Před třemi týdny vyšel v Právu můj komentář Přežije NATO své osmdesátiny? Konstatoval, že se strategií prezidenta Trumpa „America first“ bude v americké politice pro NATO stále méně místa a že s dezintegračními tendencemi v Evropě to může vést k ochromení Aliance. Profesor Walter Russell Mead v The Wall Street Journal byl minulý týden kategoričtější. V článku NATO umírá, ale na vině není Trump uvádí proč: Německo nechce zbrojit, a tím Němci říkají, že NATO a USA nepotřebují, Turecko nakupuje rakety S-400 od Ruska a Itálie podepisuje strategické dohody s Čínou. Celkově podpora NATO uvadá, ovšem její robustní velící struktury ještě pracují.

Stojí to za komentář. Trumpa a americkou politiku nelze tak jednoduše zbavit odpovědnosti za stav Aliance. Příklady? Tři rozhodnutí v blízkovýchodní politice. Vypovězení íránské jaderné dohody, oznámení o stažení amerického kontingentu ze Sýrie a uznání syrských Golanských výšin za izraelské území. Vždy byla jednostranná i navzdory spojencům v NATO. V případě Golan k tomu došlo pět let po Krymu, a evropští politikové tak dostali zvláštní lekci ze dvojích metrů.

V případě Turecka je pravda, že hraje samostatnou mocenskou hru, a to i ve spolupráci s Ruskem. Stejně je pravda, že NATO zavřelo obě oči při porušování lidských práv a demokracie v zemi. O hodnotách, které Aliance vyznává, lze tak mluvit buď potichu, anebo vůbec.

Německo je nejsložitější. Vzpírá se požadavku USA, aby dávalo dvě procenta na obranu, třeba i koupí amerických zbraní. Realita bude taková, že v roce 2025 to bude 1,25 procenta. Německo by mělo vedle budování ekonomické síly věnovat více pozornosti i síle vojenské. Musí ale spolu s Evropou řešit nelehké dilema: Je úplně přijatelné, aby jeho vojenský rozpočet atakoval hranici 80 miliard eur? Bylo by to více než v případě Ruska…

Němci se tak pokusili o manévr návrhem, aby se do vojenského rozpočtu započítávala i rozvojová pomoc. Vyvolalo to odpor. Nic to přesto nemění na tom, že mezi nejvážnější bezpečnostní hrozby patří klimatické změny, nedostatek surovinových zdrojů, globální nerovnost nebo extremistické ideologie. A zhoršování životního prostředí bude stále více spouštěčem občanských válek, etnických čistek a masové migrace. Klimatickým válkám, jak je nazval německý sociolog Harald Welzer, určitě nepůjde moc čelit tanky, stíhačkami či raketami.

A vedle toho je třeba řešit, jak reagovat na návrat velmocenského soupeření do mezinárodní arény. Je to citlivá otázka především pro Evropu, protože nemusí být pro ni úplně výhodné ocitnout se mezi mlýnskými kameny stupňující se konfrontace mezi USA a Čínou. Německá kancléřka Merkelová využila minulý týden své přítomnosti na jednání francouzského prezidenta Macrona a šéfa Evropské komise Junckera s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem k oznámení, že se v září 2020 za německého předsednictví EU uskuteční politicky neobvyklý summit všech zemí Unie s Čínou. Odpovídá to německému zájmu úžeji s ní kooperovat v multilaterálním rámci, včetně reformování nejdůležitějších mezinárodních institucí. Washington se na to nemusí dívat s pochopením.

Může tak dojít k dalšímu zužování spolupráce mezi USA a Evropou. Signálem je i rozhodnutí neuspořádat ve Washingtonu tradiční summit NATO k jeho kulatému výročí. Uskuteční se pouze zasedání ministrů zahraničí – Aliance se tak vyhnula nebezpečí, že by Donald Trump opět některými kontroverzními výroky vyvolal uvnitř ní další tenze. Nevyplynou ale stejně na povrch na prosincovém summitu v Londýně, který se navíc může konat ve stínu divokého odchodu Británie z EU?

I to musí zajímat NATO, které ještě neumírá, ale existuje v největší nejistotě od svého vzniku.

(Právo, 1.4.)