Evropská unie se dnes musí vyrovnávat s tím, že USA jsou na jedné straně stále ještě oporou mezinárodního řádu a na straně druhé jeho hlavním protivníkem. Tento rozpor přispívá k tomu, že se svět stává stále víc nepředvídatelný a neřiditelný. Pro EU jako celek i jejího nejsilnějšího člena, Německo, které je „exportním hegemonem“, se jedná o rizikovou situaci.

Pokusy, aby americký prezident Trump svoji politiku korigoval, o což se pokoušel i francouzský prezident Macron, úspěch nepřinesly. A právě Macron zabubnoval na poplach svým Dopisem za evropskou renesanci, v němž varuje, že je Evropa v ohrožení a musí se obrodit, aby byla schopna hájit svůj model a zaštítit demokracii, hranice a své hodnoty. Vše na základě solidarity, třeba i v migrační politice a prostřednictvím nově zřízených institucí a politické centralizace.

Přijetí takové vize nebylo napříč Evropou jednoznačné, ve střední Evropě bylo spíš kritické. Podle premiéra Andreje Babiše je „úplně mimo realitu“. Na dopis reagovala i předsedkyně CDU Annegret Krampová Karrenbauerová, zvaná AKK, článkem Uděláme Evropou takovou, jakou potřebujeme. Možná budoucí německá kancléřka je víc při zemi než Macron. Dává důraz na obranu evropského způsobu života a definuje priority, které musí Evropa řešit: klima, inovace, technologie, medicína, boj proti daňovým únikům, bezpečnost. AKK zde překvapila požadavkem, aby se EU v budoucnu stala stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

EU je sice svého druhu globální mocností, jenže „bez státu“, takže z právního hlediska je to mimo realitu. Macronova Francie by se do jeho vytváření možná ráda pustila, což na pozadí obnoveného velmocenského soupeření mezi USA, Čínou a Ruskem je i vcelku racionální úvaha. Jenže Německo, jak píše Sylvie Kauffmannová v Le Monde, si chce spíš udržet vlastní profil „status quo mocnosti“, která dosáhla blahobytného postavení a nechce, aby ho něco ohrožovalo. S tím souvisí i pacifismus německé politiky, který je samozřejmě dán i historicky.

Přesto je patrná její emancipace vůči USA: nechce přijímat politické, ekonomické a vojenské dopady americké politiky „mír skrze sílu“, což ukázala i nedávná mnichovská bezpečnostní konference, ani politiku tvrdé konfrontace s Čínou a Ruskem, což souvisí s kauzami Huawei a Nord Stream 2. Hodně to musí zajímat i nás, protože ve vztahu k USA a Německu sedíme na dvou židlích.

K Evropě, která by byla nezávislým globálním aktérem, je nicméně ještě daleko, jakkoliv německo-francouzská idea o společné evropské letadlové lodi může být jednou z prvních vlaštovek, že k tomu za čas může dojít.

(Právo, 20.3.)