Nikdo z nás kluků v Plavech nechtěl být – až vyroste a bude velký - popelářem a ani kosmonautem. V zimě 1968 jsme všichni chtěli být Jiřím Raškou.

Skokan na lyžích s vytříbeným stylem a ukázkovým dopadem, jehož valašské srdce nyní dotlouklo, vyhrál tenkrát ve francouzském Grenoblu jako první Čechoslovák zlatou medaili ze zimní olympiády. A přidal ještě stříbro.

Mrzli jsme nedlouho poté u skokanského můstku Na Pláni v Plavech s normovým bodem 70 metrů v pohorkách s dalšími patnácti tisíci diváky, abychom Rašku viděli při slavném Turné Bohemia na vlastní oči.

S ostatními bohatýry z neopakovatelné skokanské party – Rudolfem Höhnlem, Josefem Matoušem, Zbyňkem Hubačem, Karlem Kodejškou, Ladislavem Divilou, Františkem Rydvalem nebo Rudolfem Doubkem.

Našimi hrdiny z éry, kdy se na odrazovou hranu najíždělo s rukama napřaženýma před koleny do trojúhelníku. S vlajícími vlasy na hlavách, nekrytými helmami. Vrcholem ochrany proti krvácení do mozku a zlomeninám spodiny lebeční byl kulich z tlusté vlny. Skokani nepřipomínali průsvitné duchy, buclatí pořízci ´jezdili´ tehdy na vepřoknedlozelo. A čas od času chodili na můstky přímo z baru.

A jury je pouštěla do větru a do chumelenice, z níž by se dnešní skokanské superstars po….. strachy.

Stáli jsme tehdy na kraji lesa vedle bubnu plavské ´sedmdesátky´ a čekali s připraveným fotoaparátem značky Ljubitěl, až kolem nás po strmé, klikaté, zledovatělé stezce projde olympijský vítěz Jiří Raška. Stoupal nahoru v těžkých lyžákách se ´skočkami´ na rameni. Dole si sám namazal skluznice voskem a dělil se s dalšími velikány skokanského světa o jeden vyhřátý kamrlík. Nahoře na můstku, kam jsme v létě lezli a pohled dolů nás děsil a fascinoval zároveň, čiperně poskakoval, aby mu v ledovém povětří nezamrzly svaly na nohou.

Pohádka o Raškovi a jeho soudruzích (odmysleme si, prosím, pejorativní nádech, kterým toto krásné slovo znectil komunismus) visela ve vzduchu a děkujme Bohu, že s námi žil Ota Pavel. Cokoliv jiného se o Raškovi napsalo a napíše, je jenom škvár.

Loni slavil Jiří Raška sedmdesátiny. Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla v Liberci, kde loutkovou Pohádku o Raškovi dávají jako obrovský sukces, tehdy řekl: „Když jsem Jiřího Rašku potkal, měl jsem pocit, že přede mnou stojí opravdová pohádková postava. Je neuvěřitelně poctivý. Ví, že se úspěch dostaví jenom tehdy, když člověk nic neošvindluje a dře. Vyprávěl mi, jak těžko se mu vracelo z mezinárodních závodů mezi chlapy do fabriky, když se nedostal na stupně vítězů. Říkal si - Jak se jim můžu podívat do očí po nějakém sedmém místě? Oni tady za mě dělali a já se vracím bez medaile. Něco takového se už dneska nenosí.“

Dalších slov je škoda. Těžko dá někdo dohromady lepší epitaf.

Ale přece jen. I když je to víc o nás, než o Jiřím Raškovi.

Bylo nám tehdy na tom báječném začátku roku 1968 sedm roků a Rašku jsme zbožňovali. Půvabnou krasobruslařku Hanku Maškovou jsme milovali. A o bodyčcích beka Oldy Machače jsme si vyprávěli mezi dětskými hokejovými zápasy ČSSR - SSSR. Hráli jsme je na uklouzaném sněhu na dvorku s hokejkami, sbitými z prkýnek. Raškou jsme se každou zimu stávali na můstku s kritickým bodem 13 metrů na Verduni.

Kdo neuměl po dopadu rychle zatočit doleva, tak lyžemi Plastic s plátnem namísto umělé skluznice lámal plaňky v plotě u zahrady pana Malého.

Naše dětství je nezvratně v trapu, když naše idoly odcházejí do sportovního nebe.

Nestydím se, že jsem si po tomhle zjištění nalil slivovici, stejně velký valašský poklad, jakým byl a pořád zůstává Jiří Raška.

Při druhém panáku mě napadlo, že kdybych byl Bůh a neměl bych úplně dobrou náladu, poslal bych tam nahoře, tam na té nejvyšší nájezdové věži, své služebníky anděly pro Jiřího Rašku. A poprosil bych ho, jestli by nebyl tak hodný a nevystřihl pro mě párkrát ten jeho světově proslulý skvostný telemark.

A on by to určitě udělal. Jeho životním údělem bylo přece rozdávat radost.



Knížky s Jiřím Raškou patřily na přelomu 60. a 70. let minulého století do knihovničky každého malého kluka, který byl blázen do sportu. Foto: reprodukce knihy Imricha Hornáčka ´Sapporo, Mníchov 1972´, jež vyšla v edici Máj