Jeden a půl vyraženého zubu. Na cucky rozmlácená pusa – hluboké hnisající krvavé tržné rány. Vnější i vnitřní.

Vletělo mi to do hlavy okamžitě, co jsem si přečetl vůbec první studii Vojenského historického ústavu o narušování soudružských vztahů mezi vojáky Československé lidové armády.

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=735165

U bojového útvaru 1113/W v Janovicích nad Úhlavou šikana jenom kvetla. Kdy se jí tak báječně dařilo? V letech 1984 až 1985. Kdo ji s rozkoší provozoval? Mlátili mazáci, po držce dostávali zobáci. My velitelé čet a všichni ostatní takzvaní slušní kluci jsme se na to koukali. Těm dvěma zločincům, co seřezali vojíny Berku a Chlastu jak žito, jsme jenom řekli: „Ty, ty, ty! Uděláš to ještě jednou, a fakticky tě už pošleme na Bory.“

Těm zapráskaným gumám (rozuměj vojákům z povolání) to bylo všechno úplně u prdele (Libore, promiň, ale to se jinak napsat nedá). Až na výjimky, samozřejmě.

Dodneška se z toho všeho budím ze spaní. A stydím se, jak málo jsem udělal pro to, aby na naší průzkumné rotě byli i zobáci lidi, a ne hadry, s nimiž si mazáci den co den vytírali pr... Viz výše.

Jaký zbabělec jsem byl tenkrát i já - svobodník, desátník, četař a později i podporučík Miloslav Lubas!

Můj kamarád z gymplu Petr sloužil někde úplně jinde. Na ´vejšku´ se nedostal, a tak šel na tu svinskou vojnu pěkně na dva roky , ne jako my absolventi vojenských kateder vysokých škol (absové, absíci, špagáti, prostě ti z…. se zlatejma kolejničkama, co to měli jen za 365, a ne za těch proklatě dlouhých 730).

Později Petr nám spolužákům prozradil: „Jako zobák jsem se musel občas podívat do zrcadla, abych viděl, že jsem ještě pořád člověk.“

Je to už tak dávno…

Ale není. Ti, kteří ponižovali druhé způsobem hodným koncentračních táborů žijí v pětačtyřiceti, padesáti letech své současné životy. Vychovali a vychovávají své děti, případně vnuky a vnučky. Stejně jako ti, kteří útrpně snášeli ta strašná zvěrstva. I ti, kteří jen bezmocně přihlíželi a maximálně se snažili o to, aby mučení zobáci po ranách do hlav a na solar plexus neumřeli.

Všichni si z té hnusné doby neseme prašivá břemena viny (takové mikroSrebrenice, to se docela hodí) a kusy z nich nakládáme na lidi kolem sebe. Poněvadž nikdo z nás přece není ostrov sám pro sebe.

Je to už tak dávno…

Ale není. Protože ta situace v uzavřeném ghettu, kterému se říkalo kasárna, a kde jsme rok nebo dva roky trčeli jak v base (a za nic), se i nyní opakuje až příliš často. Na rotě nás bylo k padesáti. Peklo jsme tam měli kvůli pěti, maximálně deseti klukům. U dvou nanejvýš u tří jste nevěděli, jestli vás za rohem nesejmou, když je nabonzujete za to, že dělají věci jako kápa v Dachau.

Nás čtyřicet rádoby slušných kluků bylo proti těm zlým ve velké přesile. Ale nechali jsme je dělat skoro všechno, co si ve svých pošahaných hlavách umanuli.

Báli jsme se udělat cokoliv, kvůli čemu bychom mohli dostat někde ve tmě polní lopatkou po hlavě. Ovládali nás jako tupé stádo. Nepřipomíná vám to něco? Třeba rok 2012. Kasárna, ve kterých jsou plotem Krkonoše, Krušné hory, Šumava nebo Jeseníky.

Ale tenkrát jsme neměli vůbec nikde zastání. Gumy nestály o mimořádné události, přišly by kvůli nim o prémie, a tak se skoro všechno se ututlalo.

Bylo strašné přizpůsobit se režimu, v němž zobáci čekali na spásný den, kdy po roce vojny dostanou od svých mazáků dvanáct ran na pr… (viz výše) a pak většina z nich vrátí novým zobákům všechno hnusné, co sami schytali. Ale jinak se přežít nedalo.

To memento děsí. Pár hovad vám dokáže rozbít životy na s…... Slušně - na padrť.

Ale my už přece nejsme v Janovicích nad Úhlavou. Nebo že by… Co když jsme skoro všichni jenom věční zobáci? A dostáváme den co den ´čočku´ a ´záhul´a ´sajgon´ od příslušníků velké menšiny, jimž k výhře stačí, že jsou nejhorší z nás špatných?

Se srdečným pozdravem ´Janovice nikdy více, lepší kouli do palice!´