Prezident Miloš Zeman navštíví tento týden po páté Čínu. Hlavním cílem bude jeho účast na druhém summitu čínské iniciativy Pás a stezka. Číně se po pěti a půl letech od jejího vyhlášení bezesporu podařilo dosáhnout toho, že je v centru globální politické debaty. Nemine den, aby se k ní neobjevilo politické prohlášení, akademická studie, článek či komentář.

Rozptyl názorů je široký. Vlivný americký publicista s indickými kořeny Parag Khanna jí označil za nejvýznamnější diplomatický projekt 21. století, ekvivalent založení OSN, Světové banky a Marshallova plánu v jednom balíčku. Na druhé straně názorové škály stojí americký viceprezident Mike Pence, který v narážce na Pás a stezku prohlásil v listopadu 2018 na summitu Asijsko-pacifického hospodářského společenství, že USA nebudou svým partnerům předkládat „dávivý pás a cestu s jednostranným provozem.“

Co je tedy realitou? V nové hedvábné stezce se odráží nová globální role Číny, která již nechce „skrývat sílu a vyčkávat“, což byla strategie čínského reformátora Teng Siao-pchinga pro období, kdy se koncentrovala primárně na svůj ekonomický vzestup. Čína se ale dnes podílí 16 procenty na globálním HDP, její růst zásadně rozhoduje o globální ekonomické stabilitě a tudíž je logická její snaha o větší průnik na globální arénu. Není to ovšem nic nového. Nepočínaly si tak v minulosti i jiné mocnosti na trajektorii k roli globálního hegemona?

Západ je nicméně zaskočen. Jednak skutečností, že o tuto roli usiluje stát s odlišným politickým a ekonomickým modelem, který zatím funguje úspěšně a jednak rozsahem projektu, který jí podporuje. Konkurovat hedvábné stezce, která fakticky zosobňuje politiku „infrastrukturalismu“ s 900 miliardy dolarů v zádech se zatím nedaří. EU s USA se sice snaží kontrovat některými iniciativami, jako jsou např. evropská podpora pro větší infrastrukturní propojenost Evropy a Asie nebo nový americký rámec financování infrastrukturních projektů, jenže objem vyčleněných prostředků je celkově pouze přes 70 miliard dolarů.

A dávají si i vlastní góly. Pence může mluvit o dávivém pásu, nicméně USA odstoupením od Trans-pacifického partnerství nabídly Číně další možnost zvýšit svou dominanci v Asii a Pacifiku.

Evropě pak nevadila v rámci naordinované ozdravné kůry Řecku privatizace strategického řeckého přístavu Pireus, který většinově ovládla čínská společnost COSCO. Nečeká nás opakování v zadlužené Itálii?

Pás a stezku může Západ označovat za projekt k prosazování „čínské hegemonie“, jenže co naplat v řadě rozvojových zemí urychluje jejich modernizaci. A to i v těch, kam se Západu z důvodu nízké profitability projektů nechce investovat. Není to třeba případ Afriky, kde je nutné podle Africké rozvojové banky ročně investovat do nové infrastruktury až 170 miliard dolarů? Nezávisí na tom i budoucí bezpečnost Evropy?
Asi nazrává čas, aby si především Evropa ujasnila v soutěži o globální vliv a zajištění bezpečnosti své rozpočtové priority. Jestli mezi ně jednoznačně patří dvouprocentní mantra na zbrojní výdaje je tak možná k diskusi.

(Právo, 23.4.)