Pokud by nějaký západní politik vyřkl v březnu 1989 prognózu, že za deset let vstoupí tři středoevropské členské země Varšavské smlouvy do NATO, byl by považován za fantastu. Po zrychlení toku dějin k tomu ale došlo. Aliance nicméně ještě musela po studené válce přežít krátké období iluzí o „nepotřebnosti“ paktů v nové éře.

Myšlenka souběžného rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy byla mimo realitu v době „unipolárního momentu“, kdy se USA staly jediným globálním hegemonem. Rychle vzala za své i v konfrontaci s novými bezpečnostními hrozbami. Devět měsíců po pádu berlínské zdi Saddám Husajn přepadl Kuvajt a ukázalo se, že vojenské koalice mají stále smysl. Právě v Kuvajtu začala účastí tehdy ještě čs. protichemické jednotky v operaci Pouštní bouře naše cesta do NATO. Pokračovala participací Armády ČR v misích OSN a NATO na území bývalé Jugoslávie pohroužené do krvavé občanské války, dalšího důkazu o tom, že nacházet se v „bezpečnostním vakuu“ není optimální varianta. Úsilí o členství v NATO představovalo logickou volbu.

Rozhodující slovo, zda budeme spolu s Poláky a Maďary v NATO, měli jednoznačně Američané. I když úplná jednota o potřebnosti rozšíření mezi nimi nepanovala. Lze třeba připomenout legendárního George Kennana, který na sklonku svého života vyslovil tezi, že rozšíření NATO zhorší vztahy s Ruskem. Geopolitický zájem přesto nakonec jasně převážil a Clintonova administrativa cestu do NATO třem středoevropským zemím otevřela.

NATO má po dvaceti letech za sebou několik vln rozšíření a brzy dosáhne počet jeho členů po předpokládaném přijetí Severní Makedonie rovné třicítky. Zároveň ale musí čelit největší výzvě, která byla v roce 1999 také stěží představitelná. Podle bývalých amerických velvyslanců v NATO Douglase Luteho a Nicholase Burnse se jedná o absenci silného a principiálního vůdcovství ze strany prezidenta nejsilnějšího člena NATO – Spojených států. Donald Trump skutečně vnímá mnohé evropské spojence a Evropu jako celek nikoliv jako partnery, ale jako rivaly, až tak úplně nevěří v aliance, smluvní závazky nebo hodnoty, které dosud spojují transatlantické společenství. Optimismus, že v tomto budou Trumpa korigovat „dospělejší politikové“ okolo něj, vzal definitivně za své rezignací ministra obrany Jamese Mattise.

Bezpečnost vnímá Trump spíše jako transakční záležitost a je patrná více či méně otevřeně vyjadřovaná nevůle jasně potvrdit platnost aliančních závazků k obraně spojenců. I jen rétorické zpochybňování NATO torpéduje jeho kredibilitu. V současné etapě obnoveného velmocenského soupeření na globální úrovni to není bez rizika. Jaké jsou varianty dalšího vývoje? Pokud Trump vyhraje prezidentské volby v roce 2020, svoji politiku těžko změní. Ve strategii „America first“ bude pro NATO stále méně místa. Ale i v případě Trumpovy porážky se automaticky nevrátí „předtrumpovské“ časy. Nový demokratický prezident může Evropu vnímat pozitivněji, nicméně bude se muset vyrovnávat s relativním poklesem amerického globálního vlivu, soustředit se na soupeření s Čínou a dalšími mocnostmi a čelit možné neochotě veřejnosti dál nést náklady na globální vojenskou superioritu. A pokud se navíc v Evropě prohloubí dezintegrační tendence, stane se to pro Američany důvodem, že NATO mohou považovat za přítěž.

Takový scénář, ve kterém by Aliance nemusela přežít své osmdesátiny (2029), už není zdaleka jen katastrofický. Může být korigován skutečnou, nikoli jen rétorickou strategickou autonomií Evropy? Snad ano, zatím je ale více slov než činů.

(Právo. 12.3.)