možná došlo na katastrofický scénář, o kterém uvažuje americký politolog David Goldman: k přeměně Turecka v další „zhroucený stát“ na Blízkém východě. Po zkušenostech posledních let se nedá vyloučit nic a možná že by se evropští i američtí politici mohli v tomto ohledu dát na modlení. Mít na krku rozpadající se Turecko a nádavkem k tomu další islamisty vraždící Evropany není skutečně lákavá perspektiva.
(Právo,25.7.)