Donald Trump rozehrál několik partií, které mají podle jeho představ přizpůsobit svět strategii „Amerika na prvním místě“. Po zrušení jaderné dohody s Íránem následovalo rozhodnutí o uvalení cel na import evropské oceli a hliníku. Je to počátek obchodní války mezi USA a Evropou, která může odstartovat i něco mnohem horšího? Francouzský prezident Emmanuel Macron obvinil USA z ekonomického nacionalismu, který se podle něj rovná válce, a dodal, že je to přesně to, co se stalo ve třicátých letech.

Zjevně přituhuje a může být čím dál těžší, aby Evropané seděli u jednoho stolu s Američany v NATO a tvářili se, že se vlastně nic neděje a jede se dál v obvyklých kolejích. Nejede se i kvůli Íránu. Evropě zde jde o hodně. Není v jejím zájmu blízkovýchodní bezpečnostní nestabilita. A pak též nemůže ztratit tvář před zbytkem světa. Vyklidit íránský trh kvůli výhrůžkám Američanů, že postihnou sankcemi evropské firmy, se rovná kapitulaci nejsilnějšího ekonomického uskupení světa. Evropu by pak nikdo nebral v mezinárodní politice vážně. A nebude-li v Íránu Evropa, bude zde dominovat Čína.

Americké vypovězení jaderné dohody s Íránem navíc dále míchá kartami ve světové politice. Nikoliv nutně v americký prospěch, jak to USA předpokládají. Jejich rozhodnutí posunulo geopoliticky Blízký východ blíž k Moskvě a geoekonomicky blíž k Pekingu. Německo a Francie, tento „motor Evropy“, daly najevo návštěvami kancléřky Angely Merkelové v Soči a v Pekingu a účastí Macrona na ekonomickém fóru v Sankt Petěrburgu, že si to uvědomují. A proto jednají s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem o tom, jak se zařídit. Snad si v Bílém domě všimli, že v průběhu již jedenácté návštěvy Merkelové v Číně zaznělo, nakolik Číňané věří euru, které je důležitou volbou v jejich devizových rezervách. Nezačíná se nám na obzoru vynořovat „postamerický svět“, ve kterém nemusí zcela platit „pravidla dolaru“, kterými se svět dosud ovládal?

Trumpa zatím čeká jeho třetí partie: summit se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem. Neobešlo se to bez zmatků. Nejprve byl summit ohlášen, pak zrušen a nakonec potvrzen. Je to taktika ke zmatení soupeře, nebo spíš odraz zmatku v americké administrativě, která přesně neví, co vlastně v případě Koreje chce? Již třetí Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton se vytasil s „libyjským modelem“ denuklearizace. To je pro Kima nepřijatelné. Navíc si i v kontextu s Íránem třeba klade otázku, nakolik lze Američanům věřit, že nějaká případná dohoda s nimi bude za čas ještě platit.

Sečteno a podtrženo: Spojené státy jsou nyní ve světové politice nepředvídatelným elementem. A prosazují v ní své zájmy dosavadním spojencům navzdory. Evropa včetně nás to musí vzít na vědomí.
Po sedmdesáti letech transatlantického partnerství je to jistě nepříjemné zjištění. Ignorovat ho ale už nelze.

(Právo, 4.6.)